Vědkyni si člověk představuje jinak. Postarší a vážnou, s brýlemi a prvními vráskami na čele. Rozhodně nečeká, že se ve dveřích objeví čtyřiadvacetiletá holka s velkým úsměvem na tváři a v tričku s vyhrnutými rukávy, co ze sebe už při představování vysype, že se zrovna vrací z víkendu ve skalách.
„Nejsem zrovna prototyp vědkyně,“ uznává. „Ani tak o sobě zatím nepřemýšlím. Svoji práci beru jako rébus, soubor hádanek, na které hledám odpověď,“ popisuje s přirozenou pokorou.
A přece - mladičká Petra Paclíková je členkou výzkumného týmu na Ústavu experimentální biologie a čerstvě také vítězkou soutěže Brno PhD. talent, v níž město hledá ty nejzajímavější vědecké projekty budoucích doktorandů a zároveň je i finančně podpoří na další tři roky.
Nohama na zemi
Petru si hned v prvním ročníku bakaláře, v pouhých devatenácti letech, k sobě vybral docent Vítězslav Bryja, který se svou uznávanou skupinou zkoumá chování leukemických buněk. Kromě toho, že už v tomto věku vynikala na letní škole, kterou vedl, ho Petra zaujala i lidsky. „Je předurčena k tomu stát se skvělým profesionálem,“ je přesvědčen Bryja.
Navzdory svému věku podle něj Petra pracuje s naprosto chladnou vědeckou hlavou. Nehroutí se z chyb, nerozhází ji kritika... Právě naopak, z obojího se rychle poučí a ještě víc zabere.
V týmu je jeho spojkou přes molekulární biologii. Pokud se jí teď podaří najít správnou odpověď na zadaný rébus, na sérii hádanek, usnadní to testování léků na rakovinu krve. Ba co víc - tenhle objev poodhalí i to, jak a proč přesně rakovina vzniká.
Sedíme před jakýmsi proskleným inkubátorem a Petra se strojovou přesností plní zkumavky růžovým roztokem. Pak vyndá z obrovské lednice Petriho misky a nese je k mikroskopu. „Tohle jsou lidské embryonální buňky ledvin,“ pokyne směrem k okuláru. Nic zvláštního - pod sklíčkem to vypadá, jak když se hospodyňce na stole rozsype pohanková lámanka. Jenže na téhle lámance Petra zjišťuje, jak vzniká leukémie či metastázy nádorů.
Co nejjednodušeji: v každém těle se nachází signální dráhy, které zajišťují vzájemné dorozumívání buněk. Každá z nich pak ví, co je jejím úkolem a jak se má dál vyvíjet. Buňky s aktivní Wnt signalizací (jedna ze zhruba 16 signálních drah v lidském těle) se v organismu pohybují, což je u těch zdravých v pořádku. Problém je, že se takhle po těle mohou šířit i rakovinotvorné buňky, kde je signalizace nadměrně aktivovaná. Pokud Petra zjistí, jak otestovat, že je signalizace aktivní, a kam umístit stopku, aby pohyb nemocných buněk zablokovala, usnadní to testování léku na leukémii a i stanovení prognózy pacientů.
Ví, že je na dobré stopě. Tým našel látku, která funguje. Jenže každý další krok je velmi časově náročný a také nesnadno opakovatelný.
Závod s Cambridge
Z monitoru svítí excelová tabulka. Petra ji posunuje dolů a dolů, ale tabulka je bez konce. „To jsou výsledky, které teď zpracovávám,“ ukazuje. V každém řádku je jedna změna v buňce po aktivaci signalizace. Zkoumá se v ní devět tisíc proteinů na 24 tisících místech. Ano, v jedné jediné buňce velké asi deset mikrometrů. Navíc se experiment musí třikrát opakovat.
Petra PaclíkováNarodila se v dubnu 1992 ve východních Čechách (naše setkání proběhlo těsně před jejími 25. narozeninami), vyrůstala v Poličce. Tam v roce 2011 odmaturovala na místním všeobecném gymnáziu. Studovala v Brně obor Molekulární Biologie a Genetika na Masarykově univerzitě a hned v prvním roce absolvovala Letní školu proteinového inženýrství, kde si ji doc. Mgr. Vítězslav Bryja, Ph.D. vybral do své uznávané výzkumné skupiny. Petra v ní pracuje dosud. K tomu si dokončuje doktorát na Masarykově univerzitě. Půl roku studovala v Nizozemsku na univerzitě v Groningenu. Byla oceněna jako Brno PhD. talent roku 2016. |
Všechny údaje pak dostane Petra v tomhle zdánlivě nekonečném souboru. „Je to trochu hledání v kupce sena, “ směje se. Od ní se ale čeká, že tu jehlu najde. A že ji najde co nejrychleji. Po hodinách práce nakonec vybere 150 změn, které se budou dál zkoumat.
Teď je to kdo s koho. O tisíc kilometrů dál totiž probíhá téměř stejný výzkum. Vědci z Cambridge publikovali výsledky, ke kterým došel i Petřin tým. „Je to trochu závod, ale jsme za něj rádi,“ zamýšlí se Petra. Takhle totiž mají svoje výsledky potvrzené. A pro Česko není vůbec špatné, že tu probíhají výzkumy na úrovni světových univerzit.
V moderním vědeckém centru Brně-Bohunicích se to mladými výzkumníky jen hemží. Nikde žádné důstojné dámy a pánové v bílých pláštích. Místo toho se nad zkumavkami sklání převážně mladé slečny v zářivých halenkách. „Oběd za deset?“ houkne na Petru její spolupracovník. Nemůže mu být víc než třicet. „Vím, že to není zrovna obvyklá představa laboratoře, ale vědu dělají hlavně mladí,“ vysvětluje Petra. „Ti starší už to spíš jen řídí, pomáhají nám, když se zasekneme.“
Má to dva důvody. Mladý člověk přináší do laboratoře nový pohled. Má od výzkumu odstup a nebojí se nekonvenčních řešení. Ti nejlepší studenti se už na začátku studia dostávají do laboratoří. Nejdřív asistují, ale postupně dostávají těžší a těžší úkoly a vlastní projekty.
Druhý důvod je pragmatičtější: finanční podmínky ve vědě přejí spíše těm skromnějším a bezdětným. Petra má štěstí, že ji v laboratoři zaměstnali na půl úvazku. Jinak by musela vystačit s penězi pro doktorandy, což na Masarykově univerzitě činí 7 300 korun. „Běžně se to dělá tak, že dělíte čas mezi laboratoř a nějakou brigádu. Jinak se neuživíte,“ popisuje Petra. Má štěstí, s polovičním úvazkem se může věnovat jen výzkumu. „Jako prodavač v Tesku by si většina doktorandů vydělala stejně, možná trochu víc,“ kývne Petra hlavou směrem k obchodnímu centru.
Naštěstí teď, díky grantu pro mladé vědecké naděje, se její podmínky zlepší natolik, že může ještě minimálně další dva roky pracovat beze strachu o budoucnost.
Curych versus Polička
Doktorandi, kteří na granty nedosáhnou, často radši mizí do zahraničí, kde jsou podmínky vstřícnější. Možná se tam za pár let vypraví i Petra - na postdoktorandské studium.
Cesty vzhůruNebylo jim ani třicet a už se o nich v branži mluví. Server iDNES.cz představuje mladé lidi, o kterých v budoucnu pravděpodobně ještě uslyšíte. S každým z nich jsme strávili minimálně den a sledovali je při práci i ve volném čase. Přečtěte si, co stojí za jejich úspěchem. Je to nekonečná dřina, nebo jen talent a štěstí? Víte o někom, kdo by neměl v seriálu chybět? Napište nám o něm na Michaela.Cerna@idnes.cz. |
Obdivuje výzkumnou skupinu v Curychu, ve které působí český vědec Martin Jínek. Ten se před několika lety podílel na výzkumu, při kterém byl z embrya odstraněn gen zodpovědný za vrozenou chorobu. „Jednou dostane Nobelovu cenu,“ říká přesvědčeně. Když o výzkumu mluví, svítí jí oči vzrušením.
Jenže pak se rychle vrátí na zem. „Ještě nevím... Možná se vrátím zpátky domů, do Poličky. Mohla bych dojíždět do jedné komerční firmy, mají takový malý výzkum,“ přemítá. Polička je srdeční záležitost. Petra tu má rodiče, přítele i nejbližší kamarády...
V zájmu vědy by nejspíš bylo, kdyby tenhle český talent zvolil první možnost.
„Vše záleží na tom, jak se mi bude dařit dál,“ mávne zatím rukou mladá brunetka. Vysvětluje, že budoucnost se ve vědě odhaduje těžko; každý den hledáte motivaci, neustále něco zkoušíte a víte, že to třeba nevyjde. Občas máte volněji, pak pracujete skoro tři týdny v kuse, ale nikdy se z laboratoře úplně nedostanete. „Člověk na to neustále myslí, nejde vypnout a nic nedělat. Pořád uvažujete, co dál. Co je potřeba připravit, co zkusit jinak, lépe...,“ popisuje Petra.
Stojíme u velkého mrazáku, ve kterém se skladují vzorky tkání od pacientů. Petra vybírá další balíček a vydá se s ním zpátky k mikroskopům. Říkám si, že by z téhle mladé dívky byla skvělá lékařka. Bystrá a pečlivá.
„To mě nikdy nelákalo,“ zakroutí hlavou.
„Proč ne?“ nerozumím.
„Víte, na medicíně se jen učíte, co už někdo před vámi objevil,“ vysvětluje. “To pro mě není žádná výzva.“
Jak pracuje Petra
|