A přece není on sám hlavní postavou žádného celovečerního pohádkového filmu, s nimiž se potkáváme o Vánocích desítky let na televizních obrazovkách. Pouze v oblíbené komedii Věry Plívové - Šimkové Krakonoš a lyžníci si ho dětští hrdinové pletou s mohutným pašerákem.
„Je opravdu zvláštní, že o Krakonošovi ještě nikdo nenatočil velikou výpravnou pohádku,“ říká ředitel Krkonošského muzea v Jilemnici Jan Luštinec.
„Pohádky s Krakonošem přitom mají obrovský půvab a daly by se řetězit do jednoho příběhu. Pomáhaly v Krkonoších přečkat tuhou zimu, jež zahnala lidi na dlouhou dobu do chalup.“
Luštinec považuje Krakonoše za plastickou postavu, s níž by si mohli scénáristé a režiséři vyhrát. Vznikly o něm sice nejslavnější tuzemské večerníčky Krkonošské pohádky s Františkem Peterkou v hlavní roli, ale jde pouze o rozdrobená zkratkovitá vyprávění.
„Psané krkonošské pohádky od Marie Kubátové a její maminky Amálie Kutinové obsahují mnohem košatější příběhy,“ upozorňuje Luštinec. „Sbíraly je po horách. Amálie Kutinová přidávala k poudačkám jména lidí, od nichž je slýchávala.“
Amálie Kutinová, autorka slavného dívčího románu Gabra a Málinka, napsala v roce 1957 Krkonošské pohádky a s dcerou Marií Kubátovou později také Krakonošův rok a Krakonošovský špalíček.
Po smrti své maminky vytvořila Marie Kubátová Pohádky o Krakonošovi, Krakonošův hernec, Vzbouření hastrmana či knížku Jak Krakonoš s Trautenberkem vedli válku.
„Amálie Kutinová napsala Krkonošské pohádky v padesátých letech minulého století, v době nejhoršího totalitního útlaku,“ připomíná Luštinec. „Uchýlila se tehdy do lidového prostředí. Krkonošské pohádky ilustroval Jan Hladík. Jako abstraktní malíř nezapadal do socialistického realismu, a začal se věnovat ilustracím knih pro děti.“
Nejlepší jsou decentní kulišárny
Luštince nejvíc baví pohádky, kde Krakonoš zúčtuje se zlem nápaditě a vymýšlí decentní kulišárny. Moc se mu nelíbí třeba prvoplánový trest pro Trautenberka za to, že chce lidem prodávat vodu. „Koneckonců, dnes ji kupujeme úplně běžně,“ dodává Luštinec.
Ke krkonošským pohádkám, nebo chcete-li poudačkám, patří nářečí. Nikoliv ale ke všem. „Amálie Kutinová sebrané krkonošské pohádky převyprávěla do spisovné češtiny, Marie Kubátová je psala v nářečí,“ uvádí Luštinec. „V současné době se vedou spory, jestli přepisovat pohádky tak, aby jim děti rozuměly. Většinou už neznají význam slov škerpály nebo hrejkat. Škerpály jsou boty a když hrejká, tak leje jako z konve.“
Málokteré z dnešních z dětí ví, že Krakonošovi se ještě před padesáti lety říkalo také Rýbrcoul (v němčině Rüberzahl). Což připomíná českoněmeckou minulost Krkonoš.
„Původně byl Krakonoš zlý a škodolibý. Prý si ho vymysleli jako strašáka Italové, když hledali v horách drahé kameny a nechtěli, aby je někdo sledoval. Ale potvrzené to není,“ říká Luštinec.
„Krakonoš se měnil v ochránce lidí v horách postupně. Daroval jim kyselo nebo skleněné perličky na vánoční ozdoby. Pohádky o něm nevznikají pouze v Česku a v Německu, ale dnes už také v Polsku.“