Lidí, jako je Jiří Holeček, není už v Krkonoších mnoho. Rodák z Prahy se před lety rozhodl, že svůj život spojí s nejvyšším českým pohořím.
Je vlastníkem a zároveň provozovatelem Boudy pod Sněžkou v Obřím dole. Stavení vybudované na začátku minulého století opravil, dnes tu žije a podniká s celou rodinou: manželkou, synem i rodiči.
Bouda patří díky své výjimečné poloze mezi horské hostince, které nedostatkem turistů rozhodně netrpí. Nachází se dva kilometry od dolní stanice lanové dráhy na Sněžku, přímo na stezce vedoucí na nejvyšší horu.
Bouda je vklíněná mezi Studniční horu a Sněžku, které se nad Obřím dolem majestátně tyčí. Na Sněžku jsou to odtud necelé čtyři kilometry. Pár metrů za boudou už začíná nejpřísněji chráněná první zóna Krkonošského národního parku.
Jiří Holeček přišel do Krkonoš v 17 letech, působil na chatách v Rokytnici nad Jizerou, na Černé hoře, s manželkou šest let provozoval Luční boudu a jeden rok Labskou.
„Krkonoše byly láskou na první pohled“
Přestože se narodil v Praze, velice brzo si uvědomil, že jeho místo je v mnohem vyšších nadmořských výškách.
„Odmala mě to táhlo na hory. Dneska si už neumím představit, že bych se vrátil do Prahy. Nikdy jsem stres města nevyhledával, kdykoliv byla možnost, tak jsem z Prahy utíkal. Hory mi učarovaly, byla to láska na první pohled,“ vypravuje boudař, kterého to táhne i na mnohem větší hory než jsou Krkonoše. Má za sebou několik expedic do Nepálu, lezl v Bolívii i Gruzii. Je také členem horské služby.
Když se mu před šesti lety nepodařilo od tehdejších majitelů koupit Labskou boudu, rozhodl se pokračovat v jiné části Krkonošského národního parku
„Už jsme nechtěli do nájmu, chtěli jsme mít něco svého. Hledal jsem místo, kde budeme podnikat a žít. Byla to náhoda, nenapadlo mě, že by Bouda pod Sněžkou byla k prodeji. Budova byla po částečné rekonstrukci a spoustu se toho muselo udělat. Pokračujeme v tom dodnes,“ říká Jiří Holeček.
Opravili fasádu, střechu, okna i restauraci, jejíž dominantou jsou kachlová kamna připomínající atmosféru na horských chatách před desítkami let.
„Často jsem tudy chodila. Říkala jsem si, že na to, jak je bouda na super místě, tak to tu je hodně zanedbané, neútulné. Snažili jsme se to vylepšit,“ podotýká manželka Lenka Holečková.
Bouda pod SněžkouPatří k mladším krkonošským boudám, vznikla před 104 lety jako hostinec pro turisty. Původně se jmenovala Grossmannova bouda podle tehdejších majitelů. Za totality zde byla podniková chata. |
Zatímco Labská a Luční bouda patří k největším horským chatám v Krkonoších, Bouda pod Sněžkou s jedenácti lůžky, nevelkou restaurací a venkovní terasou naopak velikostně patří k průměru.
„Nevidím v tom velký rozdíl. Je jedno, jestli máte deset nebo padesát zaměstnanců. Největší problém je sehnat kloudný personál. Vždycky se to musí dělat s láskou, pokorou a jak člověk nejlépe umí. Vybudovat si dobrou pověst trvá roky, ztratit ji můžete za dva týdny,“ poznamenává vystudovaný mechanik obráběcích strojů.
Jeho velkým koníčkem je kromě lezení po horách a skialpinismu gastronomie. Když je potřeba, tak oblékne kuchařský rondon a vaří i pro hosty.
Lamy byly narozeninový dárek, boudaře zaujaly v Bolívii
Na horské chatě Holečkovi pečou vlastní chléb a borůvkové koláče, v Úpě, která protéká kolem stavení, chovají pstruhy.
„Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že skončím na horách, nevěřila bych tomu. Ale je tu krásně. Vždyť se podívejte,“ ukazuje manželka boudaře směrem ke Sněžce, na kterou je z tohoto místa krásný výhled.
Podobně majestátně odsud vypadá i protilehlá Studniční hora, kvůli vzrostlým stromům je z cesty vidět jen její vrchol.
Na trase ke Sněžce se nachází jeden z nejzajímavějších turistických cílů v regionu – historické důlní dílo Kovárna, kde se kutalo ve středověku i v době studené války. Kvůli rozšíření prohlídkové trasy je podzemí v současnosti zavřené.
Jiří Holeček si uvědomuje, že poloha Boudy pod Sněžkou je z hlediska cestovního ruchu výjimečná. Ani to však není zárukou úspěchu.
„Znám spoustu bud, které jsou v dobré lokalitě, a nefunguje to tam. Místo je důležité tak ze šedesáti až sedmdesáti procent, zbytek tvoří to, co lidem nabízíte.“
Výletníci, kteří stoupají Obřím dolem, nemohou přehlédnout kamerunské ovce a lamy pasoucí se na stráni naproti Boudě pod Sněžkou.
„Ovce jsme pořídili, aby děti měly na co koukat. Po expedici v Bolívii jsem se doma zmínil, že mě tam zaujaly lamy, a k narozeninám jsem dvě dostal,“ vysvětluje boudař, jak se v Obřím dole objevila zvířata, jejichž původním domovem jsou jihoamerické Andy.
Přestože to tu v létě vypadá takřka idylicky, zimy v nejmajestátnějším údolí jsou tvrdé a plné sněhu. Vždyť také patří mezi krkonošské lavinové katastry.
Boudaři mají v arzenálu skútry i sněžnou frézu. „V zimě to je horší, cestu do Pece pod Sněžkou si musíme sami upravovat, nebo jezdíme na skútru,“ poznamenává Lenka Holečková.
Zatímco v minulosti bouda žila hlavně z letní sezony, v posledních letech je zima téměř na stejné úrovni. Hodně tomu pomáhá i skialpinistická trasa, která Obřím dolem vede. Boudař pod Sněžkou organizuje lavinové a skialpinistické kurzy.
„V létě to tady je průchoďák, zima vždycky byla slabší. Teď už se to vyrovnalo. Je vidět, že se Češi vracejí do Krkonoš a chtějí tady utrácet peníze. Nemají problém zaplatit si lepší ubytování, společné noclehárny se záchody na chodbě dnes už nikdo moc nevyhledává,“ upozorňuje Jiří Holeček.
Ubytování v sezoně je na Boudě pod Sněžkou zamluvené dlouhé měsíce předem. Jedinými měsíci, kdy mají boudaři pod nejvyšší horou volněji, jsou duben a listopad.