Labský důl se táhne od Špindlerova Mlýna severozápadním směrem v délce asi sedmi kilometrů. V Krkonoších má výjimečné postavení. Spolu s Obřím dolem a Kotlem jde zřejmě o vůbec to nejcennější, co v Krkonoších lze najít (o Kotelském potoku čtěte zde).
„Labský důl je pro mě dvojjediným klenotem Krkonoš. Od hrany Pančavského vodopádu ukazuje ledovcem modelované údolí a říční meandry, monumentální pohled vzhůru připomíná člověku jeho místo v přírodě,“ říká devětadvacetiletá Jana Tesařová, která na Správě Krkonošského národního parku (KRNAP) vede program pro veřejnost Horskou pěšinou.
Branou do této jedinečné oblasti ve směru od Špindlu je mohutná moréna, masa kamenů, které sem kdysi dávno dotlačil ledovec. Málokdo o její existencí ví, a přitom ji protíná cesta, po které projde skoro každý, kdo Labský důl navštíví.
Z asfaltky se vydáváme vzhůru na její hřbet. Příkrý svah dá zabrat, kameny se drolí pod nohama, není se čeho chytnout. Labe v těchto místech morénu přeťalo dokonale, až na dno údolí.
Kolem je vzrostlý les a hlavně mohutné valy z kamenů. „Je to důkaz toho, že krajinu Krkonoš v minulosti formovaly také ledovce. Morénu tady protíná potok, proto se nachází po obou jeho stranách,“ říká Radek Drahný ze Správy KRNAP.
Labský důl by měl mít jako typické údolí ledovcového původu tvar písmene „U“, ale není tomu tak. Jihozápadní část je strmější než severovýchodní, která je charakteristická četnými přítoky, jako je třeba Pudlava nebo Dvorský potok. Důvodem je geologická minulost Krkonoš.
Osu tvoří Labe
Labský důl je z většiny zařazen do nejpřísněji chráněné první zóny národního parku a rozdělit ho lze do tří části. Osu tvoří Labe, podél kterého se vine modrá turistická stezka. V dolní části je shodná s historickou Harrachovou cestou, jednou z nejstarších turistických tras v Krkonoších, vybudovanou na konci 19. století. Byl to první pokus zpřístupnit lidem největší divočinu Krkonoš.
První úsek ve směru od Špindlu začíná u soutoku Labe a Bílého Labe, kde kdysi stávala Bouda U Dívčí lávky, z ní zbyl jen kamenný sklep. Tento úsek končí tam, kde pohodlná zpevněná cesta u Malého Labského vodopádu přechází v turistický chodník. Tato asi čtyři kilometry dlouhá část je nejlépe přístupná. I proto je označována jako trasa Buď fit.
Následuje tříkilometrový úsek, který končí serpentýnami a Labskou boudou. Ten už vede skutečnou divočinou. Z chodníku je možné nahlédnout do ledovcových karů (kotlů se strmými stěnami), které jsou přírodními inkubátory ohrožených rostlinných i živočišných druhů.
Poslední třetí úsek je zcela nepřístupný, nevede tam žádná veřejná stezka. Řeč je o samotném skalnatém závěru údolí, představovaném Labskou roklí. Do ní padá pětatřicet metrů vysokým vodopádem - zhruba kilometr od pramene - jedna z největších evropských řek - Labe, tady však ještě jako divoký potok.
Labský důl stále udržuje komorní charakter
„Pramen Labe spolu se Sněžkou patří k vůbec nejnavštěvovanějším místům v Krkonoších. Je pozoruhodné, že nedaleký Labský důl si udržuje stále komorní charakter. Je tak trochu sám ve stínu sebe. Důvodem je jeho odlehlost a turistické trasy, které k prameni vedou jinudy. Hlavní trasa návštěvníků vede lanovkou na Medvědín a pak po červené nahoru kolem Vrbatovy boudy a Labské boudy. Těch, kteří využívají trasu Labským dolem, je méně. Je to pochopitelné, protože je to poměrně náročný výlet,“ vysvětluje Radek Drahný.
Labská boudaLabská bouda se nachází v první zóně Krkonošského národního parku. Leží v nadmořské výšce 1340 metrů. Především v zimě je významným orientačním bodem. Moderní železobetonová devítipatrová budova byla otevřena v roce 1975. Více o Labské boudě čtěte zde. |
Když se Labe pod velkým Labským vodopádem uklidní a údolí se poněkud rozevře, potok dostane šanci se rozvinout.
Meandry Labe patří k tomu nejhezčímu, co vodní toky na území Krkonoš vyčarovaly. I toto místo je kvůli ochraně přírody nepřístupné a lze ho nejlépe pozorovat od vyhlídky u Pančavského vodopádu nebo z Ambrožovy vyhlídky.
Kousek od meandrů stéká po příkrých kaskádách na dno údolí nejvyšší vodopád v Česku - Pančavský, který má na výšku 148 metrů. V zimě je to jedno z nejnebezpečnějších míst.
Na stráních nad meandrujícím Labem, v zimních měsících samozřejmě ukrytým pod sněhem, vědci již několik let zkoumají vliv lavin na přírodu, které působí jako zahradník. Laviny neustále čistí svahy od náletů dřevin a díky tomu tam mohou existovat vysokohorské druhy, které potřebují volné prostranství. „Labský důl je jedním z nejfrekventovanějších lavinových území v České republice,“ připomíná Drahný.
Lavinovým svahům se i horalé vyhýbali
To je důvod, proč si Labský důl dodnes udržel svojí divokost, k stálému osídlení nebyl vhodný, což věděli už staří horalé, kteří projevy lavin dobře znali a lavinovým svahům se vyhýbali a nestavěli v jejich dosahu.
V roce 1956 se z Harrachovy jámy utrhla mohutná lavina, která je někdy označovaná jako vůbec největší v novodobé historii Krkonoš. Zničila devět hektarů lesa, vytvořila přes 1,3 kilometru dlouhou dráhu a setrvačností vyjela přes koryto Labe do protisvahu.
Tehdy se následky laviny likvidovaly přes dva roky. Zajímavostí bylo i to, že sníh z laviny v údolí krytý vytrhanými kořeny a stromy vydržel až do příští zimy (o průzkumu lavin v Labském dole čtěte zde).
Labský důl ukrývá nejedno tajemství, která často souvisejí se specifickými klimatickými a geologickými podmínkami. Třeba barevné sněhy, které jsou časté hlavně v polárních a vysokohorských oblastech, lze najít i tady.
Údolí funguje na jaře jako lednice a sníh se tu proto drží dlouho, což je jeden z hlavních předpokladů pro vznik tohoto jevu. Zbarvení sněhu do červených, zelených či žlutých odstínů je způsobené intenzivním růstem specializovaných autotrofních mikroorganismů - takzvaných sněžných řas (více o tématu čtěte zde).