Do Česka se rodačka z města Quatre Bornes na ostrově v Indickém oceánu dostala doslova náhodou. Jak sama říká, před první návštěvou ani pořádně nevěděla, kde leží na mapě. Vysokou školu studovala ve Francii, odkud měla v plánu přesunout se za dalším vzděláním do Kanady.
„Protože ale udělali chybu, nezbylo pro mě místo. Jako alternativu mi nabídli Fakultu sociálních studií v Brně, druhá možnost byla o rok odložit odjezd, což pro mě bylo nepřijatelné. Upřímně, hlavní důvody, proč jsem na Brno kývla, byly nízké ceny a ohromně moderní budova školy,“ přibližuje.
Už její první příjezd do města byl dobrodružný. „Plán jsem pokazila hned ze startu, kdy jsem na Florenci sedla na špatný žlutý autobus. Cesta trvala pět hodin a místo ke Grandu jsme přijeli na rozbitou Zvonařku plnou Romů, o kterých jsem nikdy neslyšela a myslela jsem si, že jsou to Indové,“ vzpomíná pobaveně.
A protože před deseti lety ještě neměla v kapse mobil, aby kontaktovala svůj doprovod z univerzity, ani žádné koruny, požádala jednoho z romských prodejců o pomoc. „Začala jsem na něj mluvit hindštinou, ale nerozuměl. Pak mi jeden chlapík vysvětlil, že se snažím marně, a půjčil mi svůj telefon,“ směje se.
Nebyla si jistá, jak se dokáže vypořádat s úplně jiným prostředím a jazykem.
Hanaa KhodabocusPětatřicetiletá podnikatelka pochází z města Quatre Bornes na ostrově Mauricius v Indickém oceánu. Vysokou školu studovala v zahraničí, v roce 2005 se z Francie přesunula za studiem do Česka, které jí přirostlo k srdci a před dvěma lety se tu usadila. Je spolumajitelkou firmy Moravia Investment zaměřené na obchodování s rýží a třtinovým cukrem. Odmala mluví kreolsky, francouzsky a anglicky. „Každý Mauricijec ale mluví i trochu čínsky, hindsky či dalšími jazyky, protože jimi mluví jeho sousedé,“ objasňuje podnikatelka. |
„Poslali mě na totálně komunisticky vybavené koleje a všechno bylo úplně jinak, než jsem doposud znala. Město jsem si ale skutečně okamžitě po příjezdu oblíbila. Věřím tomu, že všichni někam patříme, a ne nezbytně tam, kde jsme se narodili. Byl to osud, jak by řekl Čech,“ snaží se vysvětlit své pocity.
Češi si umí poradit v nové situaci
V Brně studovala psychologii, kterou na univerzitě později také učila. Dávala i lekce francouzštiny. V Brně strávila dva roky, než se vrátila na Mauricius, kde před čtyřmi lety založila firmu zaměřenou na obchodování se třtinovým cukrem a rýží.
„Překládala jsem tam páru ze střední Evropy během svatebního obřadu. Ženich sháněl cukr a ptal se, jestli nevím o nějakých ostrovních továrnách. Ale Mauricius má systém monopolů a bylo by to složité. Začala jsem se zajímat o možnosti, a tak udělala svůj první kšeft,“ popisuje své začátky v byznysu.
Usadit se natrvalo na Moravě se rozhodla přibližně před dvěma lety. „Nemohla jsem sama sobě zabránit vracet se do Česka, létala jsem dvakrát třikrát do roka. Nakonec jsem se rozhodla zůstat a pravidelně se vracet na Mauricius, ale už dva roky jsem tam nebyla,“ přibližuje, jak moc k Brnu přilnula.
Z pohledu chování lidí na ni Brno působí spíš jako vesnice. „Je tak lokální a o moc jiné než metropole. V Brně jsou lidé opravdoví, nesnaží se vás potěšit, když nechtějí. Když se špatně probudí, prostě to tak je, nemají potřebu se přetvařovat, to je věc, kterou tady mám nejradši.“
Češi jsou podle ní realisté, kteří si umí dobře poradit v doposud neznámé situaci či se na ni pohodlně adaptovat. „To, jak reagují, je pro mě mnohem víc asijské než evropské. Když vezmu do naší továrny v Kambodži Italy nebo Němce, musím se na to měsíc připravovat. Když tam vezmu Čecha nebo Slováka, je to bez problémů. Máme podobné povahy,“ porovnává.
Charakterové rozdíly spatřuje i napříč republikou. „Nejméně mi vyhovuje pasivní slezský charakter, český je příliš germánský, jsem prostě spjatá s moravskou opravdovostí. Soused se vždy tváří, že chce zardousit všechny v okolí, ale když se s ním bavíte, je to nejmilejší muž na světě,“ podotýká.
Češi jsou pro ni čitelnější, na rozdíl od západních obchodních partnerů u nich dokáže odhadnout, zda ji například dostanou do potíží.
„Často jsem slýchala od spolužáků z ciziny, že jsou Češi chladní a nesmějí se. Nikdy jsem ale nerozuměla, proč jim to vadí. Pro mě je to příjemnější. Nemám ráda lidi, kteří se na vás smějí a nemyslí to upřímně. Takhle je pro mě snazší to uchopit. V zemích, kde se lidé stále tváří a chovají přívětivě, nepoznáte, že jsou špatní.“
Mladá generace? Příliš následuje autority
Lituje, že generace mladých včetně mnoha Čechů, jsou spíš následovníci autorit než bojovníci za své sny. Mauricijci - a to nejen ti mladí - jsou prý navíc často znudění.
„Nemají moc co na práci, jejich největší koníček je hledat způsoby, jak se zabavit. Taky jsme hrubší, prudší a méně diplomatičtí, což mě v Evropě trochu dostává do potíží. Tohle pro mě byl určitě největší problém, zvyknout si chovat se zdvořileji, nemluvit příliš hlasitě v tramvaji, zachovávat osobní prostor druhých,“ vyjmenovává.
Vypozorovala, že jsou Češi hodně spjatí s kulturou a zvyklostmi. „Ozvete se, když vám sahají na kouření v hospodách či chtějí víc zdanit pivo. Když vezmu Čechy k nám na ostrov, dva dny chtějí lokální jídlo, ale třetí už by si dali párek v rohlíku. Když se dotknete české kultury, nikdy nemůžete vyhrát. Vidím to i na odlišné adaptaci přistěhovalců - kdekoli jinde na světě tvoří semknuté komunity, zdejší kultura je ale natolik silná, že nemají prostor v ní budovat tu svoji,“ myslí si.
Česky se domluví dobře, i když se učí jen svépomocí. „Musela jsem, kvůli přátelům i práci. Zástupci většiny firem, s nimiž spolupracujeme v Česku a na Slovensku, nemluví dobře anglicky a mají překladatele, což při vyjednávání moc nefunguje. Čeština není tak strašná, vyslovujete, co píšete, horší je skloňování,“ vysvětluje.
Češi by si podle ní měli víc vážit toho, co mají. „Jaký byl problém v tom, zaplatit třicet korun za ošetření u lékaře? Prosím, běžte a zkuste to v některé z cizích zemí. Mám přátele po celé planetě a navštívila jsem spoustu zemí. Jediná, o které lze říct, že je zemí svobody a příležitostí, je Česká republika. To je hlavní rozdíl oproti Mauriciu.“
Mauricius je země přistěhovalců, kde - jak říká - dlouho nebylo nic jiného než stromy, lodě a želvy. „Cizinci tam tvoří komunity, od začátku máte své místo v některé z nich a musíte se s tím vypořádat. Příslušnost k národu je vždy, byť někde v pozadí, součástí vaší reputace a bude vás pronásledovat, ať uděláte cokoli. V tomhle ohledu jsem se cítila nesvobodná,“ přibližuje podnikatelka.
Mít smíšený původ je na Mauriciu běžné. Sama má kořeny v Evropě, Mongolsku či Íránu.
Pracovně letos nalétala po světě 75 tisíc kilometrů. „Když vycestuji, během tří čtyř dní mám silný pocit, že chci být zase doma, což je prostě ohromné a tento pocit jsem nikdy neměla, dokud jsem žila na Mauriciu. Spíš jsem naopak smutnila, že domů nechci,“ uzavírá.