V Divadle na Vinohradech právě zkouší Čechovův Višňový sad s Dagmar Havlovou v hlavní roli. Jde prý o splněný sen: tuto hru s toutéž herečkou chtěl již před sedmi lety zahrnout do svého čechovovského cyklu v Klicperově divadle v Hradci Králové.
* Z Višňového sadu jste do svého cyklu vložil aspoň jednu scénu, prý z frustrace nad tím, že na samostatnou inscenaci nedošlo...
Moje představa Višňového sadu byla už dávno spojená s Dagmar Havlovou. Již v Hradci jsem si přál, aby tam právě ona hrála Raněvskou. Je pro mě ideální představitelkou té nekonečně dojemné ženy. Telefon na paní Havlovou jsme neměli, tak jsme alespoň pořád dokola s panem ředitelem Zemanem psali dopisy do prezidentské kanceláře, jestli by paní Havlová nechtěla do Klicperova divadla dojíždět. Ona byla tenkrát tak milá, že nám odpověděla. Napsala, že by snad i ráda, ale bohužel nemá ani trochu čas. Tím tenkrát možnost uvést Višňový sad v rámci projektu Čechov Čechům padla. Ale protože v tom textu bylo pro mě už tenkrát něco velice podstatného, tak jsem alespoň úryvek z něj vetknul do Strýčka Soleného.
* Platí pro vás dnes v ještě větší míře, že Dagmar Havlová je pro roli ideální?
Čechov Višňový sad psal jako svou poslední hru. Tedy s vědomím, že už je to nejspíš všechno, co má poznamenat na téma člověk, láska a smrt. Z jeho korespondence je patrné, jak mnoho mu záleželo na tom, aby se té hře rozumělo jako vaudevillu. Višňový sad je ten nejkrutější a nejsmutnější vaudeville, co znám. Smutek v něm je tak intenzivní, že se hrdinové, aby mu nepropadli docela, chytají i za těch nejkrkolomnějších okolností smíchu. V čele té nehorázně dojemné společnosti, která jaksi nechce přistoupit na to, že její čas vypršel, stojí Raněvská. Vzhledem ke svému osobnímu příběhu je Dagmar jako Raněvská ideální. Koneckonců všichni víme, že Václav Havel napsal svou nejnovější hru s motivy Višňového sadu a Dagmar Havlová v ní má hrát zas tu ženu, co všem kryje záda tak dlouho, až z toho málem sní dva kilogramy omítky. Takže jsme přinejmenším dva, kteří si myslíme, že právě u této ženy se s obrovskou intenzitou snoubí schopnost za nejvelkolepějších okolností odejít středem se skepsí hraničící tu a tam s nevůlí vůbec dýchat.
* O Odcházení se ucházelo i vaše divadlo, Husa na provázku. Pořád byste o režii Odcházení stál?
Jsme s panem Havlem pevně domluveni, že hru uvedeme, ale ne jako samostatný text, nýbrž v rámci montáže CIRKUS Havel. Provázek bude Havla představovat trochu extrémně, jako vypjatou grotesku. V rámci té montáže se objeví i podstatný fragment z Odcházení. Nebyli jsme si jistí, jestli na to pan Havel přistoupí, protože on nemá takové zacházení se svými texty příliš rád. Ale byl tak velkorysý, že nám to dovolil a ještě slíbil, že za námi bude do Brna dojíždět na zkoušky. Premiéra má být v půli listopadu 2008.
* Zpět k Višňovému sadu. Jak se změnilo vaše vidění hry? Inscenace nakonec vzniká v jiném divadle, jiném souboru, jiné době...
Kdyby tehdy Višňový sad vznikl, nepodobal by se tomu dnešnímu ani trochu. Náš Višňový sad je hra o odcházení. Tedy o tom, co na přelomu tisíciletí zažíváme s neobyčejnou intenzitou. Něco končí a něco nového, čemu ještě úplně nerozumíme, přichází. To, co trvalo dosud, se stává trochu směšnou, zbytečnou historií. To, co přichází, vypadá velkolepě a tu a tam z toho jde mráz…
* Dagmar Havlová není jediným hostem v inscenaci. Obklopil jste se herci, které dobře znáte, třeba Pavlou Tomicovou. Potřeboval jste na Vinohradech pocit zázemí?
Strašně jsem se režie tady bál. Nabídku jsem dlouho zvažoval. Domlouvali jsme to před třemi roky a tehdy mi Martin Stropnický nadšeně líčil, že Vinohrady čeká jubileum a chtěl by jim dopřát, aby se nadechly k jinému, třeba i výstřednějšímu vnímání divadla. Jeho zanícení mi zaimponovalo, a tak jsem si řekl, že jen slaboch se vyhýbá možnosti usilovat o přízeň nejkrásnější ženy v místnosti. Ta nejkrásnější žena je v tomto případě skvostný text v kombinaci s takřka snovým hereckým obsazením. Setkání s Viktorem Preissem, Martinem Stropnickým, Jiřinou Jiráskovou, Svatoplukem Skopalem, Radovanem Lu kavským, Iljou Rackem - ale vlastně se všemi - mi přineslo velkou radost. Způsob, jakým zkouší třeba Viktor Preiss nebo paní Jirásková, mě tu a tam úplně tlačí do sedadla. Snad jen kdyby všem pořád nevolaly ty různé televizní produkce a nechtěly, aby nejpozději ve dvě nasedli do všech těch taxíků, co je hned po zkoušce rozváží po Praze na všechna ta výstřední natáčení…
* Není divu, že jste se bál, na Vinohradech pohořela i známá jména...
Měsíc před začátkem zkoušek mě zachvátila panika a psal jsem Martinu Stropnickému dopisy, jestli to celé raději nezrušíme. Všichni mi říkali, že je to tady těžší než těžké. A že mě tu čeká leda tak dennodenní hořkost do rána. Ale dnes jsem rád, že jsem si troufl. Lidé zde touží dělat věci intenzivně. Nevím samozřejmě, jak to dopadne, ale pospolitá vůle všech vystoupit z definice Vinohrad jako divadla, kde líně teče čas, je velká. Nedávno jsem zkoušku skončil o deset minut dřív. Chtěl jsem ještě něco zkusit, podíval se na jeviště a tam uviděl deset tak vyčerpaných lidí, že jediné, co šlo, bylo poslat je všechny do postele. Kdekdo mě varoval, že na Vinohradech nebudou chtít přistoupit na můj styl práce, že budu leda směšný, ale nestalo se tak. Všichni ve Višňovém sadu investují do zkoušení tolik, že mají právo tu a tam po skončení zkoušky na jevišti ležet - jak se to onehdá stalo... Kdyby inscenace dopadla špatně, nemohu použít výmluvu, že mi herci nerozuměli nebo že neudělali, co bylo třeba udělat. Nebudu mít komu co vyčítat - leda sobě.
* Jaké je režírovat Dagmar Havlovou, kolem které se navíc soustředí mediální tlak?
Způsob, jakým pracuje, mi imponuje. Bere práci neuvěřitelně vážně, což mimo jiné znamená, že mi denně přijde třeba deset esemesek nabízejících nápad, co si Raněvská myslí při replice Podívejte, svítá nebo Firsi, kávu. Rolí žije osmnáct hodin denně. A druhá omračující okolnost naší spolupráce je, že je neuvěřitelně odevzdaná, jestli to není moc pyšné slovo. Já mám často kuriózní a pro ni jistě někdy i protivné nápady. Ale ona - i když jí leccos asi připadá podivné - ty podněty přijímá. Až mě to někdy zahanbuje. Tak to mám se svými nejbližšími herci, že jim mohu říct i nehoráznost - a oni z ní stvoří krásu.