Rozkmotření s Pavlem Kohoutem, neshody s Milanem Kunderou, vrcholení prezidentských voleb vedle Alexandera Dubčeka. Daniel Kaiser nešel prvoplánově po pikantnostech ze života bývalého prezidenta. Řadu historek opírá o archivní materiály a rozhovory s lidmi z Havlova okolí. Více o životě Václava Havla před revolucí se dočtete v knize Disident.
Kapitola 36O dospívání Havla
Od útlého věku si uvědomoval obludnost doby – a to nejen na vlastním osudu malého vyvrhele. Během lyžařského pobytu v Příchovicích v listopadu 1952 například musel s nastoupenými spolužáky z amplionu před ubytovnou poslouchat rozhlasový přenos procesu s Rudolfem Slánským: „Já i mí spolužáci jsme měli jasno v tom, že to bylo zmanipulované a absurdní. I dětská duše musela pochopit, že je něco krajně podezřelého, když pro sebe obžalovaní žádají trest smrti.“
Tak už se v něm klubal posměváček neochotný přijímat režimní patos. Smrt J. V. Stalin v březnu 1953 oslavil šestnáctiletý teenager ve svém školním sešitě blasfemickým „otčenášem“: „Otče náš, jenž jsi v Kremlu, posvěť se jméno tvé, buď vůle Tvá, jak v Sovětském svazu, tak na celém světě, za chléb náš vezdejší Ti vřele děkujeme a střež svatost marxistické ideologie tak jako my hlídáme své bližní a odhalujeme úchylkáře a třídní nepřátele.“
Stejného smýšlení byli pochopitelně i jeho intelektuální druzi. Šestatřicátníci sami sebe považovali za protistátní organizaci svého druhu. Ačkoliv s odstupem půl století Havel skupinu včetně svojí maličkosti líčí jako naivky, jímž vůbec nedocházelo riziko jejich počínání, ve skutečnosti si skupina dobře uvědomovala, že dělá věci na svou dobu příliš riskantní, a pokoušela se o jakousi ilegalitu.
Kapitola Emigrace? O pěti letech života
O Havlovi je obecně známo, že myšlenku na emigraci rychle zavrhl. Nějakou dobu to ale tak jednoznačně nevypadalo. Dva týdny po zátahu hlásil policii její agent a blízký kamarád Ivana Havla Igor Czesaný, že rodina bude asi Václavovi doporučovat emigraci: „Ivan HAVEL předpokládá, že za této situace se ukazuje jako nejlepší řešení pro Václava vystěhování z ČSSR, přesto, že tuto možnost kategoricky odmítal a považoval to za dezerci. (...) Otec HAVLA i jeho manželka o takovém řešení uvažují a chtějí v tomto směru jednat – alespoň písemně s Václavem. Mají obavy z toho, že Václav začne současný stav brát jako přinášení obětí a jakési psychické vnitřní uspokojení.“
Disident HavelO dětství, přátelích i životních eskapádách Václava Havla se dočtěte v e-knize Disident na Knihy.iDNES.cz |
V příštích dnech prý se má sejít rodinná rada, aby stanovila další postup. Czesaný dokonce avizuje, že „otec HAVLA bude žádat o rozhovor ve vězení, kde by chtěl celou záležitost se synem Václavem projednat“. Plánovanou rozmluvu starý pán už nestihl, na konci června totiž dostal zápal plic, byl hospitalizován v nemocnici a do měsíce zemřel.
Když potom koncem léta Havel zmíněnou nabídku skutečně dostal, vyžádal si návštěvu manželky, která se konala 5. září: „Olga se jenom zasmála, že to je nesmysl – a já jsem se upevnil v přesvědčení, které ve mně stejně převažovalo.“
Ani srozumění s Olgou ovšem ještě neznamenalo, že by Havel emigraci vyloučil úplně. Přesnější je říct, že emigraci vyloučil za daných okolností. Hypotetická vrátka si nechával otevřená až do vynesení rozsudku. Sám pro sebe si stanovil hranici trestu, který je ještě ochoten odsedět. Tuto hranici znali blízcí přátelé, jimž Olga tlumočila, co jí Havel při návštěvě na Ruzyni řekl: „Pět let svého života jim dám, víc ne.“
Kapitola Heřmanice O prvním věznění
Životní úroveň ve vězení závisí i na zdánlivých detailech, jako je například délka povolené návštěvy. V Heřmanicích trvala standardní návštěva hodinu, vzorným pracovníkům mohl velitel povolit hodiny dvě. Taková drobná odměna pochopitelně pro psychiku vězně znamenala hodně – a i Havel hnaný vidinou přidané návštěvní hodiny se pokoušel zapojit do soutěže trestanců o titul Vzorný pracovník (VP) ...
Prezident HavelCo prožíval Havel jako hlava státu? Najdete v pokračování Prezident na Knihy.iDNES.cz |
Kruté prostředí věznice postupně naučilo i zjemnělého Havla obstát v situacích, jaké si člověk v normálním životě nedokáže představit. Rok po návratu na svobodu jednu takovou vylíčil v soukromém dopise: „Jednou jsme byli na díře spolu s Jirkou Dienstbierem a patnáct správných uličníků tam násilím a bitím nutilo jednoho ubohého nováčka, aby jim postupně všem vykouřil ptáka. Posíleni tím, že jsme proti nim dva a ne jen jeden, jsme jim to všechno vysvětlili – a výsledkem bylo, že ten největší gauner z nich řekl, že se sám před sebou stydí! Lze si představit větší úspěch?“
Občas se – i v disidentských kruzích – traduje, že Václav Havel měl fešácký kriminál. Z předchozího částečného výčtu jeho vězeňských přestupků a trestů by mělo být zřejmé, že je to pomluva. Jistě na rozdíl od některých málo známých politických vězňů Havla v kriminále nebili. Režimu, kterému už na mezinárodní scéně chybělo sebevědomí, by se fyzické týrání nejproslulejšího chartisty prostě nevyplatilo. Přesto byl z trojice Benda-Dienstbier-Havel budoucí prezident nejtrestanější a vězení snášel hůř než oba jeho přátelé.