František Weyr se narodil do významné intelektuální rodiny, ve které hrála prim matematika. Otec Emil ji vyučoval jako profesor na vídeňské univerzitě, uznávaným matematikem byl i otcův bratr. Oba rodiče pocházeli z Čech a ve Vídni žili právě kvůli pracovním povinnostem Františkova otce. Emil Weyr zůstal vlastencem a chtěl, aby se doma hovořilo česky.
Pak se život rodiny převrátil naruby, když otec náhle onemocněl tuberkulózou. „Brzy zemřel a celá rodina se pak vrátila z Vídně do Prahy. Česky František moc neuměl, a když se přihlásil na pražskou právnickou fakultu, musel se češtinu doučovat,“ vypráví pro iDNES.cz profesor Miloš Večeřa z Katedry právní teorie Právnické fakulty Masarykovy univerzity, který se osudy Františka Weyra odborně zabýval.
Ten se nakonec jazyk doučil a nastoupil na právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity.
Díky Englišovi profesorem v Brně
Cestování mezi Prahou a Vídní pokračovalo i po studiu. Weyr pracoval na Ústřední statistické komisi ve Vídni, později souběžně v pražské Zemské statistické kanceláři, na Vysokém učení technickém a na právnické fakultě.
Prosazoval originální pojetí právní vědy, a tím si znepřátelil některé ostatní profesory. „S pražskou právnickou fakultou se rozhádal. Ohledně normativní teorie práva se s nimi přel i v odborném tisku, takže ho na škole moc nechtěli,“ líčí Večeřa.
Pomocnou ruku mu podal jeho přítel a pozdější několikanásobný ministr financí Karel Engliš. „Vyučoval tehdy v Brně na technické univerzitě a nabídl Weyrovi, aby tam učil také. On nabídku přijal a přestěhoval se za prací do Brna,“ popisuje profesor Večeřa.
Jihomoravské město pro něj bylo neznámé, ale svým rázem a architektonickou podobou středu města mu připomínalo rodnou Vídeň.
Přežila nacisty i komunisty. Brněnská Masarykova univerzita slaví 95 let |
Brzy se seznámil s Arnoštem Heinrichem, šéfredaktorem Lidových novin. Jako pravidelný spolupracovník v nich poté v letech 1913 až 1938 publikoval několik desítek článků o aktuálních politických a právních problémech. Po vzniku republiky se na dva roky zapojil do politiky, stal se poslancem.
V politice jen kvůli ústavě
Do Revolučního národního shromáždění ho nominovali Národní demokraté a jeho velkým úkolem byla příprava nové československé ústavy. „Nebyl jediným autorem, na nové ústavě spolupracoval s několika dalšími právníky. Role Weyra ale byla významná a po schválení ústavy a konci přechodného národního shromáždění už neměl zájem v politice pokračovat,“ vysvětluje vyučující z Katedry právní teorie.
Jako zákonodárce se podílel i na tvorbě zákona o zřízení Masarykovy univerzity. Pozice Weyra a jeho přítele Engliše v založení druhé brněnské vysoké školy byla zásadní, sám Engliš byl zvolen prvním rektorem a Weyr děkanem právnické fakulty. Vyučování začalo už v akademickém školním roce 1919/1920 a po celé meziválečné období byla fakulta proslulá vysokou odbornou úrovní.
Při slavnostní promoci v aule Právnické fakulty Masarykovy univerzity v roce 1947 převzal František Weyr čestný doktorát.
Děkanem byl Weyr třikrát, ve školním roce 1923/24 dokonce usedl do rektorského křesla a na univerzitě přivítal prezidenta republiky, po němž je škola pojmenována. Ve svých přednáškách na fakultě šířil normativní teorii práva, spolupracoval na mezinárodním odborném časopise a vydával vlastní odborné publikace. Plodné období přerušila až nacistická okupace a druhá světová válka.
Když se na podzim 1943 zotavoval po infarktu, zatklo ho gestapo a strávil měsíc ve vězení. „Měl štěstí, že nebyl jako někteří jiní brněnští profesoři poslán do koncentračního tábora. Důležitou oporou mu byli vysocí představitelé české vlády včetně protektorátního prezidenta Háchy, kteří ho v podstatě chránili,“ přitakává profesor Večeřa.
Proti zabrání majetku Lichtenštejnům
Po válce se sice vrátil na Masarykovu univerzitu a v menším rozsahu opět vyučoval, trápily ho však zdravotní i psychické problémy. Přesto se zajímal o nespravedlivou konfiskaci majetku lichtenštejnského knížete a jeho rodiny.
„Jako expert na mezinárodní právo vyhověl Weyr žádosti svého synovce Emila Sobičky a zpracoval v letech 1945 až 1947 celkem čtyři posudky, které zcela vylučovaly aplikaci Benešových dekretů na majetky neutrálního knížectví,“ vysvětluje historik Pavel Juřík.
Lichtenštejnové chtějí zpátky zámky i půdu, mluví o nápravě bezpráví |
„Paradoxem je, že až prohlášení občanů Lichtenštejnska za Němce byla jediná cesta, jak zkonfiskovat majetek knížecí rodiny a dalších více než třiceti občanů, kteří za okupace nekolaborovali s nacisty,“ vysvětluje Juřík reálie třetí republiky. Po únorovém komunistickém převratu byl Weyr spolu s dalšími profesory z fakulty vyhozen, jako bytostný demokrat byl pro režim nepohodlný.
„Právnická fakulta byla v roce 1950 zrušena a on celou situaci těžce nesl. Bohužel ji o moc dlouho nepřežil,“ uzavírá Večeřa. Zdravotní stav se mu zhoršoval a zemřel v roce 1951, ve svých 72 letech. „Osobně si myslím, že by si profesor František Weyr zasloužil státní vyznamenání in memoriam za všechno, co pro Československou republiku udělal a jak se postavil oběma totalitám,“ dodává Juřík.