Devětatřicetiletý vědec z Buenos Aires „pěstuje“ neurony v laboratorních miskách a na nich pak zkoumá procesy, které mohou za rozvoj lidských neurodegenerativních onemocnění - třeba Alzheimerovy choroby.
„Těžko říct, jestli jimi v Česku trpí víc lidí než v Argentině. Spojitost například se životním stylem je pouze okrajová, hlavním faktorem je věk, tudíž lze častější výskyt pozorovat v zemích, kde se lidé dožívají více let,“ přibližuje biolog ze čtyřmilionové argentinské metropole.
V Brně se zabydlel před rokem. Na výběr lokality jeho nejbližší okolí reagovalo trochu rozpačitě, připouští a rozvážně vysvětluje své tehdejší pohnutky.
„Hlavně jsem chtěl zkusit žít jinde. Celý život, kromě tří měsíců v USA, jsem strávil v rodném městě. Přitom rád cestuji, poznávám nová místa i lidi. Česko jsem znal z románů brněnského rodáka Milana Kundery. Byl jsem zvědavý, jak se otřepalo z komunismu.“
V neposlední řadě ovlivnila jeho rozhodnutí nynější kolegyně. „Je Slovinka, ale už delší dobu pracovala v Brně, když přijela k nám do Argentiny na stáž. Líbilo se mi, jak o městě mluví a pobízela mě, ať využiju šance a podám si na zdejší výzkumný institut přihlášku,“ vzpomíná nad šálkem kávy s mlékem.
Pár dní po příjezdu našel přes server zprostředkovávající krátkodobé pronájmy nabídku volného pokoje v centru města.
„Dorazil jsem k bytu na smluvenou hodinu rovnou z hostelu i se všemi kufry. Majitelka mi bleskově ukázala pokoj a předala klíče s tím, že s rodinou odjíždějí na prodloužený víkend. Byl jsem doslova jako opařený, jako úplně cizího člověka mě nechali několik dní samotného u sebe doma, u nás by tohle bylo nepředstavitelné,“ přibližuje počáteční zkušenost.
Victorio Pozo Devoto
|
Česká společnost podle něj funguje na základě důvěry v ochotu ostatních lidí respektovat pravidla.
„Třeba v tramvaji v Brně musíte mít vyloženě smůlu, abyste potkali revizora, často se to nestává. V Argentině by takový systém selhal - všichni by jezdili načerno. Podobné je to v dopravě, řidiči jsou tady k chodcům mnohem ohleduplnější, cením si toho, jak je to tady nastavené,“ srovnává úctu obou národů k předpisům i nepsaným zvyklostem.
České pivo? Jako pomerančový džus
Přes den jsou našinci trochu uťápnutí, o to víc to pak ale večer rozjíždějí v baru, když už tam zavítají, vypozoroval argentinský vědec.
„Češi jsou trochu uzavřenější a méně sdílní při běžném fungování, třeba v práci. O to hlasitější a vysmátější jsou ale pak večer v hospodě. U nás jsou všichni zvyklí, že se pořád chováme hlučně, ale tady je to skutečně velký kontrast,“ pozastavuje se.
Pivu přišel na chuť až během stáže v USA před dvěma lety. „V Argentině je otřesné, ale V San Diegu vaří malé pivovary hodně různých druhů. Po návratu domů mi dobré pivo chybělo, a tak jsem začal doma v kuchyni vyrábět vlastní,“ přibližuje. „Tady mám z piva pocit, že je tak nějak lehké a zdravé, jako byste pili džus z pomerančů, vůbec vám po něm není špatně. Tady už samozřejmě nemělo smysl s domácí produkcí pokračovat,“ směje se.
Našince hodnotí jako velmi přímé a leckdy i nesmlouvavé. Vzpomíná přitom, že jeho pobyt v prvním podnájmu skončil podobným šokem, jakým odstartoval.
„Na stole jsem našel dopis, že mám následující ráno odejít, majitelka potřebovala pokoj uvolnit pro svou sestru. Bylo to pochopitelné, ale v tu chvíli jsem neměl kam jít. Tady moc není prostor pro přemlouvání a debaty. Něco chcete, uděláte to a nejede přes to vlak,“ zamýšlí se. „Ani například v obchodě nemá smysl zkoušet ukecat slevu, i když je to u nás i jinde po světě běžné. Prodavači nestojí o tento typ interakce.“
Nejdiskutovanější Cizinci |
A mnohdy ani o kšeft, jak si stačil už párkrát povšimnout. „Požádáte o kalkulaci nějakého zboží, vlastně firmě dáte šanci udělat byznys poměrně bez námahy, ale někdy máte z jejich jednání pocit, že to vlastně oni vám dělají laskavost. Tohle je podle mě se starými časy spojené.“
Předpoklad si potvrdil, když hledal salon, kde ho ostříhají bez objednání. „Vlezl jsem dovnitř, česky pozdravil a zeptal se kadeřnice, jestli mluví trochu anglicky. Jen kroutila hlavou, opáčila že ne a začala se smát, bylo jasné, že nechce mluvit ani se snažit rozumět, přitom to ani nebylo potřeba, šlo jen o sestřih. Někteří lidé zkrátka nechtějí s cizinci komunikovat,“ uvažuje.
Politika vás zajímá překvapivě málo
Česky se naučit chce. „První měsíce jsem do toho byl hodně zapálený, v práci jsme měli i lekce. Rád bych se naučil, neznalost jazyka vás limituje, přicházíte o spoustu možností, je složitější se do čehokoli zapojit,“ vysvětluje svůj postoj.
Udivilo ho například, jak málo se Češi zajímají o politiku. „My o ní s přáteli diskutujeme polovinu času, jsme v tomhle trochu fanatici, je pro nás jako fotbal. Tady to tak necítím, politika vás moc nevzrušuje, zdaleka ne všichni mají pocit, že se jich přímo týká.“
Vyzpovídali jsme už 29 cizinců. Vyberte si na mapě:
Brno, kde je pěšky či tramvají všechno na dosah, ho nestresuje jako obří rodné město, připadá si v něm uvolněněji. „U nás je všechno daleko, jsme zvyklí cestovat na velké vzdálenosti, klidně 400 kilometrů na chatu. Odtud jste za chvilku v jiném státě, kultury a národnosti můžete poznávat mnohem snáz. Pro některé Čechy jsou ale třeba i čtyři hodiny ve vlaku příliš,“ srovnává.
Obdivuje krásu českých žen, jejich světlejší vlasy, pleť a jiné rysy v obličeji. V tuzemsku mu vyloženě vadí prý jen tma. „Přece nemůže být teprve půl čtvrté, určitě mě klamou hodinky, myslel jsem si jeden říjnový den, když jsem v práci vyšel ven na cigaretu. Ne, že by pro mě dlouhé noci byly vyloženě depresivní, ale slunce a světlo má vysoce pozitivní vliv - jsem díky němu aktivnější. Na tohle bylo skutečně těžké si zvyknout,“ dodává.