Pověst říká, že vyhlídková plošina rozhledny Pajndl je ve výšce milion milimetrů nad mořem. Rozhledna na Tisovském vrchu byla postavena z iniciativy Nejdecké krušnohorské jednoty (Neudeker Erzgebirgsverein) a veřejnosti. Do užívání byla předaná 1. září 1897.
Její současný název Pajndl je odvozený od tehdejšího jména hory Peindlberg (které zas mělo být odvozené od pojmenování pro oplocenou louku „peint“). Za minulého režimu se jmenovala Stráž, což ale nikdo nerespektoval. Dvacet čtyři metrů vysoká věž o půdorysu pět krát pět metrů stojí na vrcholku deset metrů vysokého skaliska z místní žuly. Rozhodně se s ní nešetřilo, zdi dosahují síly až metr třicet.
Milion milimetrů není jistých
Běžně se uvádí, že vyhlídková plošina má nadmořskou výšku rovných tisíc metrů, čili rovných milion milimetrů, jak se rozplývá neznámý pisatel na (česky psané!) pohlednici z roku 1923. To by však mohlo platit jen v případě, že by rozhledna stála skutečně na vrcholu Tisovského vrchu v nadmořské výšce 877 metrů, jenže tam nestojí.
Skalisko, na kterém byla postavena, se tyčí zhruba půl kilometru na jihovýchod na předvrcholu v nadmořské výšce 960 metrů. Legenda je ovšem silnější. Nejsnazší přístup k rozhledně je od železniční zastávky Nejdek-Sejfy na trati z Karlových Varů do Potůček, odkud je to na Pajndl asi dva kilometry vcelku pohodlné chůze.
Kdo se při cestě vlakem bude pozorně dívat z okna vlevo po směru jízdy, může asi kilometr za zastávkou Nové Hamry zahlédnout podivnou figuru chlapíka s ostře řezanými rysy s plnovousem, za jaký by se nemuseli stydět ani džihádisté Islámského státu. V rohatém klobouku a s fajfkou v puse tady stojí na stráži už od roku 2014.
Komenský, Valdštejn i Cimrman
Ten chlapík jménem „Gutštok“ se údajně zrodil před pěti sty lety v roce 1524, kdy se jistý chudý rolník Hans Müller, vydal do hor pátrat po stříbře. Utrmácený marným hledáním zakopl o pařez, tehdy zvaný „štok“, a osvícen patrně bolestí v nakopnutém palci spatřil před sebou záblesk, počátek bohaté stříbrné žíly. V nadšení nad objevem zvolal „GUTŠTOK!“, pařez ožil a dal se do díla.
Dobrých skutků, které vykonal, je úctyhodně. V roce 1536 zastavil před pádem do propasti povoz se ženou Martina Luthera tažený splašenými koňmi. Po bitvě na Bílé hoře pomohl před žalářem jednomu ze strůjců povstání českých stavů Bohuchvalu Berkovi z Dubé. V roce 1781 při cestě císaře Josefa II. do Nových Hamrů ochránil monarchu před loupežníky tak, že vyvrhele nechal zkamenět.
Na seznamu osobností, se kterými měl Gutštok co do činění, jsou i Komenský, Valdštejn, Napoleon a Goethe, za záchranu života mu měl vděčit i prezident Masaryk a v řadě Gutštokových přátel je i český génius Jára Cimrman. Kdo by tomu nechtěl věřit, může se na místo vydat. Podrobnostmi hýřící Gutštokovu legendu tam najde přibitou hřebíkem na zádech toho ducha.
Realita? Emeritní manšinfírové
Navštívit Gutštoka není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Po kolejích se chodit nesmí a cesta k němu nevede. Nejsnazší přístup je ze Sejfské cesty, lesní silnice vedoucí od železniční zastávky v Nových Hamrech do Sejfů. Kilometr od nádraží je po levé straně studánka Nad Gutštokem, kousek od ní odbočuje doprava z kopce sotva znatelná pěšina vedoucí k ruinám několika stavení.
Domy jejich obyvatelé opustili nedobrovolně po druhé světové válce. K místu, kde stojí Gutštok, je to odsud mírně vpravo „co by kamenem dohodil“. Pro ty, kdo před legendami preferují prostou pravdu, je třeba dodat, že za svůj zrod vděčí Gutštok jako strážce Krušnohorského Semmeringu karlovarským emeritním mašinfírům.
Jmenovitě Janu Kemrovi, Františku Konopovi a Ludvíku Erdmannovi. Jeho současnou podobu mu pak vtiskl novohamerský lidový řezbář Zdeněk Roffeis, který Gutštoka z pahýlu větrem zlomeného stromu vyřezal.
18. října 2019 |