„Potvrzuji tímto, že Váš zaměstnanec Jan Hraběta byl dnešního dne u zdejší úřadovny vyslechnut jako svědek. Výslech trval od 7:30 do 10:45 hodin.“
Originální „omluvenku“ do práce přímo od StB si do dnešních dnů uchovává herec Jan Hraběta. Divadelník známý především z působení v Divadle Járy Cimrmana byl totiž 14. ledna 1977 odvezen přímo z práce do Ruzyně na výslech.
Kvůli kontaktům s Andrejem Krobem a Václavem Havlem jej Státní bezpečnost podezřívala, že šíří znění Charty 77. Hraběta sice od přátel o Chartě věděl, ale k němu se nedostala. StB jej tak musela pustit a ještě mu vyhověla s omluvenkou zameškaných hodin v zaměstnání. Nejen tato (zpětně už úsměvná) historka je k nalezení v nové knize Přes Zábradlí k Cimrmanům, kterou vydalo nakladatelství XYZ.
Autorka Jana Mács Magdoňová ji pojala jako přepsaný rozhovor s Janem Hrabětou. Ač se vyučil elektromechanikem, rodáka ze Zlína to vždy táhlo k umění. „Šel jsem na to trochu oklikou, po vojně jsem se přihlásil na večerní uměleckou školu. Udělal jsem zkoušky a přes rok jsem tam docházel po večerech. Pak přišla nabídka dělat osvětlovače v Divadle Na zábradlí, tak jsem toho nechal,“ popisuje hned v úvodu knihy Hraběta.
Práce osvětlovače v tehdy relativně čerstvě založeném Divadle Na zábradlí byla pro jeho život zásadní. Zde se seznámil s dramaturgem Václavem Havlem a šéfem techniky Andrejem Krobem. Spolu s nimi a ženou Vlastou (která v knize průběžně do rozhovoru vstupuje, aby upřesnila místa a data) pak jezdívali na Hrádeček, kde Havel a Krob trávili volný čas a pronikali tak do jejich uměleckého světa.
Sám Hraběta se na pódium postavil až v roce 1975 v Horních Počernicích na prvním uvedení Havlovy zakázané Žebrácké opery.
Tehdy už jako řidič pracoval v Xaverově, ze zdravotních důvodů se práce v divadle musel vzdát. Během volných chvilek se zde učil náročnou roli Peachuma, kterou Havel původně psal pro Pavla Landovského do Činoherního klubu. „Přišli tam moji rodiče, Havel, Honza Tříska, Lanďák...“ popisuje pak Hraběta nervozitu z velké role.
Dvě zprávy
Uvedení zakázané hry v podání Krobova a Hrabětova Divadla na tahu v počernickém sále způsobilo poprask. „Nějaký strach při zkoušení nebyl. Ani při představení. To bylo, až když začali honit většinu študáků a Adreje Kroba po vyšetřováních a soudech. Chtěli hlavně od lidí slyšet, že to byla Havlem připravená provokace. Což nebyla,“ pokračuje Hraběta.
Ač se s ním setkal už za své osvětlovačské kariéry v Redutě, s Divadlem Járy Cimrmana se Jan Hraběta dal pořádně dohromady až v roce 1979, kdy dostal první nabídku role.
„Umřel Franta Petiška, který to hrál, a emigroval Olda Unger, který alternoval. No a Miloň Čepelka mě slyšel v šatně, jak si opakuju monolog ze Zahradní slavnosti,“ vzpomíná Hraběta na nabídku role krále v Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Svěrák za ním prý následně přišel s dobrou a špatnou zprávou: „Musel bys přestat hrát to disidentský divadlo... Ale ta dobrá je, že bys mohl hrát s námi.“
„Seš osobnost, blbče, co máš trému?“ řekl mu pak Jaroslav Weigel před cimrmanovskou premiérou v Porubě. Ač se malá část souboru z počátku obávala toho, že je herec napojený na disent dostane do zbytečných problémů, Hrabětu mezi sebe velice rychle přijali. Dnes je Jan Hraběta dokonce po Svěrákovi a Čepelkovi třetím nejstarším členem slavného souboru.