„Oběma jsem pak říkal, že bych nedával zásluhy rozhodčímu. Mnozí ho vnímají jako středobod, ale podle mě jím není,“ tvrdí rodák z Krupky.
Než ho zradilo zdraví, chytal. Teď pracuje jako sekretář na Ústeckém krajském fotbalovém svazu a dokončuje druhou vysokou školu. Náhodně se setkal s legendárním Pierluigim Collinou, cíleně sleduje Szymona Marciniaka. Pískání ho pohltilo. Hned v prvním jarním kole dostal na povel sledovaný duel Karviná – Sparta.
Jak vás napadlo stát se sudím?
Od šesti jsem hrál fotbal v Krupce, přivedl mě k němu můj táta, bývalý předseda klubu. Když jsem chytal v nejvyšších dorosteneckých soutěžích, trpěl jsem na častá zranění. A táta mě přesvědčoval, že jsem vhodný typ na rozhodčího, že jsem ukecaný. Hrozně jsem se bránil, tušil jsem, že to je nevděčná role. V sedmnácti jsem to zkusil, táta to zprvu neměl se mnou snadné, brblal jsem. Dnes nelituju. Našel jsem se v tom.
Doba se v rozhodcovské sféře posunula. V profi soutěži se nastavilo čistě jen přijet, odpískat, odjet, což je dobře.