Když se narodil, jeho táta před domem v Plzeňské ulici, na jednom z nově rostoucích českobudějovických sídlišť, vysadil borovici. Nedaleko křižovatky Pražské a Strakonické ulice stojí nalepená u malého žlutého paneláku dodnes. Tedy 53 let.
Tolik let je Petru Kolářovi, několikanásobnému stříbrnému Českému slavíku, bubeníkovi a nyní hlavně zpěvákovi.
Jak sám rád říká, pojem České Budějovice pro něj znamená zejména dětství, rodinu či dlouholeté kamarády. „Byli jsme raubíři, to jo,“ vzpomíná s úsměvem na dětský svět, který si se svými kamarády na sídlišti tvořili.
Pro generaci dnešních padesátníků či čtyřicátníků platí, že ihned po škole letěla aktovka do rohu bytu a šlo se ven. Petr Kolář nebyl žádná výjimka.
„Hráli jsme před barákem bandy hokej, a když mrzlo, tak jsme si tam dělali kluziště. To bylo super. Byli jsme všichni v partě hodně hraví, kromě toho mě táta vodil do přírody, sportoval jsem. Do svých čtrnácti jsem vyzkoušel dvaadvacet sportů,“ přidává zpěvák, který hrál hokej za Motor, fotbal za Dynamo anebo závodně plaval.
Od Nezmarů po Beatles
Postupně však začal víc a víc přecházet od sportu k muzice. Ke své celoživotní lásce. A kdy nastal ten pravý zlom?
Petr Kolář(53 let) Rockový a muzikálový zpěvák se narodil v Českých Budějovicích, kde začínal svou kariéru ve skupině Boule. Po studiích na lesnické škole ve Vimperku odešel do Plzně, kde se skupinou Sarah natočil stejnojmenné album. Od roku 1996 působil v pražské kapele Precedens, kde se objevil u alb Lalalá a Držhubu! Následovala metalová formace Arakain, kde nahradil Aleše Brichtu. Zahrál si v muzikálech Drákula, Vlasy, Hamlet, Krysař, Tři mušketýři či Excalibur. Na svém kontě má osm alb, například A proč ne, Čas nás naučí či Bez křídel. Mezi nejznámější hity patří Ještě, že tě lásko mám či Vyznání. Je několikanásobným stříbrným Českým slavíkem či držitelem třetího místa v anketě TýTý. Nyní žije v Praze s přítelkyní, má dva syny a jednu dceru. |
„To je dobrá otázka, takovou jsem ještě nikdy nedostal. I když já to tehdy přes koleno nelámal. Tehdy mi nebylo ještě čtrnáct a najednou cvak! Už jsem se učil hrát na kytaru, hráli jsme s kamarády u nás v baráku v sušárně. Klavír mi nešel, ale začal jsem do všeho mlátit, vařečky a hrnce. Mámu to štvalo, ale potom jsem šel do lidušky na Piaristické náměstí na bicí,“ vrací se ke svým muzikantským začátkům. Ty ho chytly a vydržel u nich čtyři roky.
Ke dráze rockera ho možná předurčila i poloha Českých Budějovic. „Tady jsme měli obrovskou výhodu, že jsme na televizi chytali oba rakouské programy ORF 1 i 2. A tam jsem viděl třeba koncerty The Who. A když jsme jezdili na Lipno na chatu, tak jsem celou rekreaci proseděl u táty v autě a poslouchal rádio.“
Navíc Kolářova starší sestra zpívala se známou budějovickou folkovou skupinou Nezmaři. I s nimi později Petr vystupoval. „Úplně si vybavuju, jak je mi jedenáct, dvanáct let a já sedím na zkoušce a poslouchám. To mě hrozně bavilo, hráli krásně,“ chválí Nezmary.
Ale naplno ho do hudby vtáhla až legendární britská skupina Beatles, kterou obdivuje dodnes. Až potom se prokousával dál a dál, ať už šlo o kapely Deep Purple, Sweet nebo Uriah Heep. „Táta s mámou poslouchali Karla Gotta, já jim vždycky pásky přehrál Beatles a samozřejmě jsem dostal,“ směje se.
Teď je Kolářovou doménou zpěv. K němu se dostal víceméně náhodou, jak sám dnes říká, mikrofon na něj víceméně zbyl. „Nikdo zpívat nechtěl.“ Chvíli to bral jako zradu a odchod od milovaných bubnů, ale časem se se svojí novou rolí sžil. Bral hodiny zpěvu a ponořil se do toho naplno.
Roli Drákuly dostal Hůlka
V rodných Budějovicích začal zpívat v první větší rockové kapele Boule Antonína Coufa, na kterou na přelomu 80. a 90. let chodila i tisícovka fanoušků.
V roce 1991 si ale sbalil batoh s oblečením a kartáčkem a vydal se do Plzně. Jak se říká na blind. Zašel do první hospody a hned se chlapů ptal, kde by mohl zpívat. Bez příprav nebo plánování. Nakonec na západě Čech působil v kapelách Sarah a Paradox.
Podobné to bylo i se zpěvákovým odchodem z Plzně do Prahy, kde zase hledal nové příležitosti. A to se už pomalu blížil další milník – muzikály.
„Ještě v Plzni mi jedna holka říkala, ať jedu do Prahy na konkurz muzikálu Drákula. To byl rok asi 1994 a já nevěděl, co je to konkurz, muzikál a ani Drákula. Nikdy jsem tahle slova neslyšel,“ vypráví.
„Ale řekl jsem si, třeba to bude dobrý, a sedl na vlak. Dojel do Paláce kultury a tam jsme byli dva. Já a Dan Hůlka, takže si dovedete představit ten rozdíl,“ směje se a rukama ukazuje pomyslný výškový rozdíl mezi oběma zpěváky.
I když Petr Kolář part hraběte Drákuly na konkurzu zvládl, hlavní role pak proslavila Hůlku. Českobudějovický rodák si nakonec v Drákulovi také zahrál, a to v přidruženém orchestru Jiřího Škorpíka.
Zleva Petr Kolář, Jiří George Rain (Citron, Sebastien) a Pavel Maršík (exSirael) fotí promo snímek pro píseň Komedie, kterou nahráli pro studio poprockové akademie HdP Teens z Třebína na Budějovicku.
Kolář zjistil, že když se chce zpěvem pořádně živit, musí se přestěhovat do Prahy. A tak zase sbalil batoh s kartáčkem a odjel do hlavního města. Po Drákulovi přišly v 90. letech na řadu oblíbené muzikály, například Vlasy, Hamlet, Krysař, Johanka z Arku anebo Tři mušketýři. Kromě toho působil v kapelách Precedens a Arakain.
„Všude to bylo fajn. Nejde rozhodnout, který muzikál mám nejradši. Nebyl jsem v blbém muzikálu s blbými lidmi. Já tohle vycítím. Je fakt, že každá ta kapela byla úplně jiná,“ hodnotí dnes ten, který v roce 1997 u mikrofonu Precedensu vystřídal Báru Basikovou.
„A jak říkám, kdybych byl pořád v Budějovicích, tak se k tomu nedostanu. Nikdy nevíte, co přijde. Nakonec jsem s Precedensem vydržel sedm let. To samé i v Arakainu, kde odcházel Aleš Brichta a někdo mi řekl, ať to tam jdu zkusit. A zase to vyšlo, samozřejmě, že Arakain tehdy jezdil víc koncertů a byly tam i větší peníze, které jsem popravdě potřeboval. Ale i tak mě metal hodně bavil.“ V Arakainu se Kolář mohl vyjádřit i textově a skládáním hudby.
Od roku 2005 je na sólové dráze. „Po tom jsem vlastně pořád toužil, chtěl jsem si o věcech rozhodovat sám. Sice to trvalo déle, ale to byla má cesta. Prošel a zkusil jsem si všechno,“ nelituje 53letý rocker, jehož snem je zazpívat si s Philem Collinsem. „Potkali jsme se už jednou u něj v šatně ve studiu. To byl zážitek,“ těší pořád zpěváka.
Teď už však více než rok pořádně pracovat nemůže. Jeho branži epidemie koronaviru zasáhla opravdu citelně. „Ze začátku jsem to možná ještě tak nějak bral. Občas takové věci přicházejí. Jenže pak loni jsme měli premiéru jednoho muzikálu prvního října. A třetího října se všechno zavřelo. A někdy kolem Vánoc jsem si na půdě připravil lázo, jak říká Brouk Pytlík. Záměrně jsem si tam zatím ještě neudělal smyčku,“ není Kolářovi cizí ani černý humor.
Ve volných chvílích si rád sedne ke kytaře a hraje si a skládá, jak muzikanti říkají, do šuplíku. A také pěstuje rajčata. „Už je mám takhle vysoký,“ ukazuje pyšně rukama zhruba dvacet centimetrů od stolu.