RECENZE: Kniha o folku za normalizace je nadechnutím k většímu dílu

Přemysl Houda se historií českého folku dlouhodobě zabývá, je mj. autorem monografie o písničkářském sdružení Šafrán, které působilo v 70. letech. O jeho erudici v daném oboru není pochyb. Své dispozice v nové knize Intelektuální protest, nebo masová zábava? však poněkud předimenzoval, respektive, lidově řečeno, "honil příliš mnoho much jednou plácačkou".

Zároveň z tématu vybral některé více či méně zásadní okruhy a jiné nechal zcela stranou. To knize velmi ubírá na celkové výpovědi. Houda tento přístup (třeba to, že jako příklad rozboru fungování folkového festivalu si vybral Folkovou Lipnici a nikoli známější, větší a mnohem déle trvající Portu) vysvětluje v předmluvě, v poznámkovém aparátu i průběžně v textu knihy.

Intelektuální protest, nebo masová zábava? 65 % Přemysl Houda vyd. Academia 2014, 240 stran

To však nemění nic na tom, že po přečtení celého svazku má čtenář výsledný dojem prostě nekompletní, ba s některými velmi podstatnými nedořečeními. Na to lze říci, že budou dopovězena jindy a jiným, je ale otázka, kdy se zase někdo na Houdově úrovni k dalšímu zpracování dostane a zda nebudeme odsouzeni pouze k dalším dílčím studiím.

Jestli něco Houda zpracoval opravdu důkladně, je to paradoxně úvod knihy, který vlastně s tématem, jež je vepsáno v podtitulu, tedy Folk jako společenský fenomén v době tzv. normalizace, nemá společného buď nic, nebo se jej dotýká jen okrajově. První tři a částečně i čtvrtá kapitola totiž pojednávají o boji hudby s ideologií po únoru 1948 zejména z hlediska jazzu a posléze rock'n'rollu.

To je jistě záslužné, autor přináší zajímavé postřehy a připomíná dnes už trochu opomíjená fakta (zajímavé jsou třeba pasáže o normalizačních rekvalifikacích), ale podíl této "kontextuální" tematiky je přece jen poněkud nevyvážený ve vztahu ke středobodu jeho zájmu.

StB nebyla všemocná

Další kapitoly knihy jsou vlastně jednotlivými studiemi, které vzájemně korespondují pouze hudebním žánrem. Jakous takous celkovou mozaiku o tom, co český folk v 70. a 80. letech znamenal, čím žil a s jakými se potýkal protivenstvími, sice skládají, moc by jim ale slušelo, kdyby byly zasazeny do širšího, komplexnějšího díla.

Diskutovat by se dalo vůbec o Houdově vymezení samotného termínu "folk" a "písničkářství". Sám autor nabízí různé pohledy a relevantně vysvětluje, proč si zvolil spíše užší vymezení.

Hůře obhajitelný je záběr po jednotlivých jménech představitelů folku. Nepočítáme-li Karla Kryla coby "otce" českých písničkářů, z generace 60. a 70. let, Houda v podstatě zohledňuje jen šafránský okruh (Merta, Hutka, Třešňák, Voňková, Lutka), což má logiku, neboť skutečně šlo o nejvýznamnější osobnosti té doby.

Z generace následující dekády pak bere v potaz Nohavicu, částečně Plíhala a Dobeše. Jistě, i zde jde o dodnes největší tvůrce v žánru, alespoň tak, jak jej má Houda vymezen. Nicméně vzhledem k některým tezím, které v knize Houda dokládá zejména na textech, chybějí zcela zásadní příklady.

Jeden za všechny: jestliže Houda jako jeden z hlavních rysů písničkářské tvorby zmiňuje generační vzpouru, dominantní osobností této linie byl v 80. letech zcela neoddiskutovatelně karlovarský písničkář Jaroslav J. Ježek z kapely ČP 8, o němž se v celé knize nedočteme ani slovo.

Jistou nepřehledností bohužel trpí i kapitola o folkových textech v popisovaném období. Nápad je to dobrý, ale na dotažení čeká. Mezi pozitivní výstupy Houdova způsobu práce patří naopak podrobné pojednání konkrétních podtémat, jimž jsou věnovány poslední kapitoly knihy.

Tedy sdružení Šafrán, kde Houda mimo jiné ukazuje  fakt, že Státní bezpečnost nebyla tak všemocná, jak praví legendy. Dále Sekce mladé hudby, kde autor připomíná neprávem opomíjenou organizaci, stojící ve stínu známější Jazzové sekce, a zmíněné Folkové Lipnice, unikátní festival, který se proslavil tím, že na jeho pódiu v roce 1988 stanul po mnoha letech na veřejnosti a promluvil Václav Havel.

"Kauza" Nohavica

Závěrečná kapitola je svým způsobem z "populárního" hlediska tím nejlukrativnějším. Nese název "Problém" Jaromír Nohavica a zabývá se rozborem spolupráce našeho dnes nejmilovanějšího i nejnenáviděnějšího písničkáře se Státní bezpečností.

Houda se staví k této kauze z obecného pohledu objektivně, mluví ve faktech a hodně věcí dokresluje citacemi z Nohavicových písňových textů. Což je sice možná přístup málo exaktní, ale v tomto případě nepochybně obhajitelný.

V závěru kapitoly, při jakési až filozofické pointě, sice Houda možná trochu překračuje historickou objektivitu a do své knihy de facto "vstupuje", ale to je "prohřešek" skutečně zanedbatelný.