Když se Rozehnala trenér fotbalistů Lazia Řím Delio Rossi zeptal, jestli ve finále poháru proti Sampdorii Janov půjde ve třetí sérii na penaltu, vytáhlý stoper poslušně vyhrknul: „Si!“
Přitom pokutové kopy rodák z Kožušan, vesnice u Olomouce, kopal naposledy někdy ve dvanácti v žácích Sigmy. A teď si to mašíroval z poloviny hřiště k bílému puntíku, přímo pod kotel tifosi Janova.
„Nevím, co to do mě vjelo,“ vypráví v podcastu iDNES.cz Z voleje. „Když jsem si uvědomil, co tam je za fanoušky i z Lazia, kteří byli hodně radikální - a nám se v sezoně moc nedařilo -, tak to bylo krušné.“
Manželka Petra i otec Oldřich na tribuně nevěřili očím, že desítku ve finále bude kopat jejich David. „Táta mi řekl, že se mu zastavilo srdce, když viděl, že jdu na penaltu. A manželce taky, protože tušila, co by se stalo, kdybych náhodou nedal.“
Z volejepodcast iDNES.cz |
Pár dní by to na romantickou procházku po Římě nebylo, ale tohle si Rozehnal nepřipouštěl. Věděl, co udělá, kam míč pošle. Vizualizoval si to: střela metr nad zemí, po brankářově pravé ruce, za háčky.
„Pět centimetrů a je to tyčka,“ oddychl si. „Totální euforie. Kámen, co mi spadl ze srdce, musel být slyšet až v Kožušanech. Byl jsem rád, že jsem byl jeden z těch, kteří se nepokadili a šli na to,“ usmívá se jedenačtyřicetiletý bývalý reprezentant.
Tehdy mu bylo dvacet devět a zvedl nad hlavu další trofej. Za sebou už měl triumf v belgické lize, belgickém i francouzském poháru. Ještě netušil, že to nejhezčí v kariéře má teprve před sebou - double s Lille. O titul mistra tehdy obral hvězdné PSG s Ibrahimovicem a spol.
Jediný Čech v PSG. Zažil jsem éru, kdy byl klub přirozený, vzpomíná Rozehnal |
„Nejvíc si cením doublu s Lille. Chytili jsme neskutečnou formu, nezastavilo nás ani PSG, které už mělo nakoupené top hvězdy,“ ohlížel se v olomouckém Divadle na cucky. „Nikdy jsem nebyl sběratelem trofejí. Přiznám se však, že to zahřeje fotbalové srdce a načechrá mužské ego.“
Působil také v Bruggách, PSG, Hamburku, Newcastlu či belgickém Oostende - kde v osmatřiceti skončil kariéru, protože chtěl být nablízku vážně nemocné manželce.
Zatímco v zahraničí si elegantního stopera s kvalitní rozehrávkou vážili, v Česku byl často terčem kritiky širší veřejnosti. Podobně jako jeho dobrý kamarád Jaroslav Plašil, někdejší kapitán Bordeaux, byl doma nedoceněný a mnohdy pod palbou novinářů.
„Tenkrát se nám nedařilo jako týmu a nepřidá vám, když máte terč na hlavě. Vždycky se lehce odstřelovali nebo nedoceňovali hráči, kteří nebyli vidět mimo hřiště, kteří neměli aféry, velkohubá prohlášení. Nebyly to hvězdy, které byly vidět všude,“ přemýšlí Rozehnal.
Dnes už si jej každý vybaví především pod slovem „baroko“, jak jeho nepovedený výkon v reprezentaci v roce 2005 v Olomouci proti Arménii neotřele pojmenoval trenér Karel Brückner.
„Mrzelo mě, že se to tenkrát svalilo na pár hráčů. Mrzelo mě to jeden den, vyspal jsem se z toho, ale pak se o baroku strašně dlouho psalo. Zjišťovalo se, co to vlastně znamená. Dodneška to nevím,“ usměje se. „Líbilo se mi, že trenér byl ten, kdo si to pak chtěl se mnou ještě dovykládat na dalším srazu. A jeli jsme dál.“
Ostatně Rozehnala, toho slušného chlapíka, co si po tréninku vždycky přidával a byl trochu za exota, když desetikilometrovou trasu z Olomouce do Kožušan běhával, kritika hnala dopředu. Chtěl ukázat, že se národ mýlí. Když zkazil první, druhou, nebo třeba i třetí přihrávku, pokusil se o čtvrtou.
„Já jsem byl vždycky splachovací, mě ta nedoceněnost, to baroko, motivovalo, to, že jsem měl terč na hlavě někde v Blesku. Hodně si to brala moje rodina. Blbě se čte, že tenhle je na odstřel,“ připouští. „Teta mi říkala: Davídku, já do toho Blesku napíšu dopis. Takhle o vás nemůžou psát.“
Rozehnal a jeho milované Lille: double, parťák Mavuba i Hazard v teplákovce |
Tetičku přesvědčil, ať nad tím mávne rukou, a teď srovnává: „Novináři se od té doby hodně zlepšili, je to teď víc serióznější, kritika je konstruktivnější, což jsem vždycky chtěl. Tenkrát tě setřeli, vymáchali v bahně. Hráli jsme špatně jako tým a našli si pár obětních beránků.“
O tom, že nebyl v republice doceněný, jak by si zasloužil, svědčí i malý detail: když v rozhovoru v MF DNES oznámil, že z rodinných důvodů končí kariéru, veřejnoprávní Česká televize to ani nezařadila do večerních Branek, bodů, vteřin, zatímco evropské kluby šedesátinásobnému českému reprezentantovi děkovaly za služby.
„Někdo může říct: Tys měl ale štěstí na trenéry, máš vyděláno spoustu peněz, ty si můžeš dovolit... Ano, můžu, ale musel jsem tomu hodně obětovat,“ zdůrazní. „Nechci se nikoho dotknout, nejsou takoví všichni, ale všeobecně jsme známí tím, že v České republice hodně závidíme,“ povzdechne si bývalý obránce, který se během dvou a půl roku vypracoval z A třídy v Kožušanech až na mistrovství Evropy do jedenadvaceti let.
Ano, to rovněž vyhrál.