O událostech z pátku 17. listopadu 1989 v Praze se Ladislav Chytrý dozvěděl až po třech dnech od kamarádů v šatně před cvičením, kam tehdy chodil každé pondělí. Hned následující den - v úterý 21. listopadu - se pustil do focení sametu a dokumentování každodenních událostí v Hradci Králové.
„Úplně první fotky vznikly v úterý na Velkém náměstí. Ještě ten večer jsem fotil i v divadle. Ve čtyři odpoledne bylo na náměstí první setkání, kde u morového sloupu Oldřich Kužílek (divadelní režisér, rozhlasový moderátor a po listopadu 1989 poslanec a politik za Občanské fórum, později ODA - pozn. red.) vyzval právě k tomu, aby se ještě šlo do divadla. Toho jsem se chytil, protože jinak žádné zprávy o situaci k dispozici nebyly. Tam člověk mohl načerpat informace o dalším dění. Tím to v Hradci celé začalo a zároveň skončil první den tehdejších událostí,“ popisuje Ladislav Chytrý.
Jako fotograf byl již od jara 1989 na volné noze, což mu hned umožnilo začít fotit naplno.
„Byla to souhra životních náhod. Už nějakou dobu bylo cítit, že se ve společnosti něco děje, dalo se i pracovat samostatně. V listopadu jsem měl velkou výhodu, že jsem si mohl rozvrhnout pracovní režim tak, abych se mohl věnovat focení. Nikdo z nás nejprve netušil, jak to celé dopadne. Nevěděl jsem, jestli mě estébáci neodvezou někam za Hradec nebo mi nezničí foťák,“ vypráví dnes třiašedesátiletý Ladislav Chytrý a přiznává, že až při generální stávce 27. listopadu uvěřil, že se to v Československu již nevrátí do starých kolejí,
„Trvalo to poměrně dlouho. Zajímavé bylo, že 23. listopadu bylo výročí narození Klementa Gottwalda. Komunisté pokládali věnce na Gottwaldově, dnes Ulrichově náměstí. Bolševici si stále mysleli, že o nic nejde. Kdyby viděli, co se děje na Velkém náměstí, asi by se jim rychle rozsvítilo,“ vzpomíná Chytrý, který se vypravil i do Prahy.
„V prosinci jsem jel do pražské Lucerny na koncert pro všechny ohrožené druhy za mřížemi, kde vystupovala i bydžovská hudební skupina Kuličky. Vyvrcholením večera byl koncert Marty Kubišové. Byl tam tehdy i Václav Havel. Když koncert skončil a Marta Kubišová odcházela, stál jsem proti ní a viděl, že má v očích slzy dojetí. To byl zážitek, který mě vzal za srdce, nikdo mi ho už nevezme,“ říká fotograf.
V listopadových a prosincových dnech používal k focení tři přístroje. Problematické bylo zejména zachycování večerních snímků.
„Nejvíce fotek jsem udělal na Nikon FG 20 s objektivem Nikkor. Právě díky tomu světelnému objektivu se dalo slušně fotit i za tmy. S ním jsem udělal většinu snímků. Dál jsem používal japonský přístroj Mamiya 645 a foťák Chinon CE-3. Dnes si každý mobilní telefon dokáže udělat obrázek i za tmy. Po těch třiceti letech mě stále udivuje, že se mi podařilo ty fotky za tmy vůbec vyfotit. Běžně se večer fotografovalo z ruky půl vteřiny. Občas byly snímky rozmazané, protože se to nedalo udržet. Nebylo jednoduché udělat obrázek za půl vteřiny, když člověk stál třeba na popelnici. Navíc byl dav lidí vždy v pohybu,“ vzpomíná Chytrý.
Bezohlední lidé jsou dnes jinde než zbytek národa
Při otázce na nejoblíbenější fotku s odpovědí neváhá. Žádná taková prý není. Nebo je jich spíš více a bez příběhu každé z nich prý nejsou úplné.
„Takovou nemám. Nejvíce známá je asi ta s transparentem s T. G. Masarykem z Velkého náměstí. Míst, na kterých jsem v té době fotil, byly mraky. V podstatě každý snímek znamenal jiný zážitek a jiný příběh. Dodnes si vybavuji souvislosti, za kterých vznikaly,“ líčí fotograf.
Dnes se často zamýšlí nad vývojem v posledních třiceti letech: „Jsem z toho rozpačitý. Člověk očekával, že společnost zůstane morálnější a slušnější. Místo toho tady dnes mají bezohlední lidé špičaté lokty a jsou jinde než většina národa. Nedivím se, že velká část lidí je z toho, bohužel, dost rozhozená. Zklamaný však určitě nejsem. Zaplať pánbůh za to, že to přišlo a že to přineslo spoustu pozitivního.“