„Život zde mi dodal kuráž. Nikdy jsem si nemyslela, že budu sama chodit v noci po ulicích,“ připouští na úvod usměvavá rodačka z Nového Dillí.
Do Česka se před dvěma a půl lety stěhovala za manželem, který v Brně pracuje pro softwarovou společnost. Vzali se v Indii půl roku předtím.
„Uau, kde jsou lidi, zarazila jsem se, když jsem vystoupila z vlaku. Byl to pro mě úplně nový svět. A to i v tom ohledu, že jsem do té doby vesměs pořád jenom studovala a jen těžko jsem si dokázala představit, jak najednou sama zvládnu péči o celou domácnost,“ přibližuje své počáteční obavy.
Jako dítě ani později při studiu totiž neměla mnoho příležitostí zakusit volnost a opravdovou zodpovědnost.
„Rodiče se mě velmi snažili chránit před okolím. Kvůli bezpečnosti jsem byla v podstatě připoutaná k domovu. Když se setmělo, nikam dál než kolem domu mě nepouštěli. Žádné večírky až do rána. Alkohol jsem poprvé pila až tady. Pivo je levnější než voda, což vás motivuje trochu si ho dát,“ směje se.
I proto ji v Brně překvapilo, jak brzy jsou někteří mladí Češi samostatní a nezávislí na rodičích. Zásadní rozdíl mezi zeměmi je podle ní právě v množství svobody jednotlivce.
„Indie je obrovská země plná protikladů, různých jazyků i náboženství. Je to hierarchická společnost, kde je každý závislý na ostatních a bojí se udělat krok sám za sebe, protože to společnost příliš nedovoluje. Češi jsou oproti tomu velcí individualisté, dělají si věci po svém, vychutnávají si život. Abych byla upřímná, až tady jsem si skutečně začala užívat ten svůj,“ vyzdvihuje.
Zejména ve venkovských oblastech Indie je totiž stále hluboce zakořeněný kastovní systém, který lidem z nejnižších kast například zakazuje pít z jednoho vodního zdroje s lidmi z těch vyšších nebo vedle nich sedět. Změnit tento přístup podle ní potrvá ještě desítky i stovky let.
Soma Adhicary
|
„V mezinárodním pracovním prostředí důraz na tohle už téměř vymizel. Stále ale najdeme případy, kdy je s lidmi z nejnižších kast zacházeno velmi špatně. I když bude syn výrobce bot velmi nadaný a půjde mu to ve škole skvěle, je velmi malá šance, že se dostane do vyšších pater a změní povolání,“ míní.
Muži se mnohdy oblékají, jako by žili jen pro pivo
Zapovídají-li se spolu Indové, není výjimečné, že se po chvíli jeden druhého zeptá, z jaké kasty pochází.
„Ale všimnete si v podstatě hned, že se snaží měřit si vás. Když jsem přijela sem, nikdo se mě na to neptal, což je skvělé. V Česku absolutně nepoznáte, kdo je kdo, kdo má jaký původ. Ani mě to nezajímá, proč by mělo. Skutečně si cením toho, že vás nikdo k ničemu nenutí, nehlídá, co děláte nebo neděláte, jakou vírou se řídíte. Není to důležité,“ přemítá.
V indické metropoli studovala angličtinu a literaturu, což je od první chvíle patrné z jejího perfektního mluveného projevu. V době studií také učila chudé děti, které neměly příležitost chodit do školy. Postupně se zdokonaluje i v češtině - snaží se ji používat při každé příležitosti, i když má někdy pocit, že tím ostatní zdržuje.
„V podstatě jsme byli privilegovaní, otec ale musel velmi tvrdě pracovat, abychom mohli s bratrem studovat na dobrých školách. V Indii jsou propastné rozdíly v příjmech, společenském postavení. Tady jsou lidé víceméně na stejné úrovni. Velmi vzácně vidíte někoho, kdo hodně vyčnívá,“ vyzdvihuje.
Přibližuje, jak málem dostala infarkt, když během prvních dní v Brně začal v tramvaji na sedadle těsně za ní kdosi hlasitě smrkat. Podivuje se i nošení ponožek v sandálech.
„Nikdy jsem nepochopila, proč to muži dělají. Aby chránili svá chodidla před sluncem, nebo je to jen módní záležitost? Taky jsem si ještě nezvykla sledovat předpověď počasí, což tady myslím většina lidí dělá - mnohdy bývám sama, kdo nemá deštník,“ podotýká.
Vyzpovídali jsme už 24 cizinců. Vyberte si na mapě:
Češky podle ní na rozdíl od mužů mají vkus při oblékání. „Muži soudě dle oděvu většinově vypadají, jako by žili jen pro pivo, zatímco ženy působí jako připravené k focení. Překvapilo mě ale, jak ukazují svá těhotenská bříška. Indické ženy se je snaží skrývat, jak nejlépe dovedou, je to jakási pověrčivost.“
Ani s umělým opálením ze solárka se dřív nesetkala, Indky se totiž naopak natírají bělicím krémem.
„Odhadem osmdesát procent Indek se vdá za domluvené partnery, rozvodovost je ale velmi nízká. Věci se mění, když žijete v metropoli, máte šanci vydupat si svatbu z lásky. Já měla velké štěstí - moje svatba byla kombinací obojího,“ směje se.
Plýtváte jídlem a mnoho věcí považujete za samozřejmost
Do očí ji praštila česká skromnost i to, že si velká část místních umí opravit rozbité splachovadlo, kapající kohoutek či vymalovat byt.
„Češi často říkají, že chodí občas plavat nebo trochu lyžují. Pak zjistíte, že v tom na národní úrovni závodili! Řekla bych, že se občas podceňují. Nikdy jsem nepotkala Čecha, co o víkendu nevyvíjí žádnou aktivitu. To mě motivuje, začala jsem se učit bruslit, plavat,“ přibližuje.
Nejčtenější Cizinci v Brně |
Zpočátku byl pro Somu Adhicary velký problém zvyknout si na velmi odlišné jídlo. Guláš nemohla zprvu pozřít vůbec. „Jsem Hindka, takže jsem nikdy předtím hovězí nejedla. Musela jsem myslet na to, co by tomu řekli naši - máma by mě zabila, ranilo by ji, kdyby to věděla. Teď už je s tím asi smířená,“ dodává.
Mrzí ji, když vidí, jak se tady nezřídka plýtvá jídlem. „V restauraci často zákazníci vrací víc než polovinu porce, která by ještě jinde mohla pomoct. Evropané si nikdy neuvědomí, dokud neuvidí druhou polovinu zeměkoule, jaké štěstí mají a kolik věcí považují za samozřejmost.“
Ještě před příjezdem si v cestovní brožuře přečetla, že ptát se Čechů, jak se mají, není vždy nejlepší nápad. „Když se zeptám Čecha, jak se má, často se dočkám posmutnělé a negativistické odpovědi. Hodně kritizují všechno kolem sebe, což by nemuseli. Když se zeptáte Inda, řekne vám, i když je v nejhorší situaci, že je všechno v pohodě. Nemá co jíst, ale je šťastný,“ srovnává.
Bezpečnostní situace není v Indii ideální, zejména v Kašmíru na hranici s Pákistánem. „Sama jsem zažila útok v Novém Dillí, když v centru přímo nad trasou metra explodovalo tuším v roce 2011 snad pět bomb s rozestupem dvou minut. Na dvě hodiny jsem v metru uvázla, bez signálu, vyděšená,“ uzavírá.