Helena Musilová představuje katalog ke Kupkově výstavě Cesta k Amorfě.
Srpova kniha s názvem Geometrie myšlenek, kterou vydalo společnými silami nakladatelství Arbor vitae s Galerií hlavního města Prahy, krátce následuje po luxusně vyvedeném katalogu výstavy Cesta k Amorfě, který pro Národní galerii připravila editorka Helena Musilová a autoři jmenované výstavy Markéta Theinhardt a Pierre Brullé.
Katalog má jasné vymezení obdobím Kupkovy účasti na pařížských Salonech 1899-1913 a zabývá se tedy první, dosud nejlépe zpracovanou a také nejuznávanější fází malířovy tvorby. Ta vyvrcholila právě zlomovým plátnem Amorfa. Dvoubarevná fuga a eseje, kterými do katalogu přispěli naši i zahraniční badatelé, se tedy zabývají konkrétními tématy, vztahujícími se k tomuto období.
Srpova Geometrie myšlenek je naopak klasickou umělecko-historickou monografií jediného autora, který se snaží postihnout celou Kupkovu osobnost v celé její šíři a vlivu, stejně jako její nejednoznačný "život po životě". V tomto smyslu čtenáři otevírá zcela nové pohledy na dnes téměř "módního" malíře a zasazuje jeho tvorbu do souvislostí vývoje výtvatného umění od konce předminulého století prakticky po dnešek.
Filozofická východiska
Srpovým textem, bohatě ilustrovaným reprodukcemi Kupkových maleb i kreseb, jakož i - výběrově, zřejmě v mezích autorskoprávních možností - ukázek děl jeho souputníků, prochází několik témat, která byla pro tvorbu Františka Kupky zásadní. V první řadě je to hluboké filozofické zakotvení jeho díla.
Malíř z knihy vychází jako filozofický "všežravec", nechávající se ovlivňovat nejrůznějšími systémy od hermetismu, spiritismu (který sám v mládí provozoval) přes staroegyptskou a indickou mystiku, zásadní vliv platónské filozofie až třeba po Schopenhauera. Stejně zásadní vliv na podstatu abstraktní Kupkovy tvorby ovšem měly i exaktní vědecké obory - geometrie, fyzika, matematika a přírodní vědy vůbec.
A do třetice, jak to je u všech umělců zcela samozřejmé, vlivy předchůdců ve stejném oboru, či naopak vymezení se vůči nim. Tak tomu bylo kupříkladu u Kupkovy fascinace islámským uměním s jeho zákazem antropomorfního zobrazování, u pointilismu Georgese Seurata, který se již několik desetiletí před Kupkou detailně zabýval vzájemnou souvztažností barev a jejich působením na oční sítnici, či u dobových trendů futurismu nebo kubismu, jimž odolal.
Cesta k Amorfě
Karel Srp rozděluje Kupkovu tvorbu na tři hlavní období. V prvním "procházel od naturalismu přes symbolismus k fauvismu, po roce 1910 vstoupil do oblastí, týkajících se pouze několika výjimečných autorů". Právě toto období vyvrcholilo zásadním popřením zpodobování přírodních jevů a objevením abstrakce.
Amorfa. Dvoubarevná fuga byla, jak je dnes už všeobecně známo, prvním veřejně vystaveným čistě abstraktním plátnem. Stalo se tak na pařížském Podzimním salonu v roce 1912. Téhož roku ovšem Kupka namaloval další - a podle některých Srpových hodnocení možná ještě významnější - abstraktní obraz Vertikální plány III, jež byly vystaveny na Salonu nezávislých o rok později. Obě přelomové malby byly ostatně součástí nedávné výstavy v Národní galerii.
František Kupka: Amorfa - Dvoubarevná fuga (1912)
František Kupka: Vertikální plány III (1912-13)
Rozboru obou obrazů se Srp věnuje do velké hloubky po stránce výtvarné a historické, zabývá se jejich dobovým ohlasem i dnešní recepcí. Včetně faktu, že z Amorfy se stalo jakési "kupkovské logo", objevující se nejen na titulních stránkách knih (ostatně včetně zmíněného výstavního katalogu), ale i na poštovních známkách nebo v jednotlivých motivech na oblečení českých olympioniků v Londýně 1912.
Stroje a jazz
Druhé Kupkovo tvůrčí období spadá do dvacátých a začátku třicátých let, kdy podlehl modernímu směru mašinismu, tedy výtvarnému zobrazení strojů a dalších technických vymožeností. Důvod tohoto Kupkova "vřazení do proudu" po bok Fernanda Légera, Roberta Delaunayho či Marcela Duchampa vidí Srp v jeho umělecké krizi.
František Kupka: Ocel pije (1927)
František Kupka: Hot Jazz I (1935)
"Měl podlomené zdraví, trpěl depresemi, nepříznivými kritikami a finančním neúspěchem," píše autor. Do tohoto období nicméně spadá i řada pláten, přesahujících základní mašinistická témata, zvláště výtvarná reflexe tehdy moderního jazzu.
Zpátky k abstrakci
František Kupka: Élévation IV., série C II. (1938)
Závěrečné Kupkovo tvůrčí období pak je absolutním návratem k abstraktnímu způsobu vyjadřování, k dopracování originálních geometrických teorií podobně jako třeba v díle nizozemského malíře Pieta Mondriana. Zde se Srp věnuje zejména dvanáctidílnému cyklu olejů Série C, ve kterých Kupka své dosavadní hledání zúročil.
Jakousi codou jeho tvorby je pak plátno Tři modré a tři červené. To autor sám datoval nevídaným rozmezím let 1913-57. Tedy od prvního vrcholu své tvorby, kdy na obraze, postaveném na stejných barvách jako Amorfa. Dvoubarevná fuga, začal pracovat, až do roku, v jehož polovině ve francouzském Puteaux zemřel.