Ludmila vyrůstala ve Vlašimi v rodinném domě s velkou zahradou. Z bydlení v paneláku měla zpočátku obavu. Ta se nenaplnila z několika důvodů: proměna neatraktivního 3+1 se povedla, k tomu se podařilo sehnat dobrou lokalitu, což byl pro mladé manžele jeden z hlavních cílů.
Z dispozice zmizela klasická předsíň, pomocí nábytku vyrobeného truhláři se povedlo získat plochu i úložné prostory.
V předchozích letech žili v nájmech poblíž pražského Podolí, proto nechtěli adresu moc měnit. Zaměřili se i na další parametry, možnost uniknout do zeleně, vybavenost či dostupnost dálnice. Nějaký čas zvažovali pořízení nového bytu, ale ty na okraji města nebyly prý jejich šálkem kávy.
„Navštívili jsme pár developerských projektů za městem, kde se bez auta neobejdete, nemluvě o špatně řešených dispozicích. Zvítězila i moje touha navrhnout a kompletně si udělat byt podle vlastní představy. Takže jsme se přiklonili k rekonstrukci v zaběhnuté lokalitě,“ říká Ludmila Slaninová, která je nyní s roční dcerou na mateřské dovolené.
Během studia architektury ovšem získala pracovní zkušenosti i v ateliéru architektky Evy Jiřičné. Připouští, že profese jí leccos usnadnila, což vysvětluje: „V návrhu jsem promyslela prostorové varianty, vytvořila 3D model a pomyslně se mohla projít v budoucím bytě. Jednodušší byl výběr jednotlivých prvků do koupelny, materiálu nábytku, osvětlení atd.“
Otevřenější přístup
Stavební práce trvaly tři a půl měsíce, kompletně včetně nábytku na míru bylo hotovo do roka. V nepředělaném bytě manželé nikdy nebydleli, když jej kupovali, věděli, že rekonstrukci se nevyhnou. Plusem bylo, že během přestavby mohli bydlet u bratrance. Sami se pustili do demolice, zvládli i některé další práce, kupříkladu osazování dveří či lištování. Odbornější věci nechali firmám.
„Přestože byl byt v poměrně špatném stavu, chtěli jsme mu uchovat jeho ducha. Neničit to, co je funkční, například litinové radiátory. Oproti tomu nemělo smysl zachraňovat dveře. Z půdorysu zmizelo staré umakartové jádro, novou koupelnu spojenou s toaletou jsme umístili hned vedle něj. Odstraněním veškerých příček (pobitých dřevitými deskami) vznikl na straně obývacího pokoje a kuchyně čistý prostor okolo 35 m2, což je často dost plochy i na rodinný dům,“ konstatuje Ludmila.
A doplňuje: „Nalevo od vstupu jsme obnovili příčky mezi pokoji, napravo jsem vymezila prostor nábytkem, nic jsme nevyzdívali.“
Změna od východu na západ
Byt v pátém patře s plochou 62 m2 je orientovaný ke dvěma světovým stranám, obývací pokoj s kuchyní k východu, ložnice a dětský pokoj na západ.
„Původně jsme přemýšleli, že celou dispozici otočíme (původně 3+1, nyní 3+kk), abychom tím dvěma pokojům optimálně vyřešili světlo a letní teploty. Kvůli lodžii na východní straně jsme rozmístění místností ponechali stejné,“ zmiňuje Ludmila.
Dispozice bytu v domě postaveném před desítkami let byla rozkouskovaná, v každém případě morálně dávno zastarala. Za vstupem začínala poměrně tmavá úzká chodba vedoucí napříč bytem a končící zdí. Po stranách ji lemovaly až do stropu vysoké skříně a dveře do jednotlivých místností. Terminologií dětské hry „obíhačka“.
Hliníkové čočky, kterými jsou obložené stěny stanic pražského metra, sehnala Ludmila v internetovém obchodě Novoretro.
Z dnešního pohledu bylo trochu kuriozitou propojení kuchyně s koupelnou a chodbou. „Klasická předsíň oddělená dveřmi od pokojů zmizela. Nově tu máme celodenně využívanou místnost, což pomyslně zvětšilo pobytový prostor. Předsíně v bytech totiž často seberou velký prostor, který má jen úložný charakter, ale jinak jsou nevyužívané. Toho jsem se chtěla vyvarovat,“ vysvětluje architektka.
Kvalita za dobrou cenu
„Podporuji české tvůrce a dávám přednost věcem z kvalitních materiálů. Měli bychom se obklopovat tím, co nás dělá šťastnými už na pohled. Domů jsme pořídili třeba židle značky TON či repasované křeslo Halabala. Dekoraci z hliníkových čoček z pražského metra od Jaroslava Otruby jsem našla v internetovém obchodě,“ říká Ludmila.
Nejdražší položkou rekonstrukce (kromě stavby) byl nábytek na míru, zhruba 300 tisíc korun. „Podle mého návrhu ho vyrobili truhláři. Pro proměnu byl ovšem klíčový. Díky tomu využíváme byt na maximum a podle našich představ. Přechodová skříň vytváří pomyslný předěl mezi obývákem a předsíní. Protože není až ke stropu, propouští světlo mezi pokoji,“ doplňuje autorka návrhu.
V bytě se opakuje sedací nika, v televizní stěně i v předsíni, v každém koutě je promyšlený úložný prostor, který není „přeplněný“ na úkor vzhledu. V kuchyni jsou proto nízké horní skříňky, aby kout dýchal.
Ložnice rodičů. Postel, noční stolky i skříně majitelé vybrali v IKEA. Dekor dřeva osvěžily černé a tmavě šedé doplňky.
„Myslím, že se nevyplatí šetřit na kvalitním osvětlení, do obývacího pokoje a kuchyně jsme vybrali dražší výrobky. Naopak v ložnici, v níž dotváří světlo spíš atmosféru, je levnější. Rozpočet nám snížil materiál podlahy. Zvažovali jsme dřevěné parkety, nicméně vyrovnání podlahy by bylo nákladné, takže zvítězil vinyl,“ komentuje na závěr Ludmila Slaninová.