Po necelých dvou hodinách včerejšího jednání předsednictva ČSSD šéf jejich poslaneckého klubu Jan Chvojka napsal na svůj Facebook úryvek nejznámější skladby britské punkové kapely The Clash. Písnička se jmenuje Should I stay or should I go, tedy Mám zůstat, nebo odejít?
Chvojka použil následující pasáž textu v angličtině: „Mám teď zůstat, nebo odejít? Mám teď zůstat, nebo odejít? Pokud odejdu, nastanou problémy. A pokud zůstanu, bude to ještě horší. Tak si pospěš a dej mi vědět.“
O několik desítek minut později socialisté dali vědět. Zůstávají. Udělali to zřejmě tím nejsměšnějším možným způsobem. Kdyby prý Babiš odstoupil, bude to fajn. Když neodstoupí, přežijí to. Hlasování o nedůvěře vládě se nezúčastní. A kdyby někdo chtěl rozpustit Sněmovnu, připojí se.
Neúčast na hlasování je alibismus. Pro „shození“ vlády je totiž zapotřebí 101 hlasů. Pokud socialisté odejdou ze sálu, bude nejspíš proti kabinetu „jen“ 92 poslanců ODS, Pirátů, lidovců, starostů a SPD. Komunisté už totiž avizovali, že budou pro. Jenže jakou zprávu tím ČSSD vysílá?
Poslanci nebudou hlasovat pro kabinet, v němž sedí jejich vlastní ministři, přičemž vědí, že díky tomu vláda přežije. To ani nemají „koule“ se k tomu přihlásit? Nebo být proti, pokud jim Babišova kauza tak vadí?
Je otázkou, zda na něco takového premiér vůbec přistoupí. Stále má totiž v záloze nabídku Tomia Okamury, že by SPD socialisty v podpoře vládě vystřídala. Okamura svůj podivuhodný postoj k vládě vysvětluje tak, že se mu na ní nelíbí právě ČSSD, zatímco Babiš a jeho problémy jsou úplně v pořádku.
I kdyby však Babiš postoj ČSSD akceptoval, protože naposledy se proti vládě s podporou SPD postavilo 24 poslanců a řada viditelných politiků hnutí ANO, oslí uši zůstanou socialistům.
Škatulata, hejbejte se!
Druhá nabídka ČSSD, že se připojí k hlasování o rozpuštění Sněmovny, pokud by ho někdo vyvolal, je snad ještě legračnější. K rozpuštění Sněmovny je zapotřebí 120 hlasů. Fakticky ji nechce rozpouštět nikdo, což v ČSSD dobře vědí. A i kdyby to náhodou někoho napadlo, může se Babiš spolehnout přinejmenším na komunisty. Spolu mají 93 hlasů, stodvacítku tak nikdo dohromady nedá. To už je od socialistů učiněná zoufalost i jako zastírací manévr pro setrvání ve vládě.
Vraťme se k písni punkerů z The Clash, kterou včera citoval šéf poslanců Chvojka. Možná se až tak nemýlil, že problémy, které si přivodili, mohou být ještě horší.
Včerejší jednání předsednictva totiž ukázalo několik věcí. Zaprvé se tam opět potvrdilo, že je strana ohledně vládní účasti stále rozdělena na dva zhruba stejně silné tábory. Socialisté tak sice přežívají už několik let, ale donekonečna to nejde. Pokud se Babiš spokojí s tím, že odejdou ze sálu, stačí nějaká další rozbuška a v ČSSD může být všechno zase jinak.
Zadruhé, což je zřejmě podstatnější, se síly v ČSSD výrazně promíchaly. Při svém zvolení předsedou ČSSD letos v únoru Jan Hamáček spoléhal především na skupinu okolo europoslance a neoficiálního šéfa pražské ČSSD Miroslava Pocheho. Ten byl zároveň jednou z klíčových postav při získání dostatku hlasů ve vnitrostranickém referendu o vstupu do vlády s Babišem.
Jenže poté, co byl Poche za vydatného přispění šéfa ANO prezidentem Milošem Zemanem odmítnut coby kandidát na ministra zahraničí, začal bojovat proti vládní účasti. A s ním i jeho dlouholetí spojenci typu poslance Petra Dolínka či místopředsedy ČSSD Martina Netolického.
Paradoxně se tak potkali na jedné lodi s těmi, kteří vstup do vlády odmítali dlouhodobě a pro které byl Poche protivníkem. Ať už se jedná o senátory v čele s Milanem Štěchem, anebo křídlo okolo bývalého druhého muže strany Milana Chovance.
Naproti tomu Hamáček získal nově posily z tábora druhého. Za setrvání ve vládní koalici najednou plédoval třeba jihočeský poslanec Ondřej Veselý, který v průběhu referenda vystupoval razantně proti. Včera na předsednictvu tak měl šéf ČSSD těsnou většinu, ale do poslední chvíle se strachoval, že tomu tak nebude.
ČSSD nechce, aby jim podpora vlády zůstala v ruce jako černý Petr, říká politolog |
Při takto názorově neuchopitelném vývoji v rámci ČSSD je do budoucna možné všechno. Lidově řečeno, stačí, aby některému z významných socialistů a jeho sympatizantům „ruplo v kouli“, a příští hlasování o téže věci může dopadnout opačně.
Což předsedovi Hamáčkovi dává namísto dlouhodobějšího strategického plánování, co s ČSSD a jak z vládní účasti vytěžit nějaký bonus, úplně jinou perspektivu. Takovou, jakou známe z otřepaných frází fotbalistů a hokejistů: „Nezabýváme se tím, co bude na konci sezony. Prostě jdeme zápas od zápasu a věříme, že nám to třeba cinkne. Když budeme mít pověstné štěstíčko a dáme bombu k tyči.“
Vzhledem k tomu, že Miloš Zeman ujistil, že by dal v případě pádu vlády opět šanci Andreji Babišovi, a Tomio Okamura je zjevně připraven naskočit kdykoli, nezbývá Hamáčkovi a spol. než doufat, že nikomu u nich v „kouli nerupne“ a že se jim ta „bomba k tyči“ povede. Příliš nadějí si ale nejspíš dělat nemohou.
Vzhledem k tomu, že ve stejné situaci by nejspíš byli jak ve vládě, tak mimo ni, zvítězila na včerejším předsednictvu varianta, kterou jeden z účastníků lakonicky shrnul větou: „Výplatní pásky vyhrávají.“