„Tady se nemusí stydět za to, jací jsou. Jsme tu všichni trošku divní, nikdo to neřeší a vzájemně se tolerujeme,“ říká Havlová.
Jak se pozná nadané dítě? Je prvním indikátorem, že se naučí číst dřív, než jde do školy?
Takové dítě můžeme podezřívat z nadání, ale není to úplně jednoznačné. Indiciemi, že by se dítě mohlo pohybovat v pásmu nadanějších nebo i mimořádně nadaných dětí, je třeba brzký rozvoj řeči, poměrně složité větné konstrukce, používání slov, které nepředpokládáme, že do té pusinky patří, a děti jim rozumí, ne je pouze opakují. Tyto děti zajímají různá témata, která v jejich věku úplně neočekáváme, často mívají hodně dobrou paměť. Někdo má fascinaci vysokými čísly, jiný se naučí sám číst. Ověří se to samozřejmě až standardizovanými metodami, ale mimořádné intelektové nadání většinou vykazuje některé z těchto známek.
S čím se musí nadané děti potýkat?
S mnoha faktory. Proč se jim o něco hůř vychází s vrstevníky, je celkem jednoduché – hledáme někoho, s kým si rozumíme. Jestliže máme odlišný slovník a zajímají nás jiná témata, tak si moc nemáme co říct. Jestliže máte intelekt o 30 i třeba 60 inteligenčních bodů jinde, to už je hodně velký rozdíl v chápání světa a problémů. Některé nadané děti řeší témata, která bychom jim nepřáli – globální problémy, Boha, proč jsme tady, hypotéku rodičů. Mnohdy mají problém se šikanou. Vědomí, že jsou odlišní od normy, dost často necítí jako pozitivní záležitost.
Jsou nadané děti osamělé?
Poměrně často. Psycholožka Erika Landau říká, že „nadané dítě se podobá běžci na dlouhé tratě, který je rychlejší než ostatní. Intelektuálně je většinou daleko vpředu, se svými city však často zůstává samo“.
Co se stane, když mají nechápavé rodiče nebo učitele?
To je velmi smutné, protože nemít možnost uplatnit svůj intelekt dost často intenzivně hraničí s frustrací, nebo je i daleko za tou hranicí. Pokud člověk velmi chce, mohl by a přitom nesmí z důvodu, že se vymyká a okolím to není vnímáno jako pozitivní, tak takové nepochopení dětské duši velmi ubližuje. Některé to otuží, některé semele, není úplně výjimečné ani sebepoškozování nebo pokusy o sebevraždu. Ve větší citlivosti ve vnímání potřeb dětí máme jako společnost velký dluh.
Měl by rodič k nadanému dítěti přistupovat zvláštním způsobem?
Myslím, že ne. Primárně každý dospělý má ke všem dětem přistupovat s otevřeným srdcem. S tím, že každý z nás je individuál, každý má nějaké potřeby. Měli bychom děti respektovat a neupravovat je, pokud tedy nejde o problémové chování. A snažit se porozumět stylu jejich myšlení.
Může nadané dítě růst i v klasické třídě se 30 dětmi?
Přála bych všem dětem, aby měly ve školství podmínky růst tempem, které je jim vlastní. Bohužel kvůli inkluzi máme ve třídě děti na úrovni vzdělání a schopností prvňáka, osmáka a maturanta. Pokud si myslíme, že je to všem ku prospěchu, tak je to naprosto naivní představa. Velmi mě zlobí, že nikoho nepopuzuje, že existují sportovně nebo hudebně nadaní jedinci, co mají individuální přístup, aby se jejich talent mohl rozvíjet, zatímco jakmile to obrátíme k intelektu, tak to začne zavánět segregací a vyvyšováním.
K čemu to vede?
Pokud budeme plýtvat nadanými lidmi, kdo bude v příštích generacích naši společnost zásadněji posouvat? My totiž tyto lidi potřebujeme naučit, aby uměli se svým intelektem pracovat. Když nadané dítě přichází do školy a číst už umí, psát tiskacím umí, většinu informací, co se dozví do třetí třídy, dávno ví, tak jediné, co dostane, je psaní psacím a režim. A ani jedno z toho mu moc nevyhovuje. Protože na všechno se potřebuje doptat, upřesnit si to, do hloubky pochopit příčiny a následky, případně říct, že už to ví a jak je to podle něj správně, což je samozřejmě rušivý element. Takže za první tři roky jim náš systém úspěšně vysvětlí, že mají sedět, nerušit a neprojevovat se, nepracovat, popřípadě se věnovat činnosti, kterou už umí, nerozvíjí je a nudí. Člověk s takovým potenciálem může měnit zaběhlé pořádky, hledat nové cesty, k tomu je ale potřeba poměrně nemalé množství „drzosti“. Protože bez kritického myšlení – aby popřel, co mnoho let nebo i staletí platí, a vymyslel to jinak – pokrok nebude. Ale mimořádně nadané děti, které mají opravdu velký potenciál, jsou pro systém těžko uchopitelné a obtěžující. Umíte si představit super sportovce, který by neměl vedení a vyskytl se najednou v pětadvaceti? Ne. Na tom se musí dlouhá léta pracovat.
Jak se daří nadané dítě vyhledat?
Nejčastější způsob je ten, že je posláno do psychologické poradny, protože ruší, zlobí, má ADHD (porucha pozornosti s hyperaktivitou) nebo poruchy autistického spektra, a k tomu se omylem zjistí, že je taky mimořádně nadané. Letos je ve školách kolem 1,7 milionu žáků od první třídy po maturitu. Mluvíme-li o nadaných dětech, mělo by jich být zhruba 20 procent, takže těch se studijním potenciálem by mělo být identifikováno zhruba 340 tisíc. A pokud mluvíme o mimořádně nadaných dětech, což jsou 2 procenta, jde o 34 tisíc. Letos školy nahlásily 1 150 mimořádně nadaných dětí, takže většina není vidět.
Mensa a průměrné IQ
|
Čím to je?
Neumíme je úplně dobře vyhledávat, protože si tyto děti představujeme trochu jinak, než jaká je realita. Nejsou to automaticky školně úspěšné děti. Mají mnoho specifik, mohou se nudit, zlobit, nesouhlasit s učitelem. Tyto děti se velmi chtějí vzdělávat, a pokud jim to je umožněno, jsou šťastné a pohodové. Průšvih je, pokud se to nesejde a nejsou s učitelem na stejné vlně.
Pozorujete, že říct „mám vysoké IQ“ je bráno jako vychloubání?
Pozoruji. Ale každý člověk má svou hodnotu, je v něčem dobrý a zároveň má své chyby. Intelektem to nezačíná ani nekončí – je jen jednou ze složek. To, jak se chová, čeho dosáhne, jestli je výborný rodič, vědec nebo zedník, záleží na každém a hodnota člověka samozřejmě není s intelektem stoupající nebo klesající. A ty nadané rozhodně nevyhledáváme, abychom je postavili na piedestal, ale abychom jejich nadání nebo talent efektivně využili.
Jak je to s pozdějším uplatněním nadprůměrně chytrých dětí? Jdou automaticky na gymnázium a pak na vysokou školu?
Členové Mensy jsou nejrůznějšího vzdělání a zaměření. To, že všichni mají potenciál, je zjevné, ale je otázka, jestli k tomu mají i morálně volní vlastnosti – schopnost donutit se k práci, pracovat na sobě, systematičnost. A velkou roli hraje okolí.
Sama jste se nechala testovat až kolem třicítky, co bylo impulzem?
Odmala jsem tíhla ke kvízovým věcem, hádankám, křížovkám, sudoku. Zkusila jsem to ze zvědavosti. Každopádně spousta dospělých, kteří na test jdou, ví proč, tuší, že by mohl dopadnout. A když test předložím dětem, tak u těch mimořádně nadaných vidím, že je to opravdu baví, chtějí na to přijít, je tam jednoznačně chuť a hlad po informacích. V tom je největší rozdíl proti dětem s průměrným intelektem.
Je pravdou, že vás k zájmu o nadané děti přivedl vlastní syn?
Jsem učitelka na druhém a třetím stupni, ale o tom, že existují nadané děti, nám na fakultě nikdo nikdy neřekl. První syn se vymykal průměru, kamarádi se smáli, že vypadá jako Kvido z Báječných let pod psa, a má ty samé přemoudřelé řeči. Snažila jsem se mu nějak pomoct. Průchod školou nebyl vůbec snadný, až napotřetí jsme se trefili k paní učitelce, kterou to i bavilo. Docela dlouho mu trvalo, než nabral sebevědomí, že svůj názor může v klidu říct.
Dědí se vysoké IQ?
Dědí. Ale psychologové se asi neshodnou, v jaké míře. Ani se to nedá empiricky ověřit. Částečnou roli hraje genetika a částečnou prostředí.