„Požádali mě, jestli bych něco pro něj nevybrala. Nemáme tu moc lidí, kteří by něco tvořili, a tak volba padla na mě,“ říká usměvavá brunetka v řemeslné dlouhé zástěře - svém nejfrekventovanějším oděvu.
Vedle něj často obléká i dobový šat vesnické ženy - sukni a jupku. To když jede někam na historické trhy. Režnou kytlici, blůzu, vestu a čepec měla na sobě i při natáčení nové filmové pohádky Řachanda v českorájských Dětenicích.
„Zavolal mi loni na přelomu jara a léta Miroslav Kněbort ze skupiny Bohém, který měl na starosti pohádkové tržiště, zda bych nevyrobila padesát flakonků se špuntíčky a nepůjčila svoje hrnky do krámku. A když už jsem tam byla, zahrála jsem si v komparzu. Moji keramiku prodávala bába kořenářka, herečka Věra Kubánková. Tu jsem tedy obdivovala, je jí 91 let,“ popisuje Kučerová.
Na natáčení strávila dva dny od pěti od rána do večera. „Nakonec z toho byl jen několikavteřinový záběr a ze mě byl vidět jen kus klobouku, ale aspoň vím, jak filmování probíhá a co je za tím práce. Jeden záběr jsme desetkrát zkoušeli a nejmíň tolikrát točili naostro,“ poznamenává keramička.
Jak své hrnky vyrábí?
„Vykroužit nádobu jde rychle, velikost mám v oku a jen hlínu zvážím, ale další procedury už tak snadné nejsou,“ popisuje. Hrnek musí do druhého dne vyschnout, pak dostane ouško, znovu schne a očištěný jde poprvé do pece, ani pak to ještě není hrnek, ale střep. Neumí zadržet vodu, ale už se nerozpouští. Pak přijde na řadu glazování a znova pec.
„A to je dobrodružství. Nikdy totiž nevíte, co najdete, když otevřete pec. Glazura se stáhne a vytvoří nepravidelné škraloupy. Někdy je to jen trochu a dá se to spravit dekorem, ale někdy je to fakt na vyhození, někdy se zase udělají bublinky, jindy prasklinky. Ale naštěstí je to jen malá část,“ přiznává.
První měsíce roku jsou pro keramiky volnější doba, kdy si dělají zásoby a dovolenou. Od Velikonoc prakticky až do Vánoc jsou totiž na trzích.
„Nejraději jezdím do Berouna, tam se totiž sjíždějí lidé z celé Evropy, takže je to přehlídka nejrůznějších řemeslných trendů a zajímavých lidí,“ dodává.
„Vlastně ještě za jednu věc vděčím hrnčířině. Naučila jsem se jezdit autem. Dříve si jezdili obchodníci sami za výrobci. Dnes je to naopak. Jezdit se zbožím musejí výrobci.“