Znásilnění je hanba, říká napadená. Pomohla jí i konfrontace s útočníkem

Sexuální útok, jenž ženě převrátil život, se odehrál přibližně před šesti lety. Gabriela tehdy jako už několikrát předtím strávila víkendový večer s partou kamarádů v horské chatě. Zatímco její přátelé druhý den odjeli domů, ona se rozhodla ještě jednu noc strávit v přírodě.

Pobyt na chatě zprostředkoval bývalý policista, kterého díky společným známým znala i Gabriela. Již od seznámení ale na ni působil nepříjemně. Když se tedy dotyčný objevil večer u dveří chaty, že přišel „na pokec“, nebyla nadšená.

„Protože jsem vychovaná jako taková ta slušná, která nikoho nevyhazuje, tak jsem ho tam chvíli nechala,“ vypráví osmatřicetiletá žena. Zbavit se nezvaného návštěvníka se jí podařilo pouze nakrátko, když se vymluvila, že musí jít spát. Muž se zanedlouho vrátil a Gabrielu znásilnil.

Seriál iDNES.cz Pokud právní stát funguje, jak má, je tato posloupnost zcela samozřejmá: po zločinu následuje trest. Seriál iDNES.cz o vězeňství, bezpečnosti a kriminalitě, který využil právě název slavného románu F. M. Dostojevského, mapuje názory veřejnosti na tyto oblasti. Vypráví také příběhy kriminálníků, přibližuje život za mřížemi, zároveň však tlumočí i zkušenosti a pocity „druhé strany“ - obětí trestných činů.

Šokovaná žena se nezmohla na obranu. Někdejší policista věděl, jak svoji oběť znehybnit, Gabrielu navíc jednou ruku dusil. „Jediné, co mi probíhalo hlavou, bylo: ‚Dýchej, dýchej.‘ Psychologové mi pak vysvětlovali, že šlo o zachování základních životních funkcí, to tělo neudělá vůbec nic. Potřebujete jenom přežít,“ líčí bezmoc.

O incidentu v chatě se Gabriela dlouho styděla mluvit. V policii - i vzhledem k bývalému zaměstnání násilníka - důvěru neměla. Policii proto žena nic neoznámila a případ se ani nezačal vyšetřovat. Gabriela také cítila, že znásilnění znamená ve společnosti stigma. Vrátila se proto do práce a předstírala, že je všechno v pořádku a na znásilnění se marně pokoušela zapomenout.

Začala mít psychické potíže a její situaci ještě zhoršil agresor, když ji kontaktoval. „Za půl roku mi volal a přál mi k svátku. Vůbec jsem nevěděla proč. V podstatě mi začal vyhrožovat, že bych si zasloužila, aby mi to udělal znovu,“ popisuje telefonát.

I s výhrůžkami se snažila vyrovnat sama. „Po zhruba dvou třech týdnech to ale na mně začalo být vidět. Kolegové a kamarádky se začali ptát, co se mi děje, že jsem taková divná, vyplašená,“ líčí Gabriela.

Problémy vyústily v hospitalizaci na psychiatrii

Její stav se stále zhoršoval, přestávala jíst, výrazně zhubla, trpěla nespavostí, nemohla se soustředit a neustále se bála. Jak později zjistila, začala se u ní projevovat posttraumatická stresová porucha. Kvůli svým problémům nakonec přišla o práci.

Nezvladatelná situace Gabrielu donutila vyhledat péči psychiatrů. Pomoc našla také u Probační a mediační služby, která mimo jiné pomáhá obětem trestných činů. „Věnovali mi tolik času, kolik bylo potřeba. Vyslechli mě a nepřesvědčovali mě, že to mám hlásit,“ oceňuje konzultace s poradci.

Postupem času dospěla ve spolupráci s psychiatry k tomu, že se podívá svému strachu do očí, což znamenalo setkat se s násilníkem tváří v tvář. Konfrontace Gabriele pomohla.

„Říkala jsem si, že se konečně můžu svobodně nadechnout. V tu chvíli jsem se rozhodla pro nějakou pomoc podobným obětem sexuálních násilných činů,“ vysvětluje, proč o svém traumatu po několika letech mluví veřejně. Přestože jako jedna z mála obětí sebrala odvahu se se svými zkušenostmi podělit, chvílemi je na ní znát, že ji vzpomínky stále tíží.

Sama přiznává, že otřesný zážitek vytěsnit nejde: „S mnoha obětmi tohoto činu jsme se shodly na tom, že veřejně žijeme ten normální život, ale když přijde nějaká krize, necháme si to na doma. Pořád je tam obrovský stud, do značné míry nevyrovnanost. Když přijdou takzvané výroční dny, kdy se vám to připomene, nebo potkáte někoho, kdo podobně vypadá, tak psychika samozřejmě začne pracovat.“

Pomoc nabízí i stát

Z loňského průzkumu agentury Focus vyplývá, že sexuální obtěžování v Česku zažila třetina žen a téměř desetina se stala obětí znásilnění (další informace z průzkumu najdete zde). Policie od ledna do listopadu 2016 evidovala 629 trestných činů znásilnění. Podle odhadů však obětí může být až desetkrát víc.

Velká část z nich podle Gabriely čin nenahlásí, protože společnost znásilnění vnímá jako tabu. Často také ženy slyší pomýlené názory, že si za sexuální útok mohou samy. „Mnohé si s tím potom žijí do důsledků, jakými jsou nefunkční manželství, rozvody. Znám pár lidí, kteří kvůli tomu skončili na ulici, protože se životní události tak naakumulovaly, že to nešlo dál,“ upozorňuje.

Aby ženy se stejnou zkušeností mohly anonymně získat potřebné informace, nebo se jen svěřit, založila Gabriela webové stránky bylajsemznasilněná.cz. Provozuje také nadační fond, který financuje její přednášky a osvětovou činnost ve školách.

Přístup k obětem trestných činů změnil v poslední době i státní aparát. Dříve se na ně pohlíželo spíše jako na „důkazní prostředek“. Situaci změnil zákon z roku 2013, který posiluje jejich pozici a ochranu. Poškození se mohou obrátit na úředníky Probační a mediační služby (PMS), kteří obětem poskytují základní právní informace o průběhu trestních řízení a jejich možnostech, či zprostředkují psychologickou pomoc.

Ředitelka této státní organizace Andrea Matoušková upozorňuje, že do středisek PMS může přijít pro radu každý, kdo se cítí být obětí - tedy nejen ten, kdo splňuje definici poškozeného podle trestního řádu (loňský rozhovor s Matouškovou čtěte zde).