Proč ten rozruch Zeman vybral muže s kontroverzní pověstí
Prezident Zeman jmenoval do Etické komise ČR Karla Srpa 20. ledna. Komise dle zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu rozhoduje sporné a složité případy žadatelů o osvědčení protikomunistického odbojáře. Komise uvádí 44 jmen lidí, kterým dosud osvědčení vydala. S morální satisfakcí jim náleží i 100 000 Kč, případně 50 000 vdově či vdovci po příslušnících odboje.
Prezident dle zákona vybírá jednoho z devíti členů komise, jmenování podléhá kontrasignaci předsedy vlády. A Bohuslav Sobotka to odmítl udělat. Uvedl, že o Srpově minulosti panují pochybnosti.
Srp má totiž obsáhlé záznamy v archivech komunistické Státní bezpečnosti, nejdříve jako důvěrník, poté coby agent. V minulosti se sám neúspěšně snažil získat osvědčení protikomunistického odbojáře, Etická komise to odmítla. A to přestože soud v roce 2000 rozhodl, že je Srp v evidenci neoprávněně.
Vadí, že Srp v komisi nebude? Ne, komise bude moci pracovat
Prezident Zeman dal najevo, že nemíní jmenovat nikoho jiného (více zde). Místo člena komise, obsazované rozhodnutím prezidenta, zůstane prázdné. Komise rozhoduje většinou všech členů, tedy pěti hlasy. Usnášeníschopná bude, jen se musí shodnout pět z osmi namísto pěti z devíti členů.
Archivy StB Důvěrník, spolupracovník, agent
Ve sborníku Securitas Imperii X policejního Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu se Srpovi věnuje historik Oldřich Tomek.
Estébáci si zakladatele Jazzové sekce všimli, když s nelibostí sledovali růst vlivu tohoto nekonformního sdružení, které neměli pod kontrolou. Referent StB navrhl 8. ledna 1976 na Srpa založit svazek perspektivního důvěrníka s krycím jménem Hudebník a číslem 25280. Podle svazku Srp „jevil ochotu být ve styku se spolupracovníky a předávat informace státobezpečnostního charakteru“.
Ke 22. 4. 1979 povýšil Srp na tajného spolupracovníka a v květnu na agenta. „Během dosavadního styku předal řadu poznatků o konkrétní negativní činnosti osob. Současně byla přes jeho osobu (...) prováděna preventivní i represivní opatření. Při předávání informací sdělil vždy konkrétní místa a veškeré skutečnosti...“ chválila ho StB.
Srp chtěl do SenátuKarel Srp se do širšího povědomí dostal v roce 1999, kdy se účastnil doplňovacích voleb do Senátu v Praze. Získal 1 % hlasů. Kvůli evidenci v záznamech StB tehdy vzbudil mediální rozruch. |
Nastavili s ním pravidla telefonického styku, o dva roky později Srp osobně umístil v pasáži paláce Metro Národní třída tajnou schránku pro písemný styk. Jenže v roce 1981 se objevila nová zápletka.
Důstojníci StB od svých dalších zdrojů zjistili, že jim Srp neříká úplně pravdu. Postupem času usoudili, že s nimi „Hudebník“ spolupracuje jen naoko a snaží se hlavně zamezit případné represi vůči němu.
Když v roce 1984 komunisté Jazzovou sekci jako pro režim nepřijatelnou organizaci zrušili, StB už brala Srpa jako protivníka. Do svých dokumentů poznamenali, že „vedení Jazzové sekce, zejména Karel Srp (...) a další prostřednictvím vydávaných materiálů negativně ovlivňují mládež v ČSSR ve směru západní kultury a podněcují v ní nedůvěru ve státní orgány“.
Uvěznění komunisty Na soudy chodili i Havel či Šabatová
V roce 1983 přitom na Srpa zavedla StB nový svazek, protože ho chtěla využít ve vydavatelství Panton. „Je ochoten se opětovně s pracovníky ministerstva vnitra stýkat a předávat informace, o které máme zájem,“ hodnotila ho.
Svazek ale obsahuje jen málo informací. StB následně usoudila, že Srp ztrácí zpravodajské možnosti (zejména po zrušení Jazzové sekce, nad jejímiž členy se začala stahovat mračna komunistické justice). Od července 1985 ho stíhali, při domovní prohlídce u něj našli k rozmnožení určený přepis řeči Jaroslava Seiferta k udělení Nobelovy ceny či materiál k 8. výročí Charty 77.
Karel Srp seznamuje členy Jazzové sekce se zákazem Pražských jazzových dní (z výstavy Jazzová sekce 1971-1988)
Proces s vedením Jazzové sekce, do soudní síně je veden její předseda Karel Srp, za ním tajemník Vladimír Kouřil (tatáž výstava)
Nakonec ho 11. března 1987 odsoudili na 16 měsíců - obvinění bylo víc, ale nakonec z toho vyšlo jen „nedovolené podnikání“. Na soudy s ním chodili chartisté, aby mu vyjádřili podporu, mezi nimi Václav Havel či Anna Šabatová. Po vynesení rozsudku se pokusil vytrhnout eskortě a vmísit se do davu. Když došlo na odvolací řízení, prohledal raději nejdříve budovu pyrotechnik.
Srpova obhajoba Nevěděl jsem, že to jsou příslušníci StB
Karel Srp svou obhajobu předestřel ve dvojici rozhovorů pro Novinky.cz a Deník.cz. Důstojník StB mu prý v roce 2000 řekl, že potřeboval někým ozdrojovat získané informace, k čemuž si vybral Srpa. Tak prý vznikly záznamy o udávání písničkáře Jaroslava Hutky (najdete je zde). „Hutka tam má věty, o kterých se oprávněně domnívá, že to jsou věty moje, ale tak to vůbec není,“ tvrdí Srp.
O tom, že se stýká s agenty kontrarozvědky, prý nevěděl. „My jsme nevěděli, že mluvíme s příslušníky StB. Většinou to byli lidé pod hlavičkou inspektorů ministerstva kultury nebo úřadu pro tisk a informace,“ líčí svou verzi. Oporou mu přitom je prezident Zeman, který v Srpův prospěch zdůraznil jeho působení v čele Jazzové sekce, která „byla střediskem alternativní kultury“.
Soud Dokažte, že Srpův podpis je pravý!
V roce 1999 se Karel Srp pokusil získat negativní lustrační osvědčení, kvůli záznamu v archivech StB ale neuspěl. Obrátil se proto na soud. Soudkyně Dagmar Stamidisová rozhodla, že byl neoprávněně evidován jako “rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník StB“ (§ 2, odst. 1, písm. b) zákona 451/1991 Sbírky).
Soud věděl, že byl Srp od 29. května 1979 evidován jako agent - tedy v kategorii, kde spolupráce byla vědomá. Srp ji ale popřel, stejně jako podpis vázacího aktu. Argumentoval i tím, že ho komunisté poslali do vězení. To by podle něj nebylo možné, kdyby býval byl aktivním spolupracovníkem StB. Soudkyně tedy určila, že důkazní břemeno je na ministerstvu vnitra.
Soud prozkoumal svazky StB, které kontrarozvědka na „Hudebníka“ vedla - je v nich Srpovo jméno i datum narození. Dostupný je i závazek ze zmíněného 29. května, lokalizovaný do mělnické vinárny. Podpisu vázacího aktu byli přítomni příslušníci StB Jaroslav Maryško a Jiří Šimák.
Jména estébáků, které soud předvolal, jsou částečně začerněná, podle křestních jmen a iniciál příjmení však patrně šlo o zmíněného Šimáka a Rudolfa Peltána - ten se v archivech StB v souvislosti se Srpem objevuje v záznamu o zřízení zmíněné mrtvé schránky na Národní třídě v Praze. Na Srpa si ale u soudu nevzpomínali. Jiří Š. si vybavil, že se s ním v letech 1980-1983 vídal, ale nic víc. Rozhodně ne to, že by provedl jeho vázací akt.
Bývalý příslušník StB Stanislav K. (může jít o Stanislava Kotka, který v roce 1983 zakládal na Srpa svazek) u soudu řekl, že Srp přímým spolupracovníkem nebyl a jako možný kandidát „nebyl vázán“. Což je v rozporu s materiálem z května 1979, podle nějž chtěl Srp „svou prací s orgány ministerstva vnitra aktivně přispět k odstranění protisocialistických a protispolečenských projevů mezi mládeží v oblasti hudby, ale i z jiných sfér společnosti“.
Ke slovu tak přišel znalec Milan Nouzovský, který zkoumal podpis na vázacím aktu. Usoudil sice, že neexistují znaky, které by umožnily říci, že podpis je zfalšovaný - ale to ani neznamenalo, že by potvrdil pravost. Podpis se totiž dochoval jen na tzv. mikrofiši a když chybí originál, pravost podpisu se prakticky ověřit nedá. Na tomto základě soudkyně rozhodla, že ministerstvo vědomou spolupráci Srpovi neprokázalo.
Zpravodajská hra? Novější dokumenty jdou proti Srpově verzi
Verze StB tedy říká, že Karel Srp zpočátku spolupracoval, postupem času se „vymkl“ a začal hrát dvojí hru. Spolupráci StB poměrně detailně popisuje. Srpova verze je, že nikdy netušil, že jedná s příslušníky StB.
Badatel: Na Srpa toho vyšlo hodně najevo až po souduBadatel a protikomunistický odbojář Miroslav Vodrážka připomněl, že otevření archivů v roce 2007 umožnilo „lépe dokumentovat rozsah Srpovy spolupráce“. Její míru dovozuje ze svazků, které si kontrarozvědka vedla na sledované. Na kolegyni z Pantonu Blanku Řízkovou donášel „Hudebník“ podle Vodrážky nejen pracovní, ale i soukromé informace. Na pořadatele kulturních akcí Miloše Čuříka prozradil to, že jeho přítelkyně pracuje na ministerstvu kultury, kde by z kádrových důvodů pracovat neměla. Informace, které podal o Jaroslavu Neduhovi, StB využila, když Neduhu donutila k emigraci. „Hudebník“ též upozornil StB, že publicista Josef Vlček „vyzdvihuje“ undergroundovou hudbu a že spolu s Mikolášem Chadimou a Petrem Cibulkou napsal kritický dopis, který pak odvysílal Hlas Ameriky. „Explicitní důraz a snaha ochránit Jazzovou sekci prozrazují nejen identitu autora zpráv, ale i jeho pravděpodobnou motivaci,“ zhodnotil obsah dokumentů Vodrážka. Uvedl také, že Srp za komunismu nazýval spolupráci s StB „cárem papíru“. Srp podle Vodrážkových zjištění uskutečnil celkem 151 schůzek s řídícími důstojníky. Z těchto setkání vzešlo 299 zpráv. |
Opatrně ho v roce 2003 hodnotil i historik Tomek. „Podle obsahu nalezených zpráv, zejména ze svazků vedených na jiné osoby, předával K. Srp informace povšechného charakteru a snadno dostupné z jiných zdrojů (...) Nelze jednoznačně stanovit, že by plnil zadání StB působit rozkladně proti Jazzové sekci, a je možné se domnívat, že pravděpodobně chtěl touto svou činností pojistit či vykoupit její další existenci,“ napsal ve sborníku Securitas Imperii v roce 2003.
Srp podle něj měl ambici dozvědět se o míře provázanosti StB a kontaktů na Jazzovou sekci, ale chtěl tajnou službu v dílčích tématech dezinformovat. „Nyní (rok 2003, pozn. red.) nelze „analyzovat a zhodnotit konkrétní výsledky těchto zpravodajských her,“ napsal Tomek.
Historik a nově zvolený člen Etické komise ČR Petr Blažek pro Aktuálně.cz uvedl, že celková dokumentace Srpovy činnosti ve prospěch StB je natolik rozsáhlá, že by ji podle něj nebylo možné zfalšovat. Nynější upření pozornosti na Srpa podle Blažka poškozuje dobré jméno Jazzové sekce a její zásluhy o nezávislou kulturu.