Pětasedmdesátiletý Teodoro Ortiz z Peru proslavil tradiční andské suroviny, jako jsou quinoa (merlík čilský) či amarant (laskavec ocasatý). Ve vyspělém světě se nyní díky vysokému obsahu zdraví prospěšných látek nazývají jako superpotraviny. A že na nich něco bude, dokazuje i jeho maminka, která letos oslavila 105. narozeniny. „Stále si dobře pamatuje a je aktivní,“ říká Ortiz.
Neobyčejný životní příběh je však i za Ortizem, který minulý týden přicestoval do Monaka jako národní vítěz na finále soutěže EY Podnikatel roku. Když mu byly čtyři, vybuchla vedle něj petrolejka a znetvořila mu část obličeje, což je navzdory několika operacím viditelné dosud. „Víte, jak dokážou být děti bezcitné. Odsouvali mě na okraj, byl jsem terčem posměšků. Ale postupně jsem si našel pár kamarádů a ti, kdo si na mě dovolili, dostali, co si zasloužili,“ vypráví.
Quinoa, kiwicha nebo camu camu. Superpotravinám hrozí zhoršení kvality |
Naučil se čelit problémům i přesile. K obchodu přičichl ještě předtím, než se naučil číst a psát. Na trhu San Pedro v jeho rodném městě Cusco chodil na trh, kde rodičům pomáhal s prodejem. O všem mluví s pokorou, sám pochází z chudých poměrů.
„Sledoval jsem, jak lidé prodávají své zboží. Někteří to vůbec neuměli, zboží nevychvalovali. Ale jiní dokázali poradit. Moc mě to bavilo. Prodávali jsme také čokoládu, nebalenou, tak se to tehdy dělalo. Začali jsme ji balit a dali na ni etiketu. Pojmenovali jsme ji Sol del Cusco, Slunce z Cuska, protože Slunce je bůh Inků. Tak vznikla naše první značka,“ vzpomíná.
Přežila dodnes, Peruánci si ji s oblibou kupují při slavnostních příležitostech. A podobně postupoval i s dalšími komoditami, jako je quinoa. Přirozenou cestou vlastně postupně přišel na to, co učí učebnice marketingu po celém světě – že je to hlavně obal, co prodává. „Náš úspěch spočíval jen v tom, že jsme prodávali quinou suchou a balenou. Díky tomu jsme postupně pronikali i do jiných měst a nakonec i do Limy,“ vzpomíná.
Podnikatelské plány překazil vojenský puč
Jenže pak v roce 1968 přišel vojenský puč. Po něm se stal prezidentem Juan Velasco Alvarado. Ortizovi museli po jeho levicových reformách předat část svých podílů ve fabrice dělníkům. „Zaměstnanci nechtěli do firmy nic investovat. Chtěli si jen odnášet peníze. Ale bez investic se podnik nemohl rozvíjet,“ říká.
S koncem diktatury v osmdesátých letech dostal Ortiz fabriku zpátky, vznikla i firma a značka IncaSur. Se zrychlujícím se životním stylem však lidé požadovali také produkty, které se dají snadněji připravit. „Spousta lidí nevěděla, jak quinou uvařit. Přišli jsme s produktem KiwiGen, což je instantní směs quinoy a kakaa,“ říká Ortiz.
Firma se zaměřuje především na Peru, za hranice vyváží jen část produkce. Zejména do sousedních zemí, do USA, do Japonska či Koreje. „Nemůžeme vyvážet o moc víc, protože naše kapacita je nyní využitá téměř na maximum. Ale poblíž Limy stavíme třetí továrnu, která nám umožní produkci až ztrojnásobit. Díky tomu bychom mohli vyvážet víc,“ slibuje Ortiz. Zájem je podle něj obrovský, ale nechce se zavazovat k něčemu, co by nemohli splnit.
Díky Ortizovi se amarant dostal také do vesmíru. „Vzal ho tam první mexický astronaut Rodolfo Neri Vela v roce 1985 s raketoplánem Atlantis. Vzklíčil a vyrostl. NASA s tím experimentuje ve svém středisku v Denveru, jednou by mohl posloužit při osidlování Marsu. Z jednoho maličkého zrnka vyroste 50 tisíc zrn. Takže když si s sebou vezmou astronauti kilo quinoy, vyroste z něj 50 tisíc kilo k obživě,“ sní Ortiz.
Jediný problém je, že se nedá pěstovat všude. „Pokoušejí se ji pěstovat třeba v Kanadě, ale zdaleka nedosahuje kvalit originálu z Peru,“ usmívá se Ortiz.