Do září 1992 se tam těžil fluorit, galenit a baryt. Kvůli nerentabilní těžbě se ale zavřel a nyní je většina dolu zatopena.
„Jakmile se zastavila čerpadla, která spodní vodu z dolu odváděla, během půl roku bylo skoro vše pod vodou. My jsme teď deset metrů nad hladinou,“ sděluje devadesát metrů pod zemí Pavel Beneš. Sám kdysi v Harrachově fáral a dnes dělá průvodce v tamním hornickém muzeu.
V dole zůstalo 850 tisíc tun zásob
Jeho návštěvníci většinou nejdřív žasnou. Harrachov totiž mají spojený spíš s lyžováním, sklářstvím, Krakonošem nebo Mumlavskými vodopády. Že je kousek od vodopádů vstup do podzemí, které odkazuje na hornickou minulost Harrachova, je pro většinu lidí překvapením.
„První náznaky těžby fluoritu a barytu jsou z druhé poloviny 17. století. Tehdy se ale ještě místo názvu fluorit používalo označení kazivec. Průmyslově se tu začalo těžit až v roce 1957 a vydrželo to 35 let. Byli jsme ale spíš malým dolem, pracovalo tu kolem šedesáti lidí. Bohužel, hodně peněz tu šlo na odčerpávání spodní vody, co minuta, to odčerpaný kubík, takže tím se provoz zdražoval. Pak už se to ani nevyplatilo. I přesto, že tu jsou stále nevytěžené zásoby. Odhadem 850 tisíc tun ověřených zásob. Průzkum se ale dělal jen do hloubky 400 metrů. Kolik je toho pod tím, to nikdo neví,“ popisuje Beneš v dlouhých a značně chladných chodbách bývalého dolu.
O komfortu, který tu návštěvníci mají, si přitom horníci mohli nechat jen zdát. „Teď tu máme chodby vysypané štěrkem a jsou osvětlené, ale když se tu těžilo, tak všude bylo bláto, strašná zima a hlavně tma. Svítilo se jen u těžební věže. Takže každý horník měl svoji svítilnu a akumulátor, jinak vše bylo ponořeno do absolutní tmy,“ líčí Beneš a zkusmo přitom vypíná k pobavení turistů světlo v jedné ze štol.
Podzemí ukrývá medově žluté, fialové či zelené a modré žíly
Fluorit z Harrachova se odvážel do Sobědruh u Teplic, jediné úpravny fluoritových rud u nás. Využití měl široké.
Hornické muzeum a podzemí v HarrachověOtevírací doba: od května do října 9.00 - 15.30 hodin (mimo pondělí a neděli) Na prohlídku jsou třeba minimálně 4 osoby, maximálně 25 osob. Prohlídka štoly trvá asi hodinu, každý návštěvník dostane přilbu. Vstupné: dospělí 110 Kč, děti do 15 let 70 Kč Jak se tam dostat: Naproti centrálnímu parkovišti za autobusovým nádražím v Harrachově, pět minut chůze po asfaltové cestě odbočující doprava do areálu ADOS CZ a.s. |
Každý má doma určitě zubní pastu s fluorem, fluorit se ale používá i pro výrobu teflonu, chladicích kapalin, při výrobě cementu, dával se i do vysokých pecí, protože zlepšuje tekutost železa a podobně. Harrachovské podzemí ukrývalo a ještě i ukrývá jeho medově žluté, temně fialové či zelené a modré žíly.
„Teď už návštěvníkům ukazujeme jen žílu o šířce dvacet centimetrů. Ale horníci tu rubali žíly metr až tři a půl metru široké. Šly kolmo k zemskému povrchu a byly dlouhé kolem dvou kilometrů. Při dobývání se používaly trhaviny. Máme tu dochované sklady, kam se vešlo až pět tisíc tun trhavin a rozbušek,“ ukazuje Beneš na prázdné místnosti s dřevěnými skříněmi a podestami.
Největší atrakcí dolu je těžební stroj a těžební jáma. Ta je 362 metrů hluboká a pro případ poruchy výtahu měla podél žebříky, aby se horníci mohli dostat nahoru i dolu. Žádná slast to ale nebyla. Je to jako kdyby člověk slézal po žebříku dolů z Eiffelovy věže a ještě k tomu přidal dalších padesát metrů.
Vzduch do dolu vháněl obří větrák
„Kromě fluoritu se tu dobýval i baryt. Ten se používá jednak do barev, ten náš šel ale hlavně na výrobu omítkových směsí, které se dávají například k rentgenům a dalším přístrojům s radioaktivním zářením, do atomových elektráren a podobně. Baryt právě toto záření pohlcuje,“ dodává Beneš.
Největší doly na fluorit a baryt byly u nás v Krušných Horách. Ten harrachovský patřil spíš k menším. Dnes je z něj aspoň lákadlo pro turisty. Kromě kilometr dlouhé štoly nabízí i hornické muzeum, kde je možné se seznámit se vším, co horníci při těžbě potřebovali. Tedy nejen vrtací a sbíjecí kladiva, svítilny, vozíky, ale i dýchací přistroje a další zařízení například pro měření škodlivin v ovzduší a podobně.
„Tady byl problém s přísunem čerstvého vzduchu. Proto se tu musela udělat větrací šachta, kterou se pak vháněl do dolu vzduch pomocí obřího větráku. Když se zapnul, byl to pořádný fičák, to byste tou chodbou neprošli, smetlo by vás to. Kvůli nedostatečnému větrání se tu také nepoužívaly dieselové lokomotivy pro odvoz naplněných vozíků, ale lokomotivy akumulátorové, ze kterých nešly žádné zplodiny. Každé patro mělo svoji dobíjecí stanici,“ vysvětluje Beneš.
Hornické muzeum
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz