Kouči, jdu do práce! Bard Páník zakusil divizní odbočku v Bzenci. Poznal jiný tlak

Dva a půl měsíce pracoval v prostředí, v němž se většina hráčů a diváků mezi sebou zná. A také v prostředí, kde mu denně mohla přijít na mobil zpráva: Kouči, musím zůstat v práci, dnes nepřijdu na trénink. „Jsem rád, že jsem tam byl. Poznal jsem pracovité lidi – od funkcionářů po hráče. Myslím, že to bylo zajímavé pro obě strany,“ ohlíží se sedmašedesátiletý bard.

Na divizní lavičce skončil kvůli plánované operaci kolene, po níž rehabilituje, nadále je však s Bzencem v kontaktu. Zda, kdy a kde bude znovu trénovat, se rozhodne podle svého zdravotního stavu.

Bavila vás divize?
Jistěže bavila. Pokud máte hráče, který chce trénovat, a vidíte v něm potenciál zlepšovat se, je to pro trenéra to nejlepší. Kdybych kolem sebe viděl kyselé ksichty, otočil bych se a jel bych domů, to se ale nestalo. Kluci přišli po práci nebo ze školy a chtěli pracovat. Někteří prošli Slováckem, jiní Hodonínem, základy z akademií na nich jsou vidět. Takových jsem měl v kádru víc.

Zvykl jste si rychle na výrazně skromnější podmínky, než v jakých jste působil donedávna?
Někdy jste nahoře, někdy dole a někdy z té věže musíte slézt dolů. To je přece v životě normální. Šel jsem do Bzence dobrovolně, nepáchal jsem žádné harakiri. (usmívá se) Na trénování je tam krásné hřiště, lidé jsou tam zapálení a hráči trénovatelní. Balonů je v Bzenci dost, pomůcek na trénování taky. Co chtít víc?

To mi povězte vy.
Řekl jsem, že budeme trénovat třikrát týdně. Mohli bychom i čtyřikrát, ale to by se mi scházelo deset dvanáct lidí. Řekl jsem třikrát, ale budeme chodit všichni, a kdo nebude moct, musí mně to nejpozději ráno nahlásit. Udělal jsem klukům tréninky, které jsem normálně dělal v lize, náročné na techniku, kondici, přemýšlení i taktiku.

Bohumil Páník, trenér Bzence, během utkání divize E proti Strání.

Zvládli to divizní borci?
Bzenec má hráče, kteří dovedou dát balon krásně, to má ligové parametry. Když vám jich z deseti takhle parádně dají osm, tak můžete říct, že úroveň je vysoká.

Co jste bral jako omluvenku z tréninku?
Když má hráč studijní povinnosti a musí být ve škole. To znám, sám vyučuji na univerzitě v Brně. Nebo když mi napíše, že musí zůstat v práci do večera, protože odevzdává projekt, který musí být ráno hotový a nachystaný k prodeji. To plně respektuji. Omluvenkou je také zranění.

Při zápase kapitánovi Bzence zemřel děda. Do nebe mu poslal hattrick

V zimě se říkalo, že jste se v Bzenci ocitl i dílem náhody. Že s vámi jeho činovníci konzultovali, kdo z trenérů by se pro ně hodil, a když žádného nenašli, požádali vás. Bylo to tak?
Bylo, měl jsem s nimi přátelské rozpravy. Radil jsem jim, aby vzali Honzu Somberga, mého dlouholetého asistenta. Umí všechno, může dělat cokoliv od sportovního ředitele přes manažera po trenéra všech kategorií, je obrovsky schopný. Jenže má práci ve Zlíně a trénuje v Mladcové, což má kousek od domu. Probírali jsme pak další jména, až jsme se dostali k mému. (usmívá se) Oznámil jsem, že na duben plánuji operaci s kolenem a pajdat jim po hřišti nemíním. Oni stáli i o výpomoc do mé operace. Původně jsem nechtěl trénovat vůbec, nicméně jsme se domluvili.

Proč vlastně?
Chuť trénovat a pracovat s mladými lidmi, kteří to mají v hlavě srovnané, mě pořád uspokojuje a nabíjí. Pokud se do zápasu promítne to, co jsme dělali v tréninku, zahřeje to.

I tak si umím představit klidnější přípravu na složitou operaci.
Je tu ještě jedna věc. Pracuji pro Fotbalovou asociaci ČR, vzdělávám moravské trenéry. Na kurzech pracuji s lidmi z dorostů, krajských přeborů, divizí… Tak jsem si řekl: podívej se, ty jim něco přednášíš, ono to v reálu může být jinak, tak si to běž sám osahat.

Co vím, vrhl jste se do toho naplno. Jezdil jste po zápasech, sledoval jste rozcvičky soupeřů.
Na vlastní oči nejlépe poznám, jakým stylem soupeř hraje, jak pracují jeho hráči s míčem, jaké používá rozestavení. Podle toho se udělá taktika. Vždycky je potřeba respektovat sílu soupeře a zařídit se podle ní. Kdybychom hráli fotbal jen sami podle sebe, třeba budeme taky dostávat šestigólové příděly jako Sparta na Anfield Road, když si to jela „rozdat“ s Liverpoolem. Naučil jsem se, že závodit proti formuli jedna v natuněné škodovce nejde. Musíte mít buď taky efjedničku, nebo když vaše auto jede pomaleji, musíte uzpůsobit styl jízdy.

Všiml jsem si, že i kšiltovku, bez které si vás při koučování nelze představit, vám v Bzenci dali. Vyžádal jste si ji?
Napřed jsem měl svoji adidasku, a na můj dotaz, zda má klub svoje vlastní kšiltovky, mi okamžitě jednu se znakem Bzence donesli. Hrdě jsem si ji nasadil.

Raději než třeba nějakou vítěznou, památeční, která by zažila Evropskou ligu?
Nejsem pověrčivý. Ty, které jsem nosil v Evropské lize, teď nosím do lesa nebo na zahradu, když něco dělám. Jsou to pěkné trofeje, ale já nelpím na minulosti, žiji přítomností.

Bylo nutné, abyste v divizi při práci s amatéry slevil ze svých požadavků na trénování?
Jak už jsem řekl, trénovali jsme tak, jako kdyby kluci byli ligoví hráči. Z toho neslevuji. Vysvětlil jsem jim, jak to ve velkém fotbale chodí, proč po nich chci to či ono. Rovnou jsem jim připomněl, ať se večer podívají na televizi, že tam ty stejné prvky uvidí taky.

Zkoušel jste je pak druhý den, zda se dívali?
Nejsou to moji žáci, aby mi plnili domácí úlohy, takže ne. Mně stačilo, když to pak na hřišti udělali tak, jak se jim to povedlo v zápase proti Strání, který vyhráli 4:0. Tam pracovali nádherně. Dovedu pochopit, že když jdou po práci na trénink a pak přijdou domů, nají se a sednou si k fotbalu, že u něho usnou. (usmívá se)

Co jim kromě času na trénování chybí k tomu, aby se uplatnili v lize?
Hráč prochází vývojem. Někdo dozrává později a musíte si na něho počkat. Buď je biologicky zpožděný, nebo náhle vyroste, nemá koordinaci nebo sílu a je u něho problém práce s míčem. Nedá všechno naráz dohromady. V centrech takový kluk vyjde z dorostu, dají ho do béčka, a pokud se za dva roky neprokouše do áčka, odchází. Pro kluby v okolí je to pak dar, požehnání. Samy takového hráče nemají šanci vychovat, nedají mu pět tréninků týdně plus individuální přípravu a video. Pak k nim přijde se základy z centra, trenér luskne prstem, ti hráči ho hned chápou a pracují.

Užil jste si v Bzenci klid od tlaku ze špičkového fotbalu, kde se hraje o velké peníze?
O mě nejde, já chci vyhrát každý zápas. Tak nás to učili od dětství: Jdi a udělej všechno pro vítězství! Dnes kolem sebe slyším, že si hráči mají jít fotbal užít, ale proč? Když si půjdu na hřiště užít, málokdy zvítězím. Hráč má při utkání jen pár minut kontaktu s míčem, zbytek je týmová práce. Ta vede k tomu, že z fotbalistů jsou týmoví hráči na trávníku, v zaměstnání a třeba i v rodině. Dokážou správně vychovat své děti. To je to nejdůležitější.

34 fotografií

Tohle jste hráčům v Bzenci vštěpoval?
V divizi jsou pod jiným tlakem, specifickým. Vždycky se na zápas přijdou podívat kamarádi, sourozenci, prarodiče. Ten kluk by se styděl, kdyby nepodal výkon, kdyby něco odflákl. V tom je fotbal na menších hřištích krásný – hráč jde podat výkon, aby se pak večer nemusel doma stydět.

Našel jste v divizi i další specifika?
Například jsme hráli v Holešově, který je asi čtyři nebo pět kilometrů od mého domu. Byl jsem tam téměř doma, znal jsem možná sedmdesát procent lidí, co na fotbal přišli, a oni znali mě.

Je fotbal v divizi také tak jadrný, jak vidíme v seriálu Okresní přebor?
(usmívá se) Za těch pár zápasů jsem to nezažil. V Holešově trénuje můj kamarád Lojza Skácel, ve Strání je koučem Vladimír Beker, také vzdělaný, inteligentní člověk. Je to spíš přátelské prostředí, a pokud se v něm něco uděje, zasmějeme se tomu.

Zhrozil jste se na začátku jara, když jste viděl a slyšel, co při druholigovém mači pokřikoval trenér Dukly Petr Rada na hráče a trenéry Zbrojovky?
Nerad na takové věci odpovídám, Petr je můj velice dobrý kamarád. Trest pro něho je absolutně neadekvátní, chceme být papežštější než papež, a to je špatně. Buďme k sobě nároční, buďme přísní a sebekritičtí, ale nevyhlašujme tresty smrti.

Rada svoje výstřelky rád zakrývá konstatováním, že je ze staré školy. To jste věkově i vy. Souhlasíte s ním?
Každý jsme jiný. Vy hlavně z novinářské sedačky nevidíte všechno, co probíhá mezi střídačkami. Spousta věcí vám zůstane zakrytých. Možná o nich někdy napíšu knížku, když o tom tak uvažuji. Ne všichni lidé jsou ve fotbale féroví, zato Petr je poctivý, nic vám neřekne za zády. Takových lidí já si vážím, a ať jeho kauza dopadne, jak chce, tak si Petra vážit budu.

Sledujete mimochodem, jak si zmíněná Zbrojovka v této sezoně vede a jak se propadla do spodní poloviny druhé ligy?
Nerad bych se ke Zbrojovce vyjadřoval, nejsem ani v klubu, ani si s nikým ze Zbrojovky netelefonuji. Do informací z médií, která někdy spekulují, bych se nerad zamotal. Po moravský fotbal jistě není dobře, že má Brno problémy a nemá adekvátní stadion na to, aby se tam fotbal dal dělat. To však není otázka posledního rohu.

Nedávno Zbrojovka hledala trenéra a nenašla. Nikdo ji nechtěl převzít. Dovedete si představit, že byste ji vzal vy?
Než se trenér k něčemu takovému rozhodne, musí si napřed posbírat relevantní informace, konkrétně mluvit s lidmi z klubu a poznat prostředí. Bez důkladné analýzy není možné na vaši otázku odpovědět.