Vydání Half-Life v roce 1998 způsobilo mezi střílečkami z vlastního pohledu revoluci. Tato nesmrtelná klasika ovšem zcela zastínila všechny ostatní 3D akce té doby, na něž už se proto dnes nevzpomíná tak často, jak by si zasloužily.
John Mullins je jendím z mála herních hrdinů, kteří se pyšní knírkem.
Přitom těch, které se pokoušely přinést do žánru i něco nového, a ne jen kopírovat tehdejší trendy, bylo dost. Například Red Faction nabízel plně destruktivní okolí, Kingpin sázel na neokoukané prostředí pouličních gangů, SiN na nelinearitu, Undying nabízel děsivý příběh z pera spisovatele Cliva Barkera a Soldier of Fortune zase nevídanou úroveň brutality.
Ne, zobrazení násilí nebylo v roce 2000 žádnou novinkou, ostatně série Mortal Kombat měla tou dobou na kontě už 4 regulérní díly. Jenže Soldier of Fortune se oproti většině tehdejších krváků snažil působit věrohodně a namísto sci-fi/fantasy stylizace nechal hráče bojovat skutečnými zbraněmi proti skutečným nepřátelům ve skutečných kulisách. O to byl výsledek více šokující.
Vývojáři z Raven Studios si na hru pořídili licenci od slavného „žoldáckého“ časopisu Soldier of Fortune, který v USA vycházel mezi lety 1975 až 2016. Ten mimochodem během své dlouhé historie čelil několika skandálům a soudním procesům, když si přes v něm uvedené reklamy na vojenské služby lidé objednali skutečné nájemné vrahy.
Díky sytému GORE byl každý nepřítel rozdělen na 26 částí, každá reagovala na zásah jinak.
Kromě práva využívat jméno časopisu dostali vývojáři i možnost konzultovat vývoj s vojenským veteránem Johnem Mullinsem. Výsledkem této spolupráce měla být co nejvíce realistická střílečka s propracovaným modelem zranění, kdy například hlavní hrdina po zásahu do nohy bude kulhat, zraněná ruka mu zase znemožní používání obouručních zbraní.
Jediné, co z původních smělých plánů ovšem ve finální verzi (naše recenze) nakonec zůstalo, byl unikátní systém GHOUL, díky kterému byl každý nepřítel rozdělen na 26 zásahových zón. Právě ten Soldier of Fortune tak proslavil, nikdy dříve a jen málokrát potom jsme mohli nepřátele masakrovat tak realistickým způsobem, kdy je doslova možné rozstřílet ho na kousky.
Na hru jsem znovu narazil při nedávném prolézání katalogu GOG, a i když jsem měl původně v plánu po pár nostalgických minutách požádat o refundaci, nakonec jsem si ji nechal. I v dnešní době je totiž překvapivě zábavná, navzdory své zastaralé grafice (běží na enginu Quake 2).
Své krvavé kouzlo Soldier of Fortune předvádí bez okolků hned od samotného začátku, kdy máte za úkol vyčistit od padouchů stanici newyorského metra.
Už základní brokovnice dělá mezi nepřáteli neskutečnou paseku a jen málokterá hra kdy dokázala nabídnout podobně uspokojující pocit ze střelby.
Soldier of Fortune byl oproti většině tehdejších stříleček mnohem pomalejší.
Když střelím prvního blonďatého svalovce do břicha, můžu sledovat jak se marně snaží rukama udržet vnitřnosti na svém místě. Dalšího zlouna už přesným zásahem trefuji přímo do obličeje. Tam, kde by ve většině ostatních her hlava prostě zmizela, zůstává její spodní polovina prakticky nedotčena, což vypadá ještě hrůzostrašněji. Skrčen pod stolem pak přibíhajícím posilám pálím do kolenou, s různě závažnými následky. Někdo se jen svalí na zem a křičí, jiný má ovšem smůlu a místo nohy mu zůstane jen zkrvavený pahýl. A to mám prosím zatím stále jen první zbraň, co teprve až přijde na řadu magnum nebo těžký kulomet?
Ne, nejsem žádný sadista, ale podobně explicitní zobrazení násilí v dnešních hrách pro dospělé podle mě chybí. Na střílení do lidí opravdu není nic hezkého, sledování ubývajících hitpointů například v The Division z něj dělá vyloženě abstraktní záležitost.
Se svým názorem jsem ale evidentně v menšině, jak dokazuje hromadné zakazování, kterého se Soldier of Fortune dočkal napříč světem. Například v Kanadě hra dostala nálepku „adult motion picture“, která se dává jen pornografickým filmům, Německo ji pak zařadilo na seznám médií nebezpečných pro vývoj mládeže. Jen marně se autoři snažili argumentovat, že lze většinu nepřátel přesným zásahem do zbraně odzbrojit, takže je vlastně ani zabíjet nemusíte, nepomohlo ani vydání notně „osekané“ Tactical Low-Violence verze.
Zásah do hlavy většinou neznamenal, že se prostě automaticky vypařila. Často bylo možné najít v okolí její zbytky.
I přes tyto překážky se Soldier of Fortune stal hitem. V jádru šlo totiž o perfektní střílečku, který byla výrazně pomalejší a uvěřitelnější než její tehdejší konkurence. Příběh, jehož hlavním antagonistou je africký neonacista Sergei Dekker, hráče provedl po mnoha exotických místech světa, od New Yorku přes Súdán, Sibiř, Tokio, Kosovo, Irák, Ugandu až do Německa.
Druhý díl s pod titulem Double Helix vyšel o dva roky později a všechny mechanismy jedničky výrazně vylepšil. Bohužel, vydání hry bylo uspěchané i kvůli konkurenčnímu Jedi Outcastu, a tak hra příliš nedržela pohromadě, což se jí stalo osudným. Konec značky pak zpečetil neoficiální třetí díl Payback od slovenských Cauldronů, který bohužel srazil k zemi nedostatečný rozpočet (viz naše recenze).
Že by se dnes ještě někdo k sérii vrátil, je asi tak pravděpodobné, jako že se někdy dočkáme pokračování kultovního filmového Komanda s Arnoldem Schwarzeneggerem. Světu počítačových stříleček dnes vládnou multiplayerové blockbustery Battlefield a Call of Duty sázející na efekt. Ne snad, že by byly zcela bez krve, ale válka v nich zobrazená je přeci jen příliš načančaná.