„Retro laboratoř je zajímavá tím, že až na jeden historický počítač tady nenajdete téměř nic elektronického. Jsou zde přístroje, které se dříve používaly pro vědecké účely. Já je sbírám a umím i opravit či kalibrovat,“ říká Pata, který se studentům zlínské univerzity snaží předat svou celoživotní lásku ke statistice a metrologii.
Co u vás účastníci Noci vědců uvidí?
Nejzajímavější je originální metalografický mikroskop od firmy Carl Zeiss, který sloužíval k vyhodnocení struktury materiálu. Tento typ je patrně asi jediný zachovalý a zrestaurovaný v Česku. Zdrojem světla u něj není žárovka, ale elektrický oblouk, u něhož je potřeba zažehnutí. Jen představa, že zapálím elektrický oblouk a že něco tak „nebezpečného“ se dříve používalo, je pro studenty fascinující. Trvalo mi řadu let, než jsem sehnal náhradní díly a podařilo se mi ho uvést do provozuschopného stavu. Zmínil bych i nenápadný historický drsnoměr, který odkazuje na počátek měření drsnosti povrchu. Ve 30. letech minulého století se měřilo nikoliv kontaktně či bezkontaktně, jak je dnes obvyklé, ale přes speciální mikroskop.
Jak tyto přístroje sháníte?
Všechny byly jako nefunkční vyřazeny nebo vyhozeny a já je poté dal dohromady. V rámci vědecké komunity se ví, že je to můj koníček. Nabízí se také otázka, k čemu retro laboratoř slouží kromě mé radosti. Pro studenty je velmi zajímavé se ptát: Nyní měříme takto, ale jak se měřilo a vyhodnocovalo před dvaceti, padesáti či sto lety? A právě tady jim to ukazuju a ukážu i účastníkům pátečního workshopu.
Máte tady i tloušťkoměr z baťovských závodů. Jak fungoval?
Používali jej na měření tloušťky kůže. Jde rovněž o doklad toho, že firma Baťa si sama vyráběla svoje přístroje. Důvodů bylo zřejmě více, chtěla ušetřit a také si důvěřovala, že zvládne vyrobit tak kvalitní přístroj. A opravdu, vydržel dodnes.
Odkdy vás tato záliba baví?
Věnuji se jí od studentských let, tedy kolem pětatřiceti let. Když jsem chodil na brněnské VUT, studenti byli „strkáni“ k zastaralým přístrojům, aby něco nepoškodili. Jenže tyto přístroje často nefungovaly, a tak bylo třeba je rozchodit. Zaujalo mě, jak poctivě byly udělány, a zjistil jsem, že například v optice u nich lze pořád dosahovat velmi kvalitních výsledků.
Noc vědcůTradiční akce nabídne v pátek od 16 hodin pohled pod ruce vědkyň a vědců Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Připravené budou pokusy, workshopy, přednášky, soutěže nebo koncerty. Program je na www.nocvedcu.cz. |
Zároveň se na nich ukazuje, že pokrok v oboru je za poslední desetiletí neuvěřitelný, ne?
Je to naprosto nesrovnatelné. Použiju příměr: můj dědeček v roce 1916 nastupoval ke kavalerii do první světové války a během svého života zažil také přistání Američanů na Měsíci. To je za jeden život velký pokrok. (směje se) Matematicky řečeno, jde o exponenciální křivku prudce letící směrem nahoru. Máme tady praktickou ukázku, jak se za poslední půlstoletí kompletně změnila technika, ale principy přitom zůstaly. Fyzika či matematika jsou totiž pořád neměnné.
Kam se podle vás může věda ubírat dál a jak moc do toho promluví umělá inteligence?
Mimo profesuru v oboru nástrojů a procesů jsem také vystudoval aplikovanou statistiku na univerzitě v Pardubicích. Jedna ze součástí studia už tehdy byly dnes velmi citované neuronové sítě. Myslím, že lidé se této záležitosti poněkud bojí, vychází také spousta článků, že AI je na pracovním trhu nahradí. To je ale omyl. Nenahradí, jen jim usnadní práci. To je vidět typicky na chatbotech (počítačový program vytvořený za účelem automatizované komunikace).
Jak se vám líbí popularizace vědy přes akce, jako je Noc vědců?
Je to jeden z nejdůležitějších kroků, jak univerzita placená z veřejných peněz může lidem ukázat, co tady děláme. A také se veřejnost přesvědčí, že vědci nejsou „suchaři“ odtržení od reality a mnohdy si umí ze svého oboru udělat legraci a srozumitelně jej vysvětlit. Během působení v zahraničí jsem zjistil, že podobné akce jsou tam naprosto běžné.
S většinou vědců je neskutečná zábava, říká první Český Vševěd Eva Bílková |
Co návštěvníky obvykle zajímá nejvíc?
V minulých ročnících to byla především kolaborativní robotika. Ostatně robota připraveného na spolupráci s lidmi ukážeme i letos. Pak také práce s vysokorychlostními kamerovými systémy, což je učený název pro něco, co lidé znají jako slow motion ze svých mobilů.
Kde se ve vás vůbec vzala láska k vědě?
Měl jsem štěstí na charismatické lidi během soukromé výuky matematiky na střední škole. Na univerzitě jsem pak měl možnost poznat pedagogy, kteří si na vědu nehráli, ale opravdu ji dělali. Díky nim jsem zjistil, že věda je obrovské dobrodružství. Nikdy totiž nevíte, jak cesta, na niž se vydáváte, opravdu skončí. Zda vám vyjde experiment a kam se posune výsledek. Není to „jen“ o tom, že něco vymyslíte a tím všechno končí. Nepracujete samostatně, ale jen v týmu, a samozřejmě přímo mezinárodním. Takže musíte publikovat, ovšem to nestačí, pak je třeba všechno aplikovat do praxe nebo na vás někdo naváže dalším výzkumem. Před vědcem je na začátku jeho cesty vždy velké množství neznámých.
Jak „hraje“ plast? Vědci hledají nejlepší materiál pro nástroj z 3D tiskárny |
Co z vašich prací a patentů vám udělalo největší radost?
Podařilo se mi nalézt metodiku, jak snímat a hodnotit lidské vrásky na obličeji. Reklama pracuje s motivem „kupujte přípravek XYZ, který omladí vaši pokožku“. Z pohledu technika a statistika vráska není nic jiného než určitý typ drsnosti na povrchu. Šlo o to, jak ji objektivně změřit. Do přístroje vám však pochopitelně žádná žena hlavu nestrčí. (směje se) Takže účastnice výzkumu používaly různé krémy, které nám firmy dodávaly, a my statisticky zhodnotili, jak významně daný krém vrásky odstranil. Prokázali jsme například, že přípravky za tisíce korun neměly takový účinek, který slibovaly. Patent pak koupila švýcarská firma, je stále platný. Jde o ukázku, jak lze hodnocení drsnosti povrchu aplikovat do praxe.
Mimochodem, kromě vědy se věnujete i judu, že?
Začal jsem ve čtrnácti letech a vydržel až do třiceti. Pak přišla dlouhá pauza, ale když jsem se v padesáti letech vrátil do Zlína, opět jsem začal cvičit. A pokračuji dodnes. Letos se mi podařilo složit zkoušky na první dan, tedy na černý pás. Judo je úžasný sport v tom, že ho můžete dělat do libovolného věku. Když už nechcete zápasit jako já, můžete soutěžit dál v katách, kdy jste hodnoceni nikoliv za rychlost, ale přesnost provedení. Každému můžu judo doporučit. Nejstarší anglický judista, s kterým jsem ve facebookovém kontaktu, měl letos 95 let.