MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Jakub Petlák (učo 363772) Vedoucí práce: doc. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D. Bezpečnostní a strategická studia - Politologie Magisterské studium Imatrikulační ročník 2012 Utok StB ve Štrasburku v roce 1957 Diplomová práce Brno 2014 Bc. Jakub Petlák Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Útok StB ve Štrasburku vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury. V Brně, 15.5.2014 Jakub Petlák 2 Poděkování Děkuji Doc. JUDr. PhDr. Miroslavu Marešovi Ph.D. za metodickou pomoc, kterou mi poskytl při zpracování mé diplomové práce. Dále pak děkuji zejména vyšetřovateli z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu pplk. Vladimíru Vašulkovi a bývalému vyšetřovateli Pavlu Gregorovi, za poskytnutou pomoc, rady a materiály, související se zpracovávaným tématem a v neposlední řadě chci poděkovat své rodině za podporu a trpělivost v době psaní této práce. V Brně, 15.5.2014 Jakub Petlák 3 Obsah 1. Úvod 6 2. Metodologie 7 3. Teoretické vymezení a konceptualizace pojmů 10 3.1. Terorismus 10 3.2. Státní terorismus 14 3.3. Tranziční spravedlnost 18 4. Státní bezpečnost StB 23 4.1. Akce StB 24 4.2. I. správa 26 4.2.1. Úkoly I. správy: 29 4.2.2. Organizace práce I. správy 31 4.2.3. Práva I. správy 32 5. Akce Štrasburk 1957 34 5.1. „Podnik vyvolání zmatku a rozvratu" 34 5.2. Operace „Kampfverband" 37 5.3. Okolnosti štrasburského atentátu 39 6. Vyšetřování ve Francii 40 6.1. Percepce francouzskými médii 47 7. Vyšetřování v České republice 47 7.1. Percepce českými médii 56 8. Zhodnocení 57 8.1. Zhodnocení z hlediska terorismu 58 8.2. Zhodnocení z hlediska státního terorismu 63 8.3. Zhodnocení z hlediska tranziční spravedlnosti 68 9. Závěr 71 10. Zdroje 73 10.1. Literatura a tištěné zdroje 73 10.2. Online zdroje 74 10.3. Archivní zdroje 76 10.3.1. České dokumenty (zdroj ÚDV): 76 10.3.2. Francouzské dokumenty (zdroj ÚDV): 76 10.3.3. Dokumenty ÚZSI: 77 10.4. Právní dokumenty 77 4 10.5. Rozhovory 11. Seznam nejčastěji používaných zkratek: 12. Přílohy Počet znaků práce: 155 838 1. Úvod Tématem této diplomové práce je útok československé Státní Bezpečnosti - StB ve Štrasburku v roce 1957, v jehož rámci provedlo několik agentů I. správy StB (zahraničněpolitické rozvědky) bombový atentát na prefekta francouzského departmentu Bas - Rhin André Tremeauda, přičemž cílem útoku mělo být narušení francouzsko-německého politického sbližování. Atentát měl působit dojmem, že byl spáchán západoněmeckými nacionalisty, čehož mělo být docíleno rozesíláním výhružných letáků, ve skutečnosti neexistující organizace „Kampfverband fur unabhangiges Deutschland" - „Sdružení pro boj za nezávislé Německo", významným osobnostem francouzského veřejného života. Obětí útoku se však nakonec stala prefektova manželka, která krabičku s náloží otevřela místo svého muže. Podrobnosti celého případu budou osvětleny ve zvláštní kapitole. Téma jsem zvolil z toho důvodu, že přestože se tento případ odehrál už před relativně dlouhou dobou, tak je svým způsobem stále aktuální a navíc nikdy nebyl nijak uceleně a komplexně zpracován. Případem se v ČR od roku 1996 zabýval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (dále jen ÚD V), který na základě svého vyšetřování z atentátu obvinil dva bývalé příslušníky StB. Soudní proces s obviněnými v ČR skončil teprve nedávno, a to v roce 2012, kdy Městský soud v Praze trestní řízení zastavil s ohledem na zdravotní stav posledního žijícího obviněného. Proti tomuto verdiktu podala bývalá ministryně spravedlnosti Marie Benešová stížnost pro porušení zákona, která byla následně brněnským Nejvyšším soudem uznána. Existence a fungování Ú D V v současnosti umožňuje pohled na staré případy z období komunismu a podrobit je určité analýze. Výhodou je, že informace jsou poměrně ucelené a komplexní a nevyvstává tak problém s nedostatkem relevantních dat. Cílem mojí diplomové práce by tedy měl být popis a analýza okolností bombového atentátu ve Štrasburku v roce 1957, jeho následného vyšetřování a navazujícího soudního procesu po pádu komunismu, prostřednictvím využití konceptů terorismu, státního terorismu a tranziční spravedlnosti. Celkově by práce měla štrasburský případ uceleně představit a následně ho analyzovat skrze zmíněné koncepty. Propojení konceptů státního terorismu komunistického režimu a tranziční spravedlnosti činí tuto práci do značné míry průkopnickou. 6 Práce nejprve vymezí určitý teoretický základ analýzy a představí základní koncepty. Tato kapitola je pro potřeby práce velmi důležitá především z toho důvodu, že bude hodně operovat s termínem státního terorismu a terorismu obecně, což jsou fenomény, které v současnosti stále nemají jasně ukotvenou a všeobecně přijímanou definici, na základě které by se s nimi dalo jednoznačně pracovat, aniž by hrozila desinterpretace. Pro potřeby práce tedy bude potřeba vymezit zejména koncepty terorismu, státního terorismu a také zmiňované tranziční spravedlnosti. Dále práce představí bývalou StB, potažmo její I. správu, která působila jako rozvědka, jakožto instituci. Tato část je důležitá zejména v ohledu vytvoření určité představy, co byla StB a I. správa za organizaci, jaká byla její struktura, vedení, působnost, jaké prováděla operace a jakým způsobem zapadá studovaný případ do její činnosti. Následující část se bude věnovat popisu samotného bombového atentátu ve Štrasburku, přičemž do této kapitoly bude zahrnuta i percepce médií, a to jak těch českých, tak těch francouzských. Pozornost bude věnována rovněž vyšetřovacímu procesu celého případu. Zde se práce bude opírat především o francouzské vyšetřovací spisy a dokumenty z ÚD V. Studie se bude v tomto ohledu věnovat vyšetřovacímu procesu ve Francii bezprostředně po útoku a pak také vyšetřování v ČR, které probíhalo od roku 1996. Součástí práce budou také rozhovory s vyšetřovateli z ÚD V. Klíčovým prvkem celé diplomové práce by měla být analýza všech zjištěných informací a jejich zhodnocení v kontextu požívaných konceptů terorismu, státního terorismu a tranziční justice a především pak zodpovězení tří hlavních výzkumných otázek, které budou stanoveny v následující kapitole věnované metodologii práce. 2. Metodologie Tato diplomová práce bude mít kvalitativní charakter. Princip kvalitativního přístupu spočívá v tom, že sbírá velké množství informací o malém množství případů. Takovýto typ výzkumu má potenciál vysoké validity, nicméně jeho závěry mají obecně nízkou reliabilitu (Disman 2002). 7 Z pohledu typu případové studie podle sledovaného případu se bude jednat o zkoumání událostí, rolí a vztahů, přičemž z hlediska jejích jednotlivých typů dle Stakea (1995) se bude zřejmě jednat o studium instrumentálního případu, který má demonstrovat určitý obecnější jev. V případě této práce především terorismus, potažmo tranziční spravedlnost. Vzhledem k povaze zkoumaného případu, lze na tuto práci nahlížet i z pohledu historického výzkumu, který se obecně zabývá zkoumáním fenoménů v minulosti. Cíle historického výzkumu pak spočívají: ve snaze odpovědět na určité otázky, odhalit neznámé souvislosti, nalézt vztahy mezi minulostí a přítomností, zaznamenat či vyhodnotit činy jedinců, skupin a institucí, navrhovat, uplatňovat nebo hodnotit teorie při interpretaci událostí nebo přispět k porozumění vlastní či cizí kultury (Hendl 2005). V rámci této práce představuje klíčový prvek zejména cíl spočívající ve snaze zaznamenat či vyhodnotit činy jedinců, skupin a institucí. Ve zkoumaném případě se konkrétně jedná o akci československé StB, její I. správy, potažmo pak o konkrétní obviněné jednotlivce. Hendl (2005) pak historický výzkum dále rozděluje na čtyři základní typy: výzkum historické události (v daném časovém okamžiku), výzkum historického procesu (delší časové období), komparativní historický výzkum krátkého časového období (v určitém časovém okamžiku na více místech), komparativní historický výzkum více časových období (porovnává data o procesech v delším časovém období na více místech). Tato práce má z hlediska tohoto dělení charakter výzkumu historické události, která se odehrála v daném konkrétní okamžiku, nicméně její dopady jsou dlouhodobé, na základě čehož má práce do určité míry rovněž charakter výzkumu historického procesu, který se zabývá delším časovým obdobím. Z pohledu Reichela (2009: 28) je historická metoda v několika aspektech blízká metodě biografické, přičemž analyzuje historické prameny (např. různé archivy, ale třeba i dokumenty ze starších výzkumů), na jejichž základě rekonstruuje historická fakta, události, sociální normy, vztahy, instituce, systémy aj. Touto cestou poznává principy fungování sociálních útvarů, fenoménů, mechanismů apod. Z tohoto pohledu představuje historický výzkum vhodný nástroj pro potřeby této práce, jelikož poznání principů fungování a mechanismů československé StB, potažmo její rozvědné složky v podobě I. správy, představuje významný element pro pochopení celého 8 analyzovaného případu jak v kontextu terorismu, tak státního terorismu, ale i v rámci konceptu tranziční spravedlnosti. Pokud jde o kvalitativní výzkum a jeho používané techniky, tak jeho nejběžnějšími technikami jsou zúčastněné pozorování, nestandardizovaný rozhovor a analýza osobních dokumentů (Disman 2002). Pro potřeby této práce bude klíčová zejména analýza dostupných dokumentů. Bude se jednat především o vyšetřovací spisy týkající se studovaného případu. Bude využit jak spis z francouzského vyšetřování případu, které začalo probíhat krátce po události, ale také spis českých vyšetřovatelů z ÚD V, kteří se případem začali zabývat v devadesátých letech. Podklady získané z těchto dokumentů by měly být klíčové pro posouzení případu v kontextu terorismu, státního terorismu, potažmo tranziční spravedlnosti. Významným prvkem této práce budou rovněž nestandardizované rozhovory, v rámci kterých má tazatel pouze obecný plán, bez seznamu konkrétních otázek (Disman 2002). Důležitý pak bude především rozhovor s vyšetřovatelem štrasburského případu z U D V Pavlem Gregorem. Práce bude zahrnovat i poznatky z rozhovoru s pplk. Vladimírem Vašulkou z brněnského U D V , které by jednak měly připlížit způsob práce a fungování tohoto úřadu, ale také informace o dalších akcích provedených příslušníky StB. Zásadními výstupy diplomové práce by pak mělo být zodpovězení tří klíčových výzkumných otázek. První výzkumná otázka zní: „Jaké charakteristické znaky terorismu, které se nejčastěji objevují vjednotlivých definicích, je možné ve zkoumaném případu identifikovat a vjaké podobě? " V rámci zodpovězení této otázky budou v teoretické části práce představeny některé odborné přístupy a definice problematiky terorismu, přičemž základem bude vymezení charakteristik, které se v jejich rámci nejčastěji objevují. Analytická část práce se pak zaměří na to, do jaké míry je tyto znaky možné identifikovat v rámci štrasburského případu. Druhá výzkumná otázka zní: „Jaké prvky státního terorismu lze v kontextu zkoumaného případu identifikovat?" Aby bylo možné na tuto výzkumnou otázku kvalifikovaně zodpovědět, pak je potřeba představit a vymezit jednotlivé přístupy k problematice státního terorismu, na jejichž základě bude možné určit, zda a do jaké míry lze zkoumaný případ posuzovat jako státní terorismus a které z jeho prvků je možné v analyzovaném případu pozorovat. 9 Třetí otázka se pak týká konceptu tranziční spravedlnosti: „Jakým způsobem byl zkoumaný případ řešen v rámci principů tranziční spravedlnosti v ČR?" Teoretická problematika konceptu tranziční spravedlnosti bude rovněž představena v následující kapitole, věnované teoretickému vymezení a konceptualizaci klíčových pojmů této práce. 3. Teoretické vymezení a konceptualizace pojmů Jak již bylo řečeno výše, tak pro potřeby práce je nutné vymezit některé základní pojmy, se kterými bude pracováno. Zejména vymezení terorismu je velmi problematické, zvláště pak z toho důvodu, že neexistuje žádná všeobecně přijímaná a platná definice tohoto fenoménu, na základě čehož mohou v jednotlivých pracích vznikat určité nesrovnalosti, popř. docházet k desinterpretacím. Tato skutečnost se pak zákonitě přelévá i do problematiky vymezení státního terorismu. Reálně existuje celá řada různých typologií terorismu, které se ve svých závěrech často vzájemně doplňují, rozšiřují, ale i vylučují (Kraus 2013). Cílem práce by nemělo být řešení otázky, která z existujících definic je nejblíže realitě, avšak pro potřeby větší ucelenosti je potřeba zmínit, jakým způsobem jednotliví odborníci a instituce na problematiku fenoménu terorismu nahlíží a jak ho definují. 3.1. Terorismus V rámci této podkapitoly budou představeny některé přístupy k problematice definice terorismu. Pro potřeby práce je důležité, aby bylo jasně patrné, jak je na tento fenomén v odborných kruzích nahlíženo. České Ministerstvo vnitra uvádí na svých stránkách jednu z nejčastěji uváděných definic terorismu, která zní: „Terorismus je plánované, promyšlené a politicky motivované násilí, zaměřené proti nezúčastněným osobám, sloužící k dosažení vytčených cílů. " (OBP MVČR 2009). Z této velmi široké definice v zásadě vyplývá, že terorismus je politicky motivovaný a obsahuje prvky násilí. Obecně se jedná zřejmě o dva nejčastěji se vyskytující prvky 10 jednotlivých definic terorismu. To ostatně ukazuje i výzkum Schmida a Jongmana, který analyzoval 109 různých teroristických definic a vygeneroval nejčastěji se opakující charakteristiky: • Násilí, síla (83,8 %) • Politický motiv (65 %) • Strach (53 %) • Výhrůžky (48 %) Psychologické efekty a očekávané reakce (41,2 %) Nesoulad mezi cíli útoků a jejich oběťmi (37,5 %) Úmyslná, plánovaná, systematicky organizovaná akce (32 %) • Metody boje, strategie, taktika (30,8 %) (Schmid, A . & Jongman, A . 1988) Jakkoliv se může tento výzkum jevit v současnosti jako zastaralý, tak jednotlivé vygenerované charakteristiky se určitým způsobem objevují i v dnešních definicích a jejich podstata zůstává stejná, na základě čehož ho můžeme vnímat jako stále relevantní. Problémem výše uvedené analýzy je skutečnost, že tyto vygenerované charakteristiky z jednotlivých definic lze poměrně snadno identifikovat v celé řadě „klasických" trestných činů (vraždy, výtržnictví), které je však v konečném důsledku sporné klasifikovat jako terorismus, ať už z důvodu nejednoznačnosti politického motivu (o kterém lze polemizovat téměř vždy), nebo kvůli charakteru obětí či cílového publika. Na druhou stranu, vzhledem k obrovskému množství definicí, je vhodné se při analýze jednotlivých událostí z hlediska terorismu o tento výzkum nějakým způsobem opírat, jelikož to umožňuje ucelenější analytický postup, než pokud by práce měla vycházet z nějaké konkrétní definice. Domnívám se, že na terorismus je třeba nahlížet spíše z hlediska skutkové podstaty, než z hlediska aktérů. Obecně je totiž problematické označit nějakou skupinu jako teroristy, jelikož se často nabízí konfliktní linie - pro jednoho bojovník za svobodu, pro druhého terorista. V kontextu této problematiky je podle mě lepší nahlížet na terorismus jako na strategii či taktiku, která může být uplatňována různými bojovými skupinami, ať už se jedná o 11 guerillová hnutí, pravicové extremisty, nebo třeba i o regulérní armádní složky. Z hlediska terorismu je tedy zřejmě lepší posuzovat konkrétní události, než identifikovat určité skupiny jako teroristy. Vzhledem k tomu, že zkoumaný případ bude do značné míry posuzován v kontextu jeho skutkové podstaty, pak by bylo vhodné uvést si zde v rámci teoretického vymezení nějakou definici „teroristického skutku". Rada Evropské unie v roce 2001 zveřejnila dokument „Společný postoj Rady E U pro užití zvláštních opatření pro boj s terorismem", v jehož rámci vymezila teroristický skutek jako množinu vyjmenovaných činů, které mohou, svou podstatou nebo kontextem, vážně ohrozit chod konkrétního státu nebo mezinárodní organizace. V rámci vnitrostátních právních řádů se jedná o skutky, které byly spáchány s úmyslem: • vážně zastrašit obyvatelstvo • nenáležitě přimět vládu nebo mezinárodní organizaci ke konání či nekonání konkrétních kroků; • vážně destabilizovat či zničit základní politické, ústavní, hospodářské nebo sociální struktury země nebo mezinárodní organizace, a to: o útokem na lidské životy, který může zapříčinit smrt; o útoky na psychickou integritu osob; o únosy nebo braním rukojmí; o zapříčiněním rozsáhlých destrukcí vládních nebo veřejných zařízení, dopravních systémů, infrastrukturních zařízení, pevných platforem na kontinentálním šelfu, veřejných míst nebo soukromého vlastnictví, ohrožujícími lidské životy nebo mající za následek vážné ekonomické ztráty; o obsazením letadel, lodí nebo jiných prostředků veřejné dopravy nebo dopravy zboží; o výrobou, držením, obstaráváním, přepravou, dodáváním nebo používáním zbraní nebo výbušnin jaderné, chemické nebo biologické povahy, stejně jako práce na výzkumu nebo vývoji těchto zbraní; o pouštěním těchto nebezpečných látek do volného oběhu, zakládáním požárů, výbuchů nebo zapříčiňování povodní, jejichž průběh ohrožuje lidské životy; o přerušováním nebo přerušením dodávek vody, elektřiny nebo jiných základních zdrojů, což může rovněž ohrozit lidské životy; o výhružkami spácháním těchto skutků, zmíněných výše; 12 • vedením teroristické skupiny; • účastí v teroristické skupině, a to i ve funkci informátora, poskytovatele finanční či materiálni podpory, s vědomím, že tato pomoc napomůže páchání zločinných aktivit skupiny; (zdroj: O B P MVČR 2009) V dalších částech bude zkoumaný případ vymezen i v kontextu tohoto dělení, aby mohlo být určeno, zda štrasburský případ naplňuje i současné parametry terorismu, jak je chápe Rada E U ve svém dokumentu, který se týká i ČR, jakožto členského státu E U . Vzhledem k tomu, že práce bude pracovat i s koncepcí státního terorismu, tak je důležité vycházet také z některých základních typologických dělení terorismu. Terorismus lze v prvé řadě dělit na subversivní a represivní. Zatímco subversivní terorismus spočívá v akcích vedených proti držitelům moci, tak terorismus represivní je prováděn právě držiteli moci. Někdy bývají tyto typy označovány jako terorismus zdola (subversivní) a terorismus shora (represivní). Právě represivní terorismus však nelze ztotožňovat se státním terorismem, jelikož stát může vykonávat i aktivity spojené se subversivním terorismem, zejména pak v zahraničí. Vzhledem k povaze aktéra můžeme problematiku terorismu dále vymezit na státní terorismus, terorismus vykonávaný státní entitou, ale možný je také terorismus mezinárodní, nebo ze strany supranacionální instituce a na nestátní terorismus (Kraus 2013: 20). Pokud jde o klasifikaci cílů, na které jednotliví aktéři míří, pak je možných několik variant. • V té první útočí jedna sub státní skupina na jinou sub státní skupinu. • Další možností je útok státu proti druhému státu. • Dále se jedná o akce substátní skupiny proti státu, státu proti nadstátní skupině a substátní skupina proti nadstátní skupině (tyto varianty se mohou vyskytovat i v opačném směru) Fenomén terorismu můžeme rovněž vymezit vzhledem k jeho vztahu k danému teritoriu, přičemž se v tomto kontextu jedná o rozdělení na terorismus domácí a mezinárodní. Zatímco domácí má vazby takřka výhradně na území jednoho konkrétního státu, tak mezinárodní obsahuje určitý „mezinárodní prvek (Mareš 2005: 36-37). 13 3.2. Státní terorismus V této části budou představeny některé přístupy, kterými autoři nahlíží na problematiku vztahu stát - terorismus. Problém jednoznačného definování státního terorismu úzce souvisí s problematikou neexistence jednotné definice terorismu jako celku. V případě státního terorismu spočívá problém i v určité terminologické nevyjasněnosti. Kromě termínu „státní terorismus" se objevují i označení jako státem sponzorovaný terorismus, popř. terorismus sponzorovaný státními složkami (srov. Blakeley 2010, Cline, Alexander 1986, Martin 2006, Strmiska 2001). V odborných kruzích se však objevují i názory, které termín státní terorismus neuznávají, nedávají do jedné roviny s nestátním subversivním terorismem a před jeho výzkumem varují. Např. Laqueur (2004) tvrdí, že prakticky každý velký stát by mohl být obviněn ze státního terorismu, jelikož v rámci svého imperiálního chování často zabije velké množství lidí. N a základě toho by pak pod studium a výzkum terorismu spadla prakticky celá historie lidstva, včetně zahraniční politiky U S A , Stalinského Ruska či Hitlerovského Německa. Hoffman (2006: 26-28) pak proti státnímu terorismu zase argumentuje tvrzením, že mezi teroristickými činy a akcemi prováděnými státem je významný kvalitativní rozdíl. Hoffman sice neuznává princip státního terorismu, nicméně s koncepcí státem sponzorovaného terorismu již nemá problém. V zásadě tvrdí, že pokud se stát podílí na teroristických akcích subversivního charakteru, pak to může být nazýváno státem sponzorovaný terorismus, avšak vnitřní státní represe již za terorismus považovat nelze. Narážíme zde tedy na podobný problém jako u definice terorismu jako celku. Na základě některých definic, resp. charakteristik, které z nich plynou, nám pak pod kategorii terorismu spadne celá řada skutků, jejichž množství následně prakticky znemožní jakékoliv hlubší studium celého fenoménu. Naproti tomu např. Blakeley (2010:13) konstatuje, že kritici státního terorismu se příliš orientují na aktéra, než na čin samotný. Jádro definice terorismu podle ní zůstává stejné, ať už je skutek proveden kýmkoliv. Z tohoto postoje de facto vyplývá, že terorismus představuje spíše určitou taktiku, která je využitelná prakticky kýmkoliv, než že by se jednalo o označení určité skupiny aktérů, kteří čin provedou. Z tohoto pohledu má pak termín státní terorismu jednoznačné opodstatnění. 14 Jako státem sponzorovaný terorismus bylo označováno úmyslné použití násilí, či hrozby násilím suverénními státy (nebo subnacionálními skupinami, které jsou podporovány suverénními státy) k dosažení strategických nebo politických cílů za pomoci aktů porušujících zákony a právo. Tyto kriminální činy mají za cíl vyvolání nepřekonatelného strachu více u cílové populace než u přímých civilních a vojenských obětí útoku (Cline, Alexander 1986). „Tato základní a široká definice v sobě kloubí tři body, které musí určitý jev splňovat, aby jej bylo možné nazývat státním terorismem - využití státními či na stát navázanými aktéry, politická motivace a šíření strachu u cílové populace mimo přímé svědky činu. Smyslem takového terorismu jsou určité politické požadavky, které teroristé deklarují. Cline a Alexander přitom pracují s tím, že oběťmi teroristického násilí mohou být jak civilní, tak vojenské cíle" (Kraus 2013: 22). Výše již bylo naznačeno, že někteří z autorů nepovažují státní represe za akt státního terorismu, nicméně existuje i názorový proud, který za státní terorismus považuje výhradně represálie ze strany státu vůči jeho vlastním občanům (srov. Hussain 1988: 22, McAllisterSchmid 2011: 203). Je tedy vidět, že přístupů ke státnímu popř. státem sponzorovanému terorismu existuje mezi odborníky celá řada, přičemž každý z nich chápe tento koncept trochu odlišně, byť se v některých bodech mohou částečně shodovat. Další koncept státního terorismu, pak představuje Michael Stohl. Stohl (2003) uvádí, že lze rozlišit tři základní formy státního terorismu na mezinárodní úrovni: Státní terorismus, coby součást donucovací diplomacie. V zásadě se jedná o přímé a veřejné vyhrožování určitými násilnými činy. Skrytý státní terorismus pak představuje druhý typ, který leze dále rozdělit na další dvě kategorie. 1. První je tzv. tajný státní terorismus, v rámci kterého jsou teroristické akce prováděny přímo agenty daného státu. 2. Druhý typ pak představuje státem sponzorovaný terorismus, který spočívá ve využívání státních, popř. soukromých skupin k provádění teroristických akcí, které jsou sponzorovány státem, za účelem jeho prospěchu. Tajné služby jsou v tomto případě využívány k vytváření, koordinaci nebo k participaci na těchto akcích. Účelem tohoto typu státního terorismu má být sponzorova snaha o zastrašení vládních představitelů jiného státu, a to např. prostřednictvím bombových útoků, atentátů apod. Stát se 15 může tímto přístupem rovněž snažit o vytvoření chaosu a zmatku v zahraničních společnostech, za účelem vytvoření podmínek pro pád vlád, změnu režimu, oslabení národních států atp. Přestože tyto akce proti cizím vládám mohou být často poměrně zjevné, dochází ze strany sponzorských států k jejich jednoznačnému popírání (Stohl 2003). Zástupný terorismus, je pak třetím typem státního terorismu. V zásadě se jedná o pomoc různým teroristickým organizacím a umožnit jim tak uskutečňování teroristických akcí. Zástupný terorismus pak Stohl ještě dělí na státem podporovaný terorismus a na státem tiše odsouhlasený terorismus. Vzhledem k terorismu skrytému vyžaduje zástupný ze strany státu menší aktivitu, ale zase neumožňuje státu takovou kontrolu nad sponzorovaným subjektem (Stohl 2003). Další zajímavý pohled na fenomén státního terorismu představuje koncepce Guse Martina. Martin (2006) označuje státní terorismus jako terorismus shora a chápe ho jako akce páchané vládami a jejich zaměstnanci proti jimi vnímanému oponentovi. Podle Martinova chápání této problematiky může být státní terorismus vykonáván pouze vládou nebo kvazivládním orgánem na státní příkaz. Martin rovněž pracuje s termínem státem sponzorovaný terorismus. V jeho případě pak hovoří o skutečnosti, že se nejedná o otevřený proces, ale naopak o proces tajný, který je většinou prováděn státní tajnou policií. Státní podporu terorismu rozděluje na patronaci a asistenci. Patronace spočívá v aktivní státní participaci na represích, násilnostech a teroristických akcích, prostřednictvím státních zaměstnanců a dalších vlastních agentů. Patronace zajišťuje mimo jiné vyzbrojovaní, výcvik, popř. bezpečné útočiště. Asistence pak spočívá v tiché účasti a podpoře teroristických aktivit. Stát se zde akcí účastní pouze skrze své prostředníky a agenty, na základě čehož je jeho participace méně zjevná a vazby na představitele sponzorského státu jsou méně zřejmé. Při asistenci stát nepřímo cvičí, vyzbrojuje a poskytuje zázemí svým prostředníkům (Martin 2006: 117-122). 16 Druh podpory -> Okruh působnosti 4> Patronace Asistence Mezinárodní Násilí na mezinárodní úrovni na státní příkaz Násilí na mezinárodní úrovni provedené na vládní výzvu nebo s vládní podporou Domácí Domácí represe prováděné státními zaměstnanci Domácí represe prováděné provládními extremisty Zdroj: Martin 2006: 117, překlad Kraus 2013: 26 V kontextu této diplomové práce je z Martinova schématu podstatná především mezinárodní patronace. Problém však spočívá ve skutečnosti, že vládní příkazy vykonávají určitá hnutí nebo skupiny. Martin v souvislosti s tímto schématem nezmiňuje možnost, že by akci prováděli přímo tajní agenti konkrétního státu, byť v kontextu státní patronace počítá i s aktivním zapojením do teroristických akcí (viz výše). Martin (2006) pak dále představuje čtyři způsoby, prostřednictvím kterých může stát teroristickým organizacím pomáhat: 1. První možnost představuje morální podpora. Zde se jedná zejména o státem otevřené či skryté schvalování motivů jednotlivých akcí, taktik apod. 2. Druhou je pak technická podpora. Ta spočívá v přímé nebo i nepřímé účasti státu na výcviku, dodávání zbraní atd. 3. Selektivní participace je třetí variantou. V jejím rámci se stát podílí pouze na jedné akci, popř. na jedné sérii teroristických akcí a danou skupinu nepodporuje dlouhodobě. 4. Poslední státní strategií je aktivní participace, kdy se stát v teroristických akcích přímo angažuje, např. prostřednictvím přímé kooperace s nějakou teroristickou skupinou, popř. se přímo účastní prací na útoku. 17 Proti Martinovým myšlenkám však v tomto ohledu jde např. Daniel Byman (2009), který v souvislosti s problematikou sponzorství terorismu tvrdí, že přímé teroristické akce vykonané státními agenty či zaměstnanci do definice terorismu nespadají. V zásadě tvrdí, že podpora terorismu státem se musí opírat o nějakého nestátního aktéra, resp. nestátní teroristickou skupinu. Naopak podobně jako Martin na státní podporu terorismu nahlíží Boaz Ganor (1998). Ten definoval celkem šest způsobů, jejichž prostřednictvím se stát může podílet na terorismu. 1. V první řadě se jedná o ideologickou podporu, v jejímž rámci stát poskytuje teroristickým skupinám ideologickou, politickou popř. náboženskou indoktrinaci. Tu poskytuje prostřednictvím školení jednotlivých agentů či institucí. 2. Další možnost je finanční podpora. Stát je zde v roli donátora, který poskytuje prostředky k financování jednotlivých teroristických skupin. 3. Stát může rovněž poskytovat vojenskou podporu, kdy teroristickým skupinám poskytuje výzbroj, výstroj nebo bojový výcvik. 4. Operační podpora představuje další variantu. Zde stát dané skupině poskytuje např. bezpečné útočiště, ale také třeba falešné dokumenty nebo speciální vybavení pro konkrétní operace či akce 5. Stát může také být samotným iniciátorem teroristických útoků. V tomto případě stát vydává instrukce a tlačí teroristické skupiny ke konkrétním krokům, případně i koordinuj e j ej ich činnost. 6. Poslední variantou je, že se stát přímo zapojuje do teroristických útoků, na kterých se pak podílejí státní zpravodajské nebo silové složky, popř. lidé jim podřízení. Je tedy vidět, že přístupů k státnímu terorismu existuje celá řada. Analýza štrasburského případu však bude pro zjednodušení vycházet především zvýše uvedených autorů. 3.3. Tranziční spravedlnost Tranziční spravedlnost představuje určitý soubor soudních i mimosoudních opatření, jejichž implementace má sloužit k nápravě historického dědictví porušování lidských práv. 18 Tato opatření zahrnují např. nástroje jako státní zastupitelství, komise pravdy, reparační programy a nejrůznější druhy institucionálních reforem (Center for transitional justice 2014). Mezi hlavní cíle tranziční spravedlnosti patří: • Znemožnění pokračování porušování lidských práv, • vyšetření minulých zločinů, • identifikace osob zodpovědných za porušování lidských práv, • postihnutí odpovědných osob (v případě, že je to možné), • poskytnutí reparací obětem, • prevence budoucího zneužití, • reforma bezpečnostního sektoru, • zachování a podpora míru, • podpora individuálního a národního usmíření (Center for transitional justice 2014). Principy tranziční spravedlnosti jsou využívány v momentě, kdy dochází k politickému posunu od režimu plného násilí a represí k období společenské stability. Cílem pak je nastolení celospolečenské důvěry, napravení poškozeného soudního systému a vybudování demokratického systému vlády. Klíčová je myšlenka politické transformace v postkonfliktních zemích, popř. v zemích, kde se změnil politický režim. Obecně můžeme hovořit o třech vývojových fázích tranziční spravedlnosti. Původ moderního pojetí tranziční spravedlnosti můžeme datovat již do období první světové války. Výrazněji se však její elementy začaly projevovat v období po skončení druhé světové války v souvislosti s Norimberskými procesy. Norimberské procesy představovaly vítězství tranziční spravedlnosti v kontextu principu mezinárodního práva. Daná situace, v jejímž rámci fungovala mezinárodní kooperace, však byla velmi specifická. Následné období studené války, pokračující balancování mocí a vznik jakéhosi politického equilibria znamenalo přerušení vývoje konceptu tranziční spravedlnosti (Teitel 2003). Druhá fáze vývoje tranziční justice přišla v souvislosti s vlnou demokratizace a politické fragmentace po skončení Studené války, charakterizované např. politickými změnami po roce 1989 v zemích východní Evropy, Střední Ameriky a Afriky. Třetí fázi pak lze datovat s koncem 20. století. Tato fáze souvisí především s érou zvýšené politické nestability a násilí a zaměřuje se hlavně na otázky humanitární spravedlnosti apod. (Teitel 2003). 19 Je tedy patrné, že koncepce tranziční spravedlnosti souvisí především s problematikou masového porušování lidských práv, které sebou nesou ozbrojené konflikty nebo represivní zločinné režimy. Případ, který analyzuje tato práce, je v tomto kontextu poměrně specifický. Jeho vyšetřování mělo přispět k určitému vypořádání se s minulostí. ČR patří mezi země, které po roce 1989 prošly politickou tranzicí, jejíž součástí pochopitelně byla a je snaha o nápravu a vyšetření zločinů komunistického režimu a je tak jasné, že nástroje tranziční justice byly ve své podobě implementovány i zde. Z hlediska vývoje tohoto fenoménu je pak pro účely práce podstatná především tedy jeho druhá fáze vývoje, která je spjatá s obdobím po skončení studené války. Tato fáze se od té původní lišila především v kontextu skutečnosti, že po druhé světové válce bylo celkem jasné, že viníky je třeba potrestat, nicméně v období konsolidace nových demokratických režimů po skončení studené války se objevila určitá konfliktní linie mezi tendencí potrestat pachatele a jejich „amnestováním" (Teitel 2003). Obecně pak lze říci, že v postkomunistických zemích panovaly rozpaky nad tím, jakým způsobem se vypořádat s minulostí totalitního režimu. Tranziční spravedlnost obecně v rámci svých mechanismů používá např. tyto nástroje: • Specializované soudy - tzv. soudy „třetí generace", které byly vytvořeny za účelem vyšetřování a stíhání útoků na lidská práva (Project of International Courts and tribunal 1997) • Reparace - odškodnění obětí porušování lidských práv • Hledání pravdy (truth-seeking) - prostřednictvím různých iniciativ, které vyšetřují minulé zločiny a usilují o nápravu pro jejich oběti • Komise pravdy (truth commissions) - vyšetřovací komise, jejichž cílem je zjistit a odhalit zneužívání moci vládních nebo nestátních subjektů minulého režimu • Memoriály - např. různé vzpomínkové akce pro připomenutí určitých událostí, které souvisí s porušováním lidských práv a mají sloužit k uctění památky jejich obětí • Institucionální reformy - reformy státních institucí (policejních, soudních, vojenských), jejichž zástupci se podíleli na represích, násilnostech a porušování lidských práv (Center for transitional justice 2014). V postkomunistických zemích východní Evropy pak mezi nejčastěji využívané instrumenty tranziční spravedlnosti patří zejména: 20 • Lustrační politika, která spočívá v prověřování kandidátů na významné pozice, s cílem eliminovat problematické osoby z důležitých veřejných funkcí • Dekomunizace, s výjimkou bývalých úředníků Komunistické strany z vysokých veřejných pozic • Restituce majetku, rekompenzace a rehabilitace obětí (Misztal 2003:151) Irwin Zarecka (1994) v tomto kontextu konstatuje, že postkomunistické země centrální a východní Evropy mají v rámci tranziční spravedlnosti často tendenci uplatňovat podobnou strategii - „zapomenout, ale neodpustit". Pokud jde konkrétně o aplikaci konceptu tranziční spravedlnosti v rámci ČR, resp. Československa tak např. Hladík (2009) uvádí, že v tomto případě by bylo vhodnější používat termín retroaktivní spravedlnost. Základy tohoto typu spravedlnosti pak podle něj spočívají především ve dvou hlavních zákonech. • Tím prvním je předpis 480/1991 Sb. - Zákon o době nesvobody z 13. listopadu 1991, který říká, že „v letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony." • Druhým je pak předpis 198/1993 Sb. - Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu z 9. července 1993. N a tomto zákoně se usnesl Parlament České republiky s konstatováním: Vědom si povinnosti svobodně zvoleného parlamentu vyrovnat se s komunistickým režimem, Parlament konstatuje, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 - 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody a prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona. Zdroj: Předpisy 480/1991 Sb., 198/1993 Sb., dostupné online, www.zakonyprolidi.cz, ověřeno ke dni 12.5. 2014 21 Tyto dva zákony v zásadě umožnily vyšetřování studovaného případu. Česká legislativa v zásadě deklaruje, že politicky motivované zločiny spáchané v době komunistického režimu a dříve nepotrestané útoky a postihy by měly být vyšetřovány a řešeny standartními soudy. Tento fakt v praxi znamená, že v kontextu posuzování zločinů minulého režimu nebyly ustanoveny žádné speciální soudy či komise (Hladík 2009). Mezi tranziční zákony v ČR (resp. v ČSR) lze dále řadit např. lustrační zákony. Jedná se hlavně o tzv. „Velký lustrační zákon" č. 451/1991 který stanovil „některé další předpoklady pro výkon některý funkcí ve státních orgánech... 1,1 (Žáček 2009). Sadurski (2005: 231) o českém přístupu k tranziční spravedlnosti píše ve smyslu, že jeho zákon o protiprávnosti komunistického režimu je pouhou „generalizovanou úvahou", která nepředstavuje reálný základ pro hledání konsensu v rámci posuzování faktů o minulosti, ale naopak spíše evokuje „státní ortodoxii" o ideologickém pohledu, prostřednictvím kterého by mělo být na minulost nahlíženo. ČSR a následně ani ČR po pádu komunistického režimu tedy nikdy nevytvořili speciální soudní instituci nebo komisi, která by se problematikou zločinů minulého režimu zabývala ve smyslu, že by to byla její výhradní a jediná činnost. Do určité míry lze i souhlasit s přílišnou obecností výše zmíněných přijatých zákonů týkajících se minulého režimu. Hlavní nástroje tranziční spravedlnosti v ČR jsou však reprezentovány především dvěma klíčovými organizacemi. Tou první je Ustav pro studium totalitních režimů (dále jen USTR), který představuje určitou akademickou dimenzi problematiky, zatímco druhou organizací je potom Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Služby kriminální policie a vyšetřování, který můžeme označit jako výkonný orgán, který provádí vyšetřování, zahajuje trestní stíhání apod. Důležitost vytvoření U S T R uznává i Hladík (2009), jelikož se podle něj jedná o významný krok, který ukazuje významnou snahu podporovat výzkum, který se specializuje na historii předchozího komunistického režimu. U S T R byl založen Zákonem č. 181/2007 Sb. o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů. Před jeho vznikem plnil jeho 1 Funkce soudců, prokurátora, státního notáře ad., nemohou být vykonávány bývalými příslušníky StB, vědomími spolupracovníky StB apod. (Žáček 2009). 22 roli odbor dokumentace při ÚDV. Po vzniku ÚSTR zůstala v kompetenci ÚDV především policejní práce, zatímco ÚSTR převzal značnou část agendy dokumentace. Klíčovou se pak stala zejména archivní práce, která spočívá např. v identifikaci jednotlivců, kteří byli součástí tajné policie, popř. dalších lidí, kteří s ní spolupracovali. Důležitá pak je rovněž analýza dříve neznámých dokumentů politické povahy, které by mohly poodhalit způsob „zákulisního" jednání komunistických představitelů (Hladík 2009). 4. Státní bezpečnost StB StB byla politickou policií, která vznikla již v roce 1945 jako součást Sboru národní bezpečnosti (dále jen SNB), přičemž její činnost zahrnovala jak zpravodajské, tak výkonné bezpečnostní složky. Po celou dobu svojí existence byla pod faktickou kontrolou Komunistické strany KSČ (Trousilová 2010). Podle zákona 149/147 Sb. bylo úkolem StB „chránit Československou republiku před útoky na její svrchovanost, samostatnost a demokraticko-republikánskou formu, bezpečnost a obranu a bránit ji proti hospodářskému vyzvědačství." Po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 se StB stala jedním z hlavních nástrojů upevňování a udržování moci komunistického režimu. Její existence byla de facto neoficiální, přičemž formálně byla součástí zmiňované SNB. Nikde se oficiálně neuvádělo, jaká je např. její organizační struktura, případně jaké je její poslání a činnost. Její činnost byla řízena rozkazy a nařízeními Ministerstva vnitra. Obecně bylo úlohou StB bojovat proti vnějšímu a vnitřnímu nepříteli, zabraňovat únikům státního, hospodářského a služebního tajemství. Příslušníci StB byli umisťování na zahraniční zastupitelské úřady, odkud dohlíželi na průběh návštěv československých delegací, hromadných výprav i jednotlivců (Růžička 2014). Základními složkami StB byly rozvědka, kontrarozvědka a vojenská kontrarozvědka. Rozvědka vykonávala politickou, hospodářskou a vědeckotechnickou špionáž, diskreditační a dezinformační činnost v zahraničí. Úlohou kontrarozvědky pak bylo bojovat proti vnějšímu nepříteli, resp. proti činnosti zahraničních rozvědek a jejím spolupracovníkům na území ČSR. Působila také proti vnitřnímu nepříteli - tedy proti všem (i potenciálním) odpůrcům a oponentům komunistického režimu. Vojenská kontrarozvědka byla původně samostatnou složkou armády, ale v roce 1951 byla převedena pod StB. Jejím úkolem bylo bojovat proti 23 zahraničním rozvědkám a jejím spolupracovníkům v ČSR, působících v ozbrojených silách (Růžička 2014). Dále pod StB spadaly vyšetřovací útvary, ochrana státních a stranických činitelů, útvary pro sledování osob, zastupitelských úřadů a jiných zařízení, útvary zpravodajské techniky, šifrová služba, útvary pasů avíz ad. (Frolík 1991). V padesátých letech se o StB a v rámci zákonných úprav nehovoří prakticky vůbec. Především v tomto období můžeme o jejím postavení uvažovat z právního hlediska jako o nelegálním. Název StB se opětovně objevuje až v zákoně o Sboru národní bezpečnosti z roku 1965, který říká, že SNB je tvořena Státní bezpečností a Veřejnou bezpečností, které představují samostatné složky. Existence StB je pak ještě obecně zmíněna v zákonech z roku 1970 (který říká, že do působnosti ČSSR spadá i řízení StB) a z roku 1974 (který opět hovoří o složkách StB a V B ) . Je třeba říci, že o rozvědce jako takové se v žádných zmiňovaných zákonech nehovoří a její existence a působnost je konvenčně skryta pod StB. StB tedy v zásadě představovala vnitřní politickou policii s represivní povahou, která zahrnovala jednotlivé správy Ministerstva vnitra (Odbor spisové a archivní služby UZSI2000). Pro potřeby práce je klíčová zejména role I. správy StB, jelikož analyzovaný případ měl být spáchán právě jejími příslušníky. Zajímavé je, že I. správa stála vždy trochu stranou tradičních struktur StB a byla v podstatě samostatnou složkou. Byla odlišná zejména z hlediska tradiční legitimity, jelikož byla převážně řízena přímo ministrem vnitra podle zvláštního statutu. Tento stav byl poprvé stvrzen rozhodnutím politického byra Ú V KSČ z 3. ledna 1955 a Rozkazem ministra vnitra č. 11/1959 (Odbor spisové a archivní služby UZSI 2000). V souvislosti s nelegálností StB je tak třeba mluvit zejména právě o její I. správě, která plnila činnost rozvědky. Plyne to jednak z její absence při veřejné právní komunikaci navenek, ale také z jejího zvláštního postavení uvnitř samotné StB. 4.1. Akce StB V následující pasáži bude představena jedna z akcí, kterou StB v rámci svého působení provedla. Cílem této podkapitoly je ilustrovat, že zkoumaný případ ze Štrasburku 1957, není ani zdaleka jedinou podobnou akcí, kterou StB provedla a že její operace měly různou 24 povahu, přičemž ne vždy bylo použito direktivní násilí. Akce, která bude představena v následující pasáži, nebyla provedena přímo I. správou, nicméně cílem podkapitoly je hlubší představení spektra činnosti StB. Akce Kameny Při popisu této akce vycházím z rozhovoru s jejím vyšetřovatelem pplk. Vladimírem Vašulkou z brněnské expozitury ÚDV. Akce Kameny byla ze strany StB namířena zejména proti podnikatelům z Československa, kteří se po únorovém převratu v roce 1948 pokusili emigrovat do zahraničí, resp. byli vyprovokováni k nelegálnímu přechodu státní hranice. Jejich emigrace byla od prvopočátku pod kontrolou Státní bezpečnosti a mnohdy byla agenty StB vyprovokována. Cílem těchto lidí byla emigrace do americké okupační zóny Německa. Příslušníci StB zde vystupovali v roli převaděčů, kteří měli za úplatu poskytovat zájemcům o emigraci svou pomoc při odchodu z komunistického Československa. Příslušníci StB za součinnosti příslušníků SNB převáděli tyto zájemce ve svých autech na fiktivní státní hranici, která byla v blízkosti skutečné státní hranice. K tomu aby jejich praktiky nebyly odhaleny, jim významně napomáhala skutečnost, že zájemci o emigraci neznali daný terén a to, že se tyto akce odehrávaly v noci a za tmy. V rámci těchto akcí pak docházelo k předání čs. občanů čs. státním orgánům, což pro tyto občany mělo fatální důsledky. V případě fiktivního přechodu státní hranice byly oběti předvedeny do inscenované úřadovny CIC. Tato úřadovna byla příslušníky StB zařízena velice věrohodně, aby budila dojem opravdové kanceláře americké služby, aby v uprchlících nevzbudila jakékoliv podezření, aby získali pocit bezpečí a především aby neměli problém vypovědět veškeré informace, na které byli dotázáni, a které byly pro příslušníky StB klíčové. Při zařizování těchto falešných amerických služeben vycházela StB ze vzhledu a zařízení skutečných služeben CIC. Příslušníci StB měli americké uniformy zapůjčeny z Barrandovských ateliérů. Zde byly dotyčné osoby vytěženy a byly vyzvány k vyplnění dotazníku. V rámci vytěžení pak uprchlíci obvykle prozradili veškerou svou činnost proti komunistickému režimu, kterou si buď vymysleli, nebo zveličili, aby měli větší šanci pro přiznání statutu uprchlíka. Zmínili i jména spolupracovníků ev. osob, s nimiž byli ve styku. Tyto osoby byly následně ze strany StB perzekuovány. Příslušníci StB se obohacovali tím, že uprchlíkům vzali veškeré osobní věci, cennosti, šperky a veškeré finanční prostředky, které si ponechali 25 pro vlastní potřebu. Na základě svých výpovědí pak byli uprchlíci odsuzováni k vysokým trestům vězení a jejich rodinní příslušníci perzekuováni. Akce Kameny měly být prováděny úřadovnami StB z Českých Budějovic, Plzně a Karlových Varů, přičemž jejich počet se dá počítat v řádu desítek. 4.2.1. správa Činnost a fungování I. správy StB je pro potřeby této diplomové práce naprosto zásadní. Atentát ve Štrasburku v roce 1957 byl spáchán nejvyššími představiteli této složky StB, která po dobu své existence plnila roli rozvědky a o její působnosti či struktuře se toho dlouho moc nevědělo. Podle vyšetřovatele štrasburského případu Pavla Gregora udělal v tomto ohledu obrovský kus práce Útvar pro zahraniční styky a informace (dále jen ÚZSI), kterému se podařilo činnost I. správy velmi dobře rozkrýt a v roce 2000 vydal práci, která zachycuje činnost I. správy, na základě dokumentů z let 1945 - 1990. Jedná se přepisy jednotlivých vydaných statutů, které upravovaly činnost a působnost I. správy. V rámci lepšího pochopení I. správy jakožto instituce, která za dobu své existence provedla celou řadu kontroverzních až zločinných operací, bude v následující části rámcově představena její historie a vývoj. Pro potřeby práce bude klíčové zejména období padesátých let, kdy se zkoumaný případ odehrál, na základě čehož bude statut upravující činnost I. správy v tomto období následně představen podrobněji, aby bylo možné lépe určit, do jaké míry byl štrasburský případ, ve smyslu tehdejší doby, v souladu s nařízeními tohoto statutu. I. správa byla v podstatě samostatnou složkou StB, která byla řízena převážně ministrem vnitra podle zvláštního statutu. První statut se vztahuje k 1. říjnu 1953, kdy se rozvědka stala I. správou ministerstva vnitra. Tato skutečnost znamenala v činnosti rozvědky poměrně zásadní posun. Do roku 1953 měla spíše nevýrazné postavení, avšak důsledná profesionalizace z ní udělala klíčového hráče na globální zpravodajské scéně. Předchůdcem I. správy byl Odbor pro politické zpravodajství, tzv. odbor „Z", který byl ustanoven výnosem M V z května roku 1945. Součástí tohoto odboru byla i zahraniční zpravodajská služba, nicméně její role byla v podstatě zanedbatelná. Bylo to způsobeno zejména poválečnou situací, která orientovala problematiku bezpečnosti spíše na vnitrostátní otázky (Odbor spisové a archivní služby ÚZSI 2000). 26 Obecně lze říci, že nově budovaný Sbor národní bezpečnosti podléhal stále více rostoucímu vlivu KSČ, která ovlivňovala rozvoj, strukturu i personální obsazení. Tato skutečnost umožnila v únoru 1948 komunistům poměrně snadné převzetí moci, přičemž SNB, resp. StB a zpravodajské složky hrály klíčovou roli (Odbor spisové a archivní služby UZSI 2000). Odbor „Z" prošel do roku 1953 několika změnami, přičemž v roce 1950 získala rozvědka postavení samostatného sektoru v nově vzniklém ministerstvu národní bezpečnosti a v roce 1952 se stala správou zahraničněpolitické rozvědky. Celkově platilo, že do roku 1953 se rozvědka potýkala s velmi nízkou úrovní profesionalizace, přičemž dominantní úlohu hrál v tomto období boj s vnitřním nepřítelem (Odbor spisové a archivní služby UZSI 2000). V roce 1953 se ministerstvo národní bezpečnosti opětovně sloučilo s ministerstvem vnitra. Pojem Státní bezpečnost se na dlouhou dobu vytratil, ale natrvalo zůstalo její dělení na jednotlivé správy M V . Hlavní roli v této nové koncepci bezpečnostní politiky měl Rudolf Barák2 , který se zasloužil o povznesení role I. správy a o její zmiňovanou profesionalizaci ve vazbě na trvalou sovětskou výpomoc. Rozvědná činnost se výrazně přesunula do civilní sféry. Základním stavebním kamenem se pak stal Tajný rozkaz ministra vnitra č. 100 z 22. května 1954. Rudolf Barák pak tuto službu výrazně podporoval a později i sám bezprostředně řídil (Odbor spisové a archivní služby UZSI 2000). Určité změny pak přineslo období po Barákově zatčení a rok 1963, kdy nastoupil nový ministr vnitra Lubomír Strougal. Nový statut však do činnosti rozvědky nepřinesl žádné výraznější změny (Odbor spisové a archivní služby UZSI 2000). V roce 1968, v období Pražského jara se ve strukturách I. správy začínají objevovat dvě odlišné názorové tendence. Zatímco jeden z názorových proudů uvnitř rozvědky usiloval o prohloubení právního rámce služby, o celkovou modernizaci a v určitém slova smyslu i o větší transparentnost, tak cílem druhého názorového proudu uvnitř I. správy bylo vydělení rozvědky z působnosti ministra vnitra a celkově j i dostat mimo ministerské struktury. Tato tendence však mizí v srpnu 1968 a následnou normalizací. V rámci rozvědky přichází namísto modernizace čistky, útlum a demoralizace (Odbor spisové a archivní služby UZSI 2000). 2 Komunistický funkcionář, vletech 1953 - 1961 Ministrem vnitra, 1959-1961 místopředseda vlády, v lednu 1962 zbaven pro zpronevěru všech funkcí a v únoru 1962 vyloučen z KSČ. Následovalo rozsáhlé trestní stíhání jeho i jeho rodiny (Tomek 2009) - Život a doba ministra Rudolfa Baráka. 27 „Období po roce 1968 bylo pro rozvědku a její činnost kritické. Normalizační procesy a čistky uvnitř I. správy znamenaly výrazné snížení úrovně profesionalizace rozvědky. Nástup mohutné ideologizace znamenal, že pro rozvědku de facto skončilo období rozsáhlých akcí, aktivních opatření a rafinovaných dezinformací. Celý systém práce I. správy se dostal do velmi problematické situace, zejména v kontextu nástupu nových rozvědných technologií na Západě. Jediným zásadním tématem a náplní činnosti I. správy se tak stalo více méně pouze pragmatické dohánění Západu v ekonomické oblasti, ve smyslu linie vědecko-technické rozvědky" (Odbor spisové a archivní služby UZSI 2000: 12). Statut o Hlavní správě rozvědky ustanovený v roce 1969 sice za dobu své platnosti prošel celou řadou drobných úprav, nicméně v platnosti zůstal až do roku 1980, přičemž řízení rozvědky a její činnosti nadále spadalo přímo do kompetencí ministra vnitra. V osmdesátých letech je pak statut I. správy nahrazen organizačním řádem, který jej nahrazuje v plném rozsahu. Poslední úprava tohoto organizačního řádu pak proběhla v roce 1989, avšak v kontextu nastalých změn již nevstoupila v platnost (Odbor spisové a archivní služby ÚZSI 2000). Pro potřeby práce je samozřejmě klíčové zejména období padesátých let, kdy se zkoumaný případ ve Štrasburku odehrál. N a základě toho práce v následující pasáži představí jednotlivé statuty I. správy, které v d a n é m období upravovaly její kompetence a činnost. Obecně platilo, že nově vydaný statut vždy automaticky rušil platnost toho předchozího. V kontextu této skutečnosti je pro práci klíčový zejména statut z roku 1954, resp. Tajný rozkaz ministra vnitra č. 100/154, který upravoval činnost rozvědky až do roku 1963, kdy byl vydán statut nový. Tento tajný rozkaz (resp. statut I. správy - rozvědky) ministra vnitra byl vydán 22. května 1954 ministrem Barákem, který po dobu svého působení rozvědku bezprostředně řídil. Tento statut mimo jiné ustanovuje, že: • I. správa provádí rozvědnou a kontrarozvědnou práci v kapitalistických zemích. • Práci správy organizuje M V , přičemž správa rozvědky má fungovat v souladu s úkoly k zajištění bezpečnosti státu a v souladu se zájmy zahraniční politiky CSR, SSSR a zemí lidové demokracie. Správa se řídí usneseními a zvláštními pokyny U V - K S C a československé vlády. 28 • Rozvědná a kontrarozvědná činnost I. správy má být prováděna takovým způsobem, aby veškeré úsilí směřovalo k boji s hlavními nepřáteli tábora míru, socialismu a demokracie - U S A , Francií, Anglií a Západním Německem. (Tajný rozkaz ministra vnitra č. 100/154) Ze zmíněného je tedy jasně patrné, že S R N a Francie, tedy země, jejichž vzájemné vztahy měly být v rámci štrasburského útoku narušeny, byly v kompetenci I. správy a byly ve středu jejího zájmu. Už samotný fakt, že tento rozkaz obsahuje položku, která vybízí k boji proti jiným suverénním státům, umožňuje o tehdejší C S R uvažovat jako o státu podporujícího teroristické aktivity. V tomto kontextu je již pomalu možné identifikovat v činnosti I. správy některé prvky státního terorismu (srov. Ganor 1998, Stohl 2003, Martin 2006). Může být pochopitelně sporné uvažovat o přítomnosti těchto prvků pouze na základě výše zmíněného, jelikož je možné spekulovat o tom, co je vlastně daným „bojem proti nepřátelům tábora míru..." myšleno, a proto se následující část práce bude věnovat představení vybraných konkrétních úkolů I. správy. 4.2.1. Úkoly I. správy: /. Získávání věrohodných výzvědných informací: • O vojensko-politických plánech a vojenských přípravách U S A , Anglie, Francie, Západního Německa a dalších kapitalistických zemích proti C S R a spřáteleným zemím • O tajných smlouvách namířených proti CSR, SSSR a zemím lidové demokracie • O ozbrojených silách kapitalistických zemí • O rozporech mezi hlavními kapitalistickými zeměmi • O vnitropolitické situaci v kapitalistických zemích 2. Boj se zahraničními rozvědkami, které pracují proti ČSR, SSSR a jiným zemím tábora socialismu • Získávat tajné informace o nepřátelských rozvědkách a kontrarozvědkách - struktura, personální obsazený, metody práce apod. 29 • Odhalovat agenturu cizích rozvědek, která je připravována k vyslání do ČSR k provádění špionážní, diversní a teroristické činnosti. 3. Práce proti československé reakční migraci • Odhalovat agenty z řad emigrace, kteří jsou používáni cizími rozvědkami • Získávat informace o činnosti různých emigrantských organizací a skupin • Operativně využívat rozporů mezi emigrantskými organizacemi a jejich vedoucími 4. Opatřovat tajné dokumenty o nejnovějších vymoženostech na úseku atomové energie, reaktivní techniky, chemie, bakteriologie, radia a na jiných důležitých úsecích vědy a techniky. 5. Předcházet možnostem emigrace jednotlivých československých občanů, poslaných do zahraničí a jejich získání cizími rozvědkami, zabezpečení ochrany státního tajemství na československých zastupitelských ajiných úřadech v zahraničí. 6. Provádět zvláštní opatření uložená a schválená politickým sekretariátem ÚV-KSČ a československou vládou • Odhalovat a mařit plány kapitalistických zemí, sledující poškození lidově demokratického zřízení v ČSR • Rozbij et reakční emigrantské organizace a kompromitovat j ej ich vedoucí • Dezinformovat vlády kapitalistických zemí, generální štáby a cizí rozvědky • Provádět jiná, zvláště důležitá opatření (Tajný rozkaz ministra vnitra č. 100/154) V rámci těchto vymezených úkolů by štrasburský případ spadal zřejmě do poslední šesté kategorie, která se týká provádění opatření schválených sekretariátem ÚV-KSČ. Je zajímavé, že rozkaz v některých bodech vymezuje nutnost ochrany jak ČSR, tak SSSR a dalších lidově demokratických zřízení, zatímco vjiných bodech se omezuje pouze na ČSR. Zajímavé je to především z toho pohledu, že akce ze Štrasburku z roku 1957 by spadala do kategorie odhalování a maření plánů kapitalistických zemí, sledující poškození lidově demokratického zřízení v ČSR. V tomto bodě je však jmenováno pouze ČSR, přitom 30 štrasburská akce byla směřována proti francouzsko-německému sbližování, kterým se cítilo ohroženo zejména SSSR. Existují i názory, že příkaz k provedení atentátu přišel od špiček ruské K G B (např. Wolton 1986: 218-219). Je tedy sporné, do jaké míry byla akce štrasburského formátu „běžnou" součástí práce I. správy, avšak je minimálně jasné, že pod kategorii „provádět jiná, zvláště důležitá opatření" se schová leccos. Zajímavé však je, že rozkaz již operuje s konceptem teroristické činnosti cizích rozvědek, z čehož je patrné, že tento princip nebyl československé rozvědce cizí a vzhledem k tomu, že s ním počítala v rámci činnosti cizích rozvědek, tak je možné se domnívat, že teroristická činnost v jiných zemích byla „oficiální" náplní i její práce a činnosti. V následující pasáži bude představena organizace výzvědné práce I. správy, vycházející opět z Tajného rozkazu ministra vnitra z roku 1954. 4.2.2. Organizace práce I. správy • I. správa provádí nábor pro rozvědku prostřednictvím U V - K S C z řad lidí, oddaných komunistické straně a vládě Československé republiky, kteří mají vysokoškolské nebo vyšší středoškolské vzdělání, dobrou politickou přípravu a znají cizí řeči. • Nově získaní zaměstnanci se ve zvláštní škole učí metodám a způsobům provádění výzvědné práce, politické tématice a cizím jazykům • I. správa má své residentury v kapitalistických zemích. Residenty jsou jmenováni nejzkušenější operativní pracovníci, politicky vyspělí, kteří jsou schvalováni U V KSČ, na návrh ministerstva vnitra. • Organizuje spolehlivé spojení s nelegálními rozvědčíky a agenty, prostřednictvím šifrované korespondence, tajného písma, rádia a kurýrů. • K získávání informací a provádění jiných operativních úkolů, získávají residentury M V v kapitalistických zemích agenturu z řad zaměstnanců důležitých ministerstev, novinářů, emigrantů, vědeckých pracovníků, zaměstnanců výzvědných služeb, pracovníků politických stran, členů parlamentu a jiných osob, které mají přístup k tajným informacím... (Tajný rozkaz ministra vnitra č. 100/154) Zajímavý je především první bod týkající se náboru pracovníků s vysokoškolským nebo vyšším středoškolským vzdělání. Již bylo řečeno, že s nástupem ministra Baráka prošla 31 rozvědka značnou profesionalizací, která se odrážela v její následné činnosti. Souvisí to mimo jiné i se skutečností, že vyšetřovatel štrasburského případu Pavel Gregor označil vyšetřované osoby, z nejvyšších pozic tehdejší I. správy, za obecně inteligentní muže (viz níže). Jistá vzdelanostní úroveň příslušníků první správy nepochybně souvisí s tím, že většina jejích akcí vykazuje určitou míru sofistikovanosti. 4.2.3. Práva I. správy /. První správa má právo: • Předkládat ministrovi a jeho prvnímu náměstkovi návrhy na vyslání kádrových pracovníků a agentů do kapitalistických zemí, vytvářet pro ně nutné krytí, opatřovat jim příslušné dokumenty a spolehlivé spojení. • Posílat své pracovníky do kapitalistických zemí na krátkodobé služební cesty za účelem kontroly a poskytnutí pomoci residenturám a ke splnění zvláštních úkolů. • Určovat společně s vedoucími ministerstev a správ otázky, u kterých je třeba získávat zpravodajské informace. • Organizovat a udržovat šifrové spojení s residenty a agenty ministerstva vnitra C S R v zahraničí. (Tajný rozkaz ministra vnitra č. 100/154) Je zajímavé, že Tajný rozkaz explicitně nehovoří v oblasti obecných práv I. správy, ani v právech jejího náčelníka, o možnostech vysílání agentů do zahraničí za účelem „aktivních opatření", kam bychom mohli do určité míry řadit i štrasburský případ. Většina práv je formulována ve smyslu sběru zpravodajských informací, potažmo provádění špionážní činnosti a získávání případných spolupracovníků. Akce Štrasburk se v podstatě mohla schovat pouze pod hlavičku „vysílání pracovníků do kapitalistických zemí na krátkodobé služební cesty, za účelem kontroly a poskytnutí pomoci residenturám a „ke splnění zvláštních úkolů." Pod formulaci „ke splnění zvláštních úkolů" se opět může schovat leccos. Skutečnost, že rozkaz neobsahuje žádnou konkrétní formulaci, která by podněcovala I. správu k plnění násilné či dokonce teroristické činnosti může ukazovat na to, že ministr Barák si byl vědom, jak moc problematický by tento výrok mohl být v případě odhalení tohoto rozkazu rozvědkou jiné země. Takže navzdory tomu, že jeho rozkaz obsahuje nařízení o nutnosti odhalovat agentury cizích rozvědek, které by mohly na území C S R provádět teroristickou činnost, tak 32 možnost provádění takových akcí I. správou v rozkaze explicitně vyjádřena není. Některé obecnější formulace obsažené v tomto Tajném rozkazu však i zde poměrně jasně ukazují, že provádění podobných operací měla I. správa ve své gesci a do určité míry se s nimi počítalo. Tuto skutečnost pak jednoznačně potvrzují až konkrétnější plány práce I. správy na období 1957 - 1958, které potvrzují, že jednou z hlavních metod práce československé rozvědky jsou aktivní opatření, což jsou přísně tajná opatření rozvědky, které měly ve svém konečném účinku směřovat k podpoře zahraniční politiky a bezpečnosti světové socialistické soustavy nebo ke splnění určitého operativního záměru. Účelem má být mimo jiné rozkládat a zpomalovat činnost existujících nebo vznikajících vojensko-politických a ekonomických imperialistických seskupení. (ÚDV; Plán práce I. správy MV-ČSR na roky 1957-58). Dále tyto plány hovoří např. o nutnosti: • Vyvolávat rozpory a nedůvěru mezi jednotlivými imperialistickými mocnostmi navzájem, jejich vládami, představiteli nebo institucemi. • Vyvolávat nedůvěru neutrálů a rozvojových zemí k hlavním imperialistickým mocnostem a naopak. • Vytvářet situace, vedoucí v kapitalistickém táboře k politickým, hospodářským, vojenským nebo jiným rozporům a krizím. (ÚDV; Plán práce I. správy MV-ČSR na roky 1957-58) Konkrétní plány I. správy již tedy o aktivních opatřeních otevřeně hovoří, přičemž zmínka o nutnosti boje vůči „existujícím nebo vznikajícím vojensko-politickým a ekonomickým imperialistickým seskupením" poodhaluje skutečný význam štrasburského atentátu z roku 1957. Akce I. správy nebyly vždy násilného či výzvědného charakteru, nicméně často měly vést k diskreditaci Spolkové republiky Německo, podobně jako tomu bylo ve Štrasburku. Např. v roce 1964 byla provedena tzv. Akce Neptun. V jejím rámci byl zinscenován nález beden s tajnými nacistickými dokumenty na dně šumavského Černého jezera. Provedení akce Neptun mělo podle zprávy o průběhu akce z roku 1965 významně přispět k tomu „ ...že ČSSR dnes stojí v prvé linii v boji za potrestání nacistických válečných zločinců. " (Akce "Neptun" její průběh a dosavadní výsledky, I. Správa M V , 8. odbor, 19. března 1965). Akce Neptun měla zejména interpretovat S R N jako pokračovatele nacistického Německa a diskreditovat její představitele. Dokumenty však byly do jezera nastrčeny agenty I. správy a „objeveny" 33 byly za velké pozornosti médií. Je však třeba říci, že dokumenty byly skutečné a dodané ze sovětských archivů (Růžička 2014). Lze říci, že akce Neptun nakonec splnila svůj cíl, jelikož vyvolala značný zájem zahraničních médií, zaujala světovou veřejnost, organizace stíhající nacistické zločince, ale třeba i rodiny popravených a odboj áře. Je tedy vidět, že činnost I. správy měla opravdu široký záběr, nicméně pro práci je klíčové blíže představit operaci Štrasburk. 5. Akce Štrasburk 1957 5.1. „Podnik vyvolání zmatku a rozvratu" V první řadě je třeba říci, že atentát ve Štrasburku nebyl samostatnou izolovanou operací československé rozvědky proti Západu. Tato operace byla součástí souvislejšího a dlouhodobějšího boje sovětského bloku se západními mocnostmi. Aktivita sovětského bloku pak byla zamířena především na SRN, kterou měl SSSR otevřeně označovat za svého hlavního protivníka (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960). Jednotlivé prováděné operace měly být součástí tzv. „Podniku vyvolání zmatku a rozvratu." Tento koncept měl dva klíčové aspekty: • Permanentní politika intoxikace a zmatku prostřednictvím lživé nebo tendenčně zaměřené kampaně rozhlasem nebo letáky, novinami, brožurami atd. • Akce následujícího charakteru: využívání falzifikovaných dokumentů - provokace jednoduché výhrůžky - výhrůžky násilnou smrtí - vražda a atentát pomocí nástražného výbušného zařízení. (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960) Cílem těchto akcí je potom především mezinárodní diskreditace S R N a jejího politického režimu v očích jejích partnerů Severoatlantické aliance a její diplomatickou izolaci. Ve vnitrostátním kontextu pak tyto akce měly zasáhnout morálku její populace, vytvářet zmatek mezi německými občany, a to jak u původních obyvatel, tak mezi různými kategoriemi uprchlíků (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960). 34 Zásady fungování „Podniku vyvolání zmatku a rozvratu" pak měly být detailněji rozpracovány v rozhodnutí přijatém v průběhu tajné konference, která se konala na Ministerstvu vnitra v ČSR v Praze od 22. - 24. května 1955. Na této konferenci byly mimo jiné stanoveny následující priority: • Urychlit repatriaci uprchlíků na Východ. • Ponechat na Západě ty uprchlíky, kteří mají dobré styky, aby posloužili mezinárodnímu komunismu. • Kompromitovat uprchlíky, kteří se odmítají nechat repatriovat. • Přijmout opatření teroru (atentáty) proti nezlomným. (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960). Tato zpráva divizního komisaře z oddělení kontrašpionáže má v kontextu výše zmíněné tajné konference vycházet z informací „kvalifikovaného a seriózního zdroje", který však není blíže specifikovaný. Využití atentátu v rámci „Podniku vyvolání zmatku a rozvratu" není pouze záležitostí Štrasburku 1957. Francouzský sektor kontrašpionáže uvádí, že do roku 1960 bylo takovýchto atentátů více než dvacet, přičemž většinu z nich přisuzuje právě na účet československých zpravodajských služeb. Dále pak měly být nej aktivnější hlavně zpravodajské služby východního Německa, přičemž některé atentáty jsou přisuzovány i sovětským zpravodajcům (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960). Tyto provedené atentáty však často měly velmi podobně rysy, ať už byly spáchány kteroukoliv ze jmenovaných služeb. Každá akce „Podniku vyvolání zmatku a rozvratu", která vedla k atentátu proti osobám nebo majetku, se obecně skládala ze tří až čtyř po sobě jdoucích fází: 1. Rozesílání letáků, anonymních dopisů, s nebo bez falešných dokumentů nebo fotokopií falešných dokumentů, 2. vyhrožování násilnou smrtí po neprovedení příčin zastrašovaní, 3. vlastní atentát, 4. využívání tohoto atentátu. (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960) 35 Důležitá je pak zejména poslední fáze, jelikož po každém atentátu, který odstraňuje protivníka sovětského bloku nebo má komplikovat vztahy nepřátelské země vůči zájmům východního bloku, se objevuje snaha o připsání daného atentátu na účet jiného protivníka Východu, nebo případně některému z opozičních hnutí, např. nějakému hnutí uprchlíků. Tak tomu je i v případě atentátu Štrasburku, který měl být připsán neonacistickému německému uskupení Kampfverband - viz níže. Pro srovnání lze uvést např. případ atentátu z roku 1955 proti Cernákovi - vedoucímu představiteli Slovenského antikomunistického hnutí. Zde zase byla snaha připsat akci konkurenčnímu hnutí československých uprchlíků. V obou uvedených případech bylo využito nástražné výbušné zařízení (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960). Cílem atentátu bylo zejména narušení francouzsko-německého sbližování. Ani tento aspekt však nebyl u atentátů vykonaných v rámci „Podniku vyvolání zmatku a rozvratu" ojedinělý a netýkal se pouze štrasburského případu. Atentát se stejným cílem byl spáchán i proti bývalému prezidentovi Sárska Hoffmannovi. Krycím motivem této akce mělo být opět nepřátelství vůči Francii ze strany německého pravicového extremismu. Vyšetřovatelům se však později podařilo prokázat, že skutečným atentátníkem byl jistý Mathias Goebel - agent zvláštních služeb východního Německa, původem právě ze Sárska. Opět zde bylo použito nástražného výbušného zařízení (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960). Pokud bychom měli shrnout celou problematiku strategie „Podniku vyvolání zmatku a rozvratu", tak je třeba ji posuzovat v rámci mezinárodního měřítka, a to na nej vyšších politických stupních. V období padesátých let byl pro SSSR stěžejní tento cíl: za každou cenu neutralizovat SRN, která se v průběhu tohoto období stala novým členem N A T O . SSSR se v tomto ohledu obával především její remilitarizace. Na dosažení tohoto cíle byly využívány veškeré prostředky. Mimo jiné např.: • Oficiální projevy Chruščova a dalších vedoucích představitelů proti S R N • Oficiální propaganda tiskem, rozhlasem, brožurami atd., např. „Hlas Německa", který byl rozšiřován z Východního Berlína v Alsaskú ve francouzském jazyce a který měl za cíl upozornit, že západní Německo a jeho funkcionáři jsou stále nacisti (podobně tomu bylo i v případě některých letáků Kampfverband) (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960) 36 5.2. Operace „ K a m p f v e r b a n d " Od prosince roku 1956 až do listopadu 1958 vyvíjely zvláštní služby východního bloku intenzivní činnost, aby se pokusily vytvořit rozpory mezi západními zeměmi a především, aby se pokusily postavit se proti úsilí, které bylo vynaloženo na francouzskoněmecké sblížení (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964). Obecně měly podobné kampaně a akce např. ve federativním Německu za cíl především vytvářet odpor domorodého obyvatelstva vůči spojeneckým jednotkám. Aby byly zdůrazněny hrozby, které byly v podobných kampaních (s cílem rozložit a rozdělit) vysloveny, byl občas použit atentát, spáchaný nejčastěji zamínovaným balíčkem. To byl i případ balíčku zaslaného panu Tremaud, prefektovi departmentu Bas-Rhin, v květnu roku 1957 (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964). Zvýše zmíněného je tedy patrné, že činnost východního bloku proti západním mocnostem byla dlouhodobým a v zásadě permanentním zájmem, jehož aktivity se odehrávaly v rámci „Podniku vyvolání zmatku a rozvratu." V kontextu této dlouhodobé strategie, pak byla hlavně ve Franci a S R N spuštěna operace „Kampfverband", která spočívala v agresivní letákové kampani, jejímž iniciátorem měla být ve skutečnosti neexistující neonacistická a pangermánská západoněmecká organizace „Kampfverband fur unabhangiges Deutschland", neboli „Sdružení pro boj za nezávislé Německo". Tato uměle vytvořená organizace pak měla být označena jako viník štrasburského atentátu. Kampfverband se poprvé objevil v létě roku 1956 prostřednictvím tištěných letáků rozesílaných poštou, a to jak ve Francii, tak ve SRN. Tyto letáky se však objevily dokonce i v Anglii a U S A (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960). V tomto kontextu je zajímavé, že právě v Anglii a U S A se letáky objevily poprvé, a to konkrétně v červnu 1956. Ve Francii, zejména pak v Alsaskú, se objevily až 10. a 11. prosince 1956. Opětovně se ve Francii objevily letáky 14. a 15. května 1957, tedy dva dny před vybuchnutím nástražného balíčku ve Štrasburku (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964). Nové letáky Kampfverband se následně objevily ještě 14. a 15. března 1958 opět ve Francii, v SRN a v U S A , přičemž adresáty letáků ze všech jednotlivých vln, byly zejména osobnosti francouzského, německého a amerického veřejného života. Obecně tyto letáky, resp. jejich znění směřovalo k připuštění renesance pomstychtivého neonacistického hnutí v SRN, jehož 37 cílem má být obnovení Velkoněmecké říše. V případě Francie, směřovaly požadavky v letácích k navrácení Alsaska-Lotrinska, „německé půdy", Německu (Dozor nad územím sektor kontrašpionáže 1960). Některé z těchto letáků skupiny Kampfverband pak propagovaly boj na život a na smrt proti francouzským utlačovatelům, jiné jsou pak formulovány jako velmi vážné výhrůžky vedoucím představitelům francouzské administrativy, kteří mají být odpovědni za stav věcí v Alsasku-Lotrinsku. Atentát z roku 1957, jehož obětí se nakonec stala prefektova manželka paní Tremaud, je tedy zdánlivě logickým pokračováním těchto výhrůžek, přičemž ve veřejném mínění neopomíjí akreditovat tezi neonacistického původu této akce (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960). Letáky z prosince 1956 došly přibližně 150 adresátům v departmentech Bas-Rhin, Haut-Thin a Moselle, v uzavřené obálce s hlavičkou ve tvaru železného kříže obklopeného dubovými větvemi, přičemž je podepsán Kampfverband für unabhängiges Deutschland. Každá obálka obsahovala jeden exemplář v německém jazyce a jeden exemplář ve francouzštině. Tyto letáky byly nadepsány heslem „Francouzští utlačovatelé." Zde jsou úryvky z tohoto textu: Již příliš dlouho jsme snášeli vidět vás se arogantně naparovat v Alsasku-Lotrinsku, na území, které jste nestoudně uzurpovali. Vaše hříchy jsou tak velké, že neuniknete spravedlivému rozsudku Němců, hrdých a nezkrocených, kteří jsou odhodlání skoncovat s vaším zneužíváním moci. Nedovolíme vašim donašečům špehovat naše lidi a bránit jim v kontaktu s naší starou vlastí. Usekneme vaše špinavé ruce, které rdousí náš lid a snaží se ho srazit na kolena vydíráním a hrozbami. Jasně a odhodlaně vám říkáme: Vaši špioni, vaši agenti, vaši učitelé, kteří jménem vaší degenerované země, usilují o ponížení a zlikvidování hrdosti našich občanů, neujdou spravedlivému trestu, který je čeká! Naši lidé žijí mezi vámi a jsou dokonale spraveni o vašich zločinech. Byli jste upozorněni a za každý z vašich těžkých zločinů bude od nynějška následovat neúprosná pomsta! 38 (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964) Na základě indicií, které budou blíže představeny v kapitole věnované vyšetřovacímu procesu ve Francii, bylo později francouzskými úřady zjištěno, že letáky Kampfverband mají zřejmě svůj původ v C S R a jsou součástí „Podniku vyvolání zmatku a rozvratu". Na československý původ letáků a celé akce ukazovaly např.: • Typicky české zvláštnosti, které lze spatřovat jednak v rámci redakce písemností, které obsahují četné „čechismy", a pak také v kontextu umístění adres na obálkách. • Totožnost použitých materiálů (papír, obálky, psací stroj, písmena tisku). (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960). Československý původ letáků se nakonec podařilo prokázat a vyšetřování ukázalo, že jejich skutečným autorem jsou zřejmě československé rozvědné služby. Skutečným smyslem těchto letáků ze strany československé I. správy bylo vytvoření iluze o existenci neonacistické organizace Kampfverband, jejímž cílem bylo navrácení území Alsaska-Lotrinska Německu, přičemž vrcholem její aktivity byl potom atentát na prefekta departmentu Bas-Rhin Andrého Tremauda, jehož obětí se nakonec stala prefektova manželka. 5.3. Okolnosti štrasburského atentátu V následující pasáži budou představeny jednotlivé události a okolnosti, které vedly k výbuchu nástražného zařízení ve Štrasburku v květnu roku 1957, který vedl k usmrcení manželky prefekta departmentu Bas-Rhin Henriette Tremeaud. Popis atentátu je pro potřeby této práce nesmírně důležitý, jelikož především právě na jeho základě bude možné posoudit tento případ v rámci konceptu terorismu. V dopoledních hodinách dne 14. května 1957 byl na prefektúru Bas-Rhin doručen malý balíček zabalený do bílého papíru. Adresa na obálce byla napsána na psacím stroji, přičemž dopis byl adresován panu André Tremaudovi. Odesilatelem měl být Carlos Garcia Soldevillad - Hlavní zástupce pro Evropu. Balíček byl následně předán paní Gioran Madeilene, vedoucí zvláštního sekretariátu prefekta (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964). Balíček obsahoval krabici s doutníky značky „Upmann", Singulares" vyrobené společností M E N E N D E Z - G A R C I A a Cie, Ltd v Havaně. Je třeba říci, že balíček mezi 39 zaměstnanci prefektúry nevzbudil žádnou zvláštní pozornost, jelikož způsob dodání apod. byl naprosto štandartní. Paní Madeleine odnesla krabičku do prefektovy kanceláře. 16. května ji prefekt odnesl do svého soukromého bytu a pověřil paní Madeleine úkolem zjistit adresu odesilatele a identifikovat společnost, kterou zastupuje (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964). 17. května 1957 po dvanácté hodině odpolední šla paní Tremaud připravit cigarety a doutníky určené pro hosty odpolední recepce. V salonku, kam šla pro zásoby kuřiva pro hosty, vzala inkriminovanou krabičku s doutníky a přenesla ji do vedlejší místnosti, kde seji chystala otevřít. Okamžitě poté co víko krabičky povolilo, došlo k prudkému výbuchu, po kterém byla paní Tremaud na místě mrtvá (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964). 6. Vyšetřování ve Francii Po atentátu ze 17. května začalo ve Francii vyšetřování. To bylo vedeno proti neznámému pachateli, obviněného z činu vědomého zabití. Původně se předpokládalo, že viníky by mohli být povstalci z Francií kolonizovaného Alžírska, jelikož Treameaud v Alžíru dříve působil (Pacner 2010). Jelikož se však provedení atentátu překrývalo s rozesíláním letáků skupiny Kampfverband, upnula se pozornost vyšetřovatelů zejména na tuto organizaci. Později se ukázalo, že mechanická grafika na některých dopisních obálkách a na etiketě předmětného balíčku byla totožná a také to, že papíry měly stejný původ (Tribunál první instance ve Štrasburku 1959). V rámci vyšetřování byla provedena celá řada posudků a expertíz. Pro výsledky vyšetřování byly klíčové zejména expertízy grafologické, které nakonec poukázaly na zřejmý československý původ jak letáků Kampfverband, tak výbušného balíčku zaslaného Tremaudovi. Z provedených expertíz, které v konečném důsledku nejvíc přispěly k odhalení československého původu zásilky, lze zmínit hlavně expertízu písmen psacího stroje, který byl použit k napsání adres dopisů Kampfverbandu a adresy balíčku s nástražným výbušným zařízením, nebo expertízu obalového papíru balíčku s nástražným výbušným zařízením a 40 papíru letáků Kampfverband. Dále je pak možné zmínit prozkoumání natištěných textů Kampfverband a zvláštností z hlediska tisku, litografie, prezentace atd. Vzhledem k povaze případu byly provedeny i pyrotechnické, biologické a další expertízy, nicméně klíčovou byla zejména zmiňovaná grafologická expertíza (Tribunál první instance ve Štrasburku 1959). Znalecké posudky hodnotící podobu německy psaných letáků již od začátku naznačovaly, že jejich tisk byl proveden v zemi, kde se nemluví německy. Nasvědčovalo tomu např. to, že tisk nebyl proveden stylem typickým pro německy mluvící země, přičemž se z posudků zdálo, že na tiskařské sázecí klávesnici zřejmě chyběly speciální doplňkové klávesy pro zdvojené souhlásky, což by se v německém tiskařství s velkou pravděpodobností nestalo (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964). Podezřelý byl rovněž způsob psaní adres na obálkách, ve kterých byly letáky odesílány. Použitý způsob nebyl pro Francii typický. Ze srovnávací studie pak vyplynulo, že pisatel se zřejmě snažil vzbudit dojem, že adresy byly psány Němcem. Studie však došly k závěru, že tomu tak zřejmě není, např. z toho důvodu, že Němec - nacionalista by v názvech některých měst zcela určitě použil jejich německý název tím, že by napsal např. Strassburg místo Strasbourg, Hagenau místo Haguenau apod. (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964). Zásadní znalecké konstatování však pro vyšetřovatele bylo poukázání na skutečnost, že v adresách i některých textech jsou občas použity čechismy. V případě adres se jedná např. o obálku adresovanou profesoru Fontainovi, který je uveden jako děkan fakulty „Medicíne" místo médeicene, nebo pak ve spojení velký rabín Deutsch je použito spojení „velký rabbi", které bylo rovněž používáno v češtině. Nej charakterističtější čechismus je však možné pozorovat na adrese obálky z 10. prosince 1956 „Redakci Les Derniéres Nouvelles du Haut Rhin" neb Paris VII. 278, bulevard Saint Germain. Použití spojky neb (nebo, či) vedlo vyšetřovatele k myšlence, že se písař zřejmě na malou chvíli „zapomněl" a mechanicky připojil slovo „nebo" ve svém rodném jazyce. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že původ obálek je československý (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964). Čechismy však nejsou patrné pouze na adresách. Francouzským znalcům seje podařilo identifikovat i v několika jiných případech. Z těchto případů lze uvést např.: • V názvu „Kampfverband für unabhängiges Deutschland" by normálně měl být vložen neurčitý člen „ein" mezi slova „für" a „unabhängiges", který ale ve všech letácích 41 Kampfverbandu schází. Ve slovanských jazycích naproti tomu neurčitý člen neexistuje. • Používání slova „likvidation" - normálně je slovo „likvidation" používáno pouze v „komunistickém žargonu", přičemž jej nepoužívali ani nacisté. Toto slovo se navíc správně píše s „qu" a nikoliv s „kv". Právě tento poslední detail prokazuje český původ, protože český výraz je „likvidace", zatímco v ruštině se používá „kw" a nikoliv „kv". • Věta „um uns zu bringen zu Erinnerung" není z hlediska své skladby a použitých výrazů německá. Představuje doslovný překlad českého výrazu „abychom se uvedli do paměti." (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960) Francouzští vyšetřovatelé tak došli k závěru, že všechny nebo většina adres a letáků byla psaná Cechem (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964). Na československý původ obálek „KampfVerband" ukazovala rovněž zvláštní prezentace adres, která byla opět typicky československá. Tyto zvláštnosti pramenily zejména z následujícího: • Používání šikmých čar namísto závorek. Tento styl je typicky český, jelikož české psací stroje zpravidla neměly závorky, • používání čárek na konci každé řádky v adrese. (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960) Celkově lze tedy získané poznatky, nasvědčující československému původu akce, shrnout do několika základních bodů: • Užívání českých slov, • objevené čechismy a české výrazy v německy psaných letácích, • v letácích je patrná systematická absence jakýchkoliv narážek na ruskou okupaci, sjednocení Německa a osvobození bývalých německých území připojených k východním zemím, zatímco se neustále důrazně požaduje odchod spojeneckých vojsk z federatívni republiky a návrat zemí německého původu (resp. zemí, které jsou za takové považovány) německé vlasti. Jde zejména o Rakousko, německé Švýcarsko, Sársko a Alsasko-Lotrinsko. 42 (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964) Je však třeba říci, že samotné grafologické a jiné expertízy nebyly j ediným vodítkem, které francouzské vyšetřování dovedlo k zjištění československého původu štrasburského atentátu. Československý původ této akce se francouzští vyšetřovatelé snažili potvrdit i na základě jejího zasazení do širšího rámce „Podniku vyvolání zmatku a rozvratu" a ostatních operací provedených v rámci této strategie. V období před i po štrasburském atentátu a kampani Kampfverband docházelo totiž k celé řadě podobných akcí, jejichž vyšetřování ukázala, že mají s Kampfverbandem společný původ. V tomto kontextu lze zmínit např. akci proti Miloši Vaňkovi, československému uprchlíkovi v Mnichově. V září 1958 byl na adresu Rádia Svobodná Evropa (jehož zaměstnancem Vaněk byl) zaslán anonymní dopis, který upozorňoval na to, že Vaněk je tajným agentem československé zpravodajské služby. Aby bylo toto tvrzení opodstatněno, byly k dopisu přiloženy dvě fotokopie, z nichž jedna byl údajný Vaňkův závazek ke službě československé zpravodajské službě, a druhá pak měla být reprodukcí ručně psaného výkladu o trockismu, který Vaněk skutečně v Praze, před svým útěkem z Československa, napsal. Závazek byl později uznán jako jasný falzifikát, který je ale z technického hlediska proveden naprosto dokonale. Zajímavé je ale především to, že expertíza tohoto dopisu poukázala na skutečnost, že jeho obálka i papír jsou naprosto stejné jako ty, které byly použité Kampfverbandem (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960). V květnu 1959 pak zase byly z Mnichova do Vídně odeslány dopisy jménem „Sudetoněmeckého krajanského sdružení", ke kterým je přiložen leták, který opět reprodukuje problematiku německé menšiny pod zahraničním jihem, podobně jako v případě letáků Kampfverband. I v tomto letáku je možné identifikovat četné čechismy, přičemž i tady byl použit stejný papír jako u letáků Kampfverband a jako na papíru s adresou na balíčku s nástražným výbušným zařízením ve Štrasburku (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960). Obecně je tedy možné říci, že v druhé polovině padesátých let se kromě atentátu ve Štrasburku objevila celá řada dalších akcí a kampaní, které měly některé společné rysy s kampaní Kampfverband a ukazovaly tak na jejich zřejmý československý původ. Pro potřeby práce není třeba důkladněji popisovat všechny jednotlivé kampaně a atentáty, nicméně v kontextu francouzského vyšetřování štrasburského atentátu hrálo nalezení jejich společných prvků velmi důležitou úlohu. 43 V zásadě tyto operace spojovalo několik základních faktorů: čechismy - totožnost materiálů (papír, obálky apod.) - totožné písmo - „modus operandi" a totožný cíl těchto operací (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960). Na základě těchto skutečností označilo francouzské vyšetřování jako autora kampaně Kampfverband, potažmo viníka štrasburského případu československé zpravodajské služby, i vzhledem k tomu, že neonacistické uskupení by na podobnou operaci nemělo potřebné materiální prostředky ani reálnou pohnutku. O tom, že tyto akce neměly neonacistický původ, svědčil podle vyšetřovatelů především charakter jejich cílů, kterými byli Sudetští Němci, dále potom separatistická antikomunistická hnutí nebo dále Rádio Svobodná Evropa, který z hlediska myšlenek neonacismu nedává příliš smysl (Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže 1960). Plyne to především ze skutečnosti, že zmiňované cíle těchto akcí by minimálně svou antikomunistickou povahou pro skutečnou neonacistickou skupinu, za jakou se Kampfverband vydával, představovaly spíše logického spojence, než nepřítele. Západoněmecký původ akcí Kampfverband do značné míry vylučuje i to, že pangermánská organizace by se nespokojila pouze s navrácením Sárska, Rakouska, německy mluvícího Švýcarska a Alsaska-Lotrinska, aniž by se zmínila o bývalých německých územích zabraných Ruskem, Československem nebo Polskem a hlavně, aniž by požadovala opětovné spojení Německa rozděleného na dvě zóny - západní a východní (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964). Navzdory všem těmto skutečnostem chyběly francouzskému vyšetřování konkrétnější důkazy, z čehož plyne, že poznatky o československém původu akcí organizace Kampfverband, která měla být i pachatelem štrasburského atentátu z roku 1957, nebyly pro jednoznačný verdikt dostačující. Obecné vyšetřování kauzy o skutečném původu organizace Kampfverband tedy nakonec byly: • Záškodnícka organizace není alsaská, • není západoněmecká, • pravděpodobně j e komunistická a česká, • pravděpodobně se těšila pomoci ve Francii. (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964) Poslední bod potom vyplývá především ze způsobu distribuce jednotlivých letáků vdaných regionech, resp. z hlediska výběru jejich adresátů. Je totiž třeba zmínit, že např. 44 letáky z prosince 1956 byly adresovány starostům, kteří vedli pouze malé, nepříliš známé obce. Pozornost vyvolala rovněž přesnost příslušných poštovních úřadů. Francouzské vyšetřování v tomto kontextu rovněž zaznamenalo zvláštní užití jinak nepoužívaného jména na obálce zaslané štrasburskému advokátovi Bauerovi. Obálka obsahovala jméno, které bylo obyčejně uvedeno pouze na zásilkách od banky. Velmi nápadný byl i výběr adres malých obchodníků a kadeřníků bez zvláštního významu. Bylo tak velmi nepravděpodobné, že by podrobnosti tohoto typu mohl poskytnout nezasvěcenec, popř. jedinec, který by nepocházel přímo z daného kraje. Podobně tomu bylo i u letáků z března 1958, které oznamují výsledky rozhodnutí odhlasovaného zhruba měsíc před tím ve prospěch výuky němčiny na základních školách v departmentu Haut-Rhins, uvedením přesných podrobností o počtu hlasů, které byly pro a které proti, o politických stranách, které návrh podpořily a které byly proti. Odeslání těchto letáků bylo provedeno současně z různých obvodů z Paříže, od sebe velmi vzdálených, na základě čehož se nabízí závěr, že k akci museli přispět místní zasvěcení pomocníci (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964). Zvýše zmíněného je tedy patrné, že záměr československé I. správy se úplně nevydařil. Záměrně zanechané stopy měly francouzské vyšetřovatele dovést k závěru, že autory štrasburského atentátu byli příslušníci západoněmecké Kampfverband. Toho mělo být docíleno použitím stejné mechanické grafiky na některých dopisních obálkách a na etiketě předmětného balíčku, použití stejného psacího stroje a také tím, že všechny papíry měly německý původ. Nicméně velmi podrobná expertíza francouzského vyšetřování odhalila několik zásadních chyb, které prakticky s určitostí ukazovaly na komunistické CSR, jakožto skutečného viníka. Letáky měly samozřejmě své opodstatnění samy o sobě a zřejmě nebyly vydávány výhradně s cílem zakrýt původce štrasburského atentátu, nicméně to asi byl jeden z jejich primárních cílů. Vyšetřování dalších podobných případů pak ukázalo celou řadu společných prvků, které jejich československý původ pouze potvrdily. Vzhledem k této skutečnosti bylo vyšetřování štrasburského atentátu v roce 1964 ukončeno. Vyšetřování závěrem konstatovalo, že atentát proti prefektovi André Tremeaudovi, jehož obětí se nakonec stala jeho žena, zapadá do rámce akce obecného zastrašovaní a zašívání nesváru, organizované zvláštními službami východního tábora a především zvláštních československých služeb, a to značnými prostředky a jistou zručností, zejména s cílem: • Vnést rozkol do řad spojenců tím, že je postaví vzájemně proti sobě, 45 • případně zabránit francouzsko-německému sblížení a vytvoření spojené Evropy. (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964) Štrasburský soud pak závěrem dále konstatuje, že nejlepším důkazem o tom, že činnost takzvaného Kampfverbandu je ve skutečnosti pouze podvratná akce cizích tajných služeb, je úplné ukončení jeho činnosti v Alsaskú od listopadu 1958, přičemž kdyby tohle uskupení skutečně existovalo, určitě by neváhalo pokračovat v činnosti pro uskutečnění jejího cíle a důvodu existence (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964). Vyšetřování rovněž ukázalo, že atentáty podobné ve všech bodech byly spáchány pomocí zamínovaných balíků i v SRN. Kromě těch již výše zmiňovaných to byl např.: • neúspěšný atentát proti bývalému kancléři Adenauerovi z března 1952 (ten měl být na základě falešných dopisů přisouzen „Svazu československých uprchlíků"), • atentát na starostu západního Berlína Kressemanna z roku 1956 • atentát na Czajkowskiho, šéfredaktora ukrajinských uprchlíků „La Bandera" Vyšetřování dosáhlo těchto zjištění mimo jiné díky výrazné spolupráci západoněmeckých úřadů, na základě které se podařilo podat takřka nevyvratitelné důkazy o tom, že činnost organizace Kampfverband a atentát proti prefektovi Tremeaudovi, je ve skutečnosti komunistického původu a musejí být připsány zvláštním československým službám. Nicméně po sedmi letech vyšetřování nebylo možné počítat s tím, že budou zjištěny konkrétní osoby, které jsou autory tohoto atentátu, ani jejich spolupracovníci, kteří jim s nej větší pravděpodobností byli ve Francii nápomocni. Na základě těchto skutečností bylo konstatováno, že neexistují dostatečné důkazy proti osobě známé a zjištěné o tom, že spáchala trestný čin vraždy a narušení vnější bezpečnosti státu (Soud vyšší instance ve Štrasburku 1964). Vyšetřující soudce Soudu vyšší instance ve Štrasburku tedy v únoru 1964 konstatoval, že vzhledem k tomu, že z vyšetřování nevyplývají dostatečné důvody obžaloby proti osobě známé a identifikované za spáchané trestné činy vraždy a ohrožení vnější bezpečnosti státu a trestní řízení ve věci štrasburského atentátu zastavil. 46 6.1. Percepce francouzskými médii Francouzská média informovala o atentátu bezprostředně po jeho spáchání. Je celkem jasné, že hlavním námětem byly zejména spekulace o jeho původci. Deník Le Monde přišel s první hypotézou již tři dny po atentátu. V jejím rámci uvádí, že cílem atentátu mohlo být vzbudit v otřesené alsaské populaci protiněmecké nálady a kompromitovat tak evropskou ideu na obou březích Rýna. Ta samá hypotéza také uvádí, že za atentátem by mohla stát N D R , která měla zájem na narušení vztahů S R N s ostatními západoevropskými zeměmi (Zídek 1999). Rada francouzských médií však nejprve v souvislosti s původci atentátu spekulovala o alžírských povstaleckých (viz výše). S postupem vyšetřování se však v médiích začalo stále více psát o možné provázanosti atentátu s organizací Kampfverband (Zídek 1999). Francouzská média tedy obecně neoznačovala atentát za terorismus a spíše se orientovala na spekulace o možných pachatelích. V roce 2006 publikoval ĽExpress článek o štrasburském případu, ve kterém zmiňuje i dosavadní průběh jeho vyšetřování v ČR, avšak ani zde není případ explicitně označován za terorismus. 7. Vyšetřování v České republice Tato kapitola vychází zejména z poskytnutých dokumentů U D V . Některé uváděné poznatky pak vyplývají z autorova rozhovoru s bývalým policistou zařazeného na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Služby kriminální policie a vyšetřování Mgr. Pavlem Gregorem, který byl vyšetřovatelem studovaného případu, přičemž v současnosti působí jako asistent senátora Parlamentu České republiky PhDr. Milana Pěšáka. Plné znění rozhovoru je uvedené v přílohách práce. V ČR bylo vyšetřování štrasburského atentátu zahájeno v roce 1996. U D V zahájilo vyšetřování na základě knihy „Špion vypovídá", která byla v Praze vydána roku 1990 bývalým pracovníkem československé rozvědky Josefem Frolíkem. V této knize autor uvádí, že operaci Kampfverband, v jejímž rámci byl proveden atentát na prefekta Tremaeuda ve 47 Štrasburku, při kterém zahynula jeho žena, provedla československá rozvědka. Cílem šetření mělo být ověření pravdivosti tohoto tvrzení (ÚDV, Založení spisu 1996). V publikaci „Špion vypovídá" se konkrétně píše: „V květnu 1957 schválil Barák operaci „Kamp/verand", při které přišla o život manželka francouzského prefekta ve Štrasburku paní Tremaud. Vrazi Robert Thér, Miroslav Kouba, Milan Kopecký a Stanislav Tomeš byli za „dobře vykonanou práci" vyznamenání." (Frolík 1990: 103). Informace z této knihy se však později ukázaly jako ne zcela přesné (Prudikova 2011). Identita údajných pachatelů, kteří měli atentát provést, však byla odhalena již dříve, a to bývalým majorem československé StB Ladislavem Bittmanem, který koncem šedesátých let utekl do U S A , přičemž tyto informace prozradil nejprve C I A a později je publikoval i knižně. I on tvrdil, že štrasburský atentát byl proveden československou rozvědkou v rámci desinformační akce K G B . Potvrdil i skutečnost, že cílem akce bylo mimo jiné sabotovat vznik Evropských společenství (Prudikova 2011). Bittman měl být v rámci tohoto případu klíčovým svědkem. Bitmann byl bývalým příslušníkem I. správy, který po 21. srpnu 1968 emigroval do U S A . V roce 1981 vydalo nakladatelství Sixty-Eight Publishers jeho knihu s názvem „Špionážní oprátky". V kapitole „Mistr popravčího cechu" označuje Bittman Stanislava Tomeše, jako autora série politických vražd, mimo jiné i manželky francouzského prefekta Tremauda (ÚDV: Obvinění M . a spol. tr. řízení - podnět k podání žádosti o právní pomoc do U S A 2003). Bitman měl později publikovat ještě širší analýzu štrasburského atentátu, a to v roce 1972 v rámci publikace „The Deception Game" vydané nakladatelstvím Syracuse University Research Corporation. Na základě těchto skutečností byl Bittman v roce 1971 Vyšším vojenským soudem v Příbrami v nepřítomnosti odsouzen k patnácti letům odnětí svobody pro velezradu. Tento rozsudek byl pak o rok později změněn na trest smrti (Dopis p. Bittmana vyšetřovateli případu p. Gregorovi 2002). Bittman ve svém dopise podmiňoval spolupráci s Ú D V tím, že mu budou zpřístupněny výpovědi svědků v procesech v letech 1967-1972 proti jeho osobě, včetně jejich pravých jmen a informace z archivu I. správy M V z období 1969-1990 o plánech a akcích, které proti němu měla rozvědka připravovat. Výslech Ladislava Bittmana, který momentálně žije v U S A pod jménem Lawrence Martin Bittman, nakonec proběhl, nicméně se ukázalo, že jeho informace o štrasburské operaci nebyly pro její vyšetřování nijak významné. Výslech se týkal zejména Bittmanova pracovního zařazení na I. správě, jeho vztahu k podezřelým, aktivních opatření německého 48 odboru M V , motivu a cílů akce Kampfverband, atentátu samotného apod. (ÚDV: Obvinění M . a spol. - tr. řízení - podnět k podání žádosti o právní pomoc do U S A 2003). Tento výslech však nakonec žádný zásadní posun ve vyšetřovacím procesu nepřinesl, jelikož Bittman v zásadě disponoval pouze obecnými informacemi o fungování I. správy a aktivitách jejích představitelů. Obecně tedy disponoval pouze informacemi „z druhé ruky." (Gregor 2014). Ze štrasburského atentátu byli nakonec v roce 2001 obviněni Milan Michel, který v době atentátu působil jako náčelník IV. odboru I. správy M V a Stanislav Tomeš, který působil ve funkci Michelova zástupce. Michel s Tomešem byli v roce 2001 posledními dvěma žijícími aktéry štrasburské akce. Oba tito bývalí příslušníci I. správy byli obviněni z trestného činu vraždy, kterého se měli dopustit společně s již zemřelými Robertem Thérem referentem 2. oddělení IV. odboru I. správy a s Miroslavem Koubou - tehdejším vedoucím samostatné technické skupiny IX. správy M V . Setření bylo původně vedeno i proti Koubovi s Thérem, nicméně, ti se již samotného zahájení trestního stíhání nedožili. Společně se měli podílet na jednání, jehož cílem bylo zaslání nástražného výbušného systému osobě André Tremeaud, tehdejšímu prefektovi departmentu Bas-Rhin ve Francii. Za účelem realizace obvinění přicestovali do Francie, přičemž nástražný výbušný systém byl umístěn v mrtvé schránce „Habana". Takto maskovaný systém byl ve formě poštovní zásilky odeslán prostřednictvím vnější schránky pro tiskoviny dne 12. května 1957. Silný výbuch po otevření této schránky usmrtil prefektovu ženu pět dní na to (ÚDV: Obvinění M . a spol. - podnět k podání žádosti o sdělení 2002). Zásilka tedy sice nevybuchla v rukou francouzského prefekta, ale v rukou jeho ženy, nicméně lze předpokládat, že případná smrt jiné oběti představovala pro agenty I. správy pouze určité kalkulované riziko, nicméně jasným cílem atentátu byl zcela určitě prefekt (Gregor 2014). V rámci vyšetřování bylo značně problematické především dohledávání jednotlivých bývalých příslušníků I. správy StB. Za tímto účelem bylo prováděno velmi rozsáhlé šetření, v jehož rámci poskytly právní pomoc i francouzské orgány. V tomto kontextu byla velmi významná úloha Úřadu pro zahraniční styky a informace, díky kterému se podařilo strukturu tehdejší I. správy velmi dobře rozkrýt. Na základě tohoto šetření byly ustanoveny a následně ztotožněny osoby všech pracovníků příslušných součástí tehdejší I. správy StB a po dohledání 49 žijících osob provedeny výslechy zhruba třiceti bývalých příslušníků StB, které měly zejména poodhalit způsob fungování I. správy a další její funkční mechanismy (Gregor 2014). Výslechy těchto bývalých příslušníků však nepřinesly zásadní zjištění. U většiny vyslýchaných se patrně projevovala určitá solidarita s bývalými kolegy, na základě čehož neuvedli takřka nic, co by vyšetřování zásadním způsobem posunulo. Nicméně bylo nutno se u vyslýchaných vypořádat s argumentem, že obvinění vzhledem ke svému služebnímu zařazení nikdy nikam do zahraničí cestovat nemohli, z čehož plyne, že vyšetřovaný čin nemohli spáchat. V průběhu výslechů to však bylo vyvráceno a bylo doloženo, přinejmenším u jednoho z obviněných, že navštívil jistou rezidenturu v jedné západoevropské zemi. Nešlo o to, že by vyslýchané osoby chtěly něco prozradit, nicméně v dané situaci netušily, že by tato informace mohla být pro postup ve vyšetřování významná. Tyto výslechy tak přeci jen přinesly určitý posun (Gregor 2014). V kontextu mrtvé schránky bylo českým vyšetřováním provedeno kriminalistickotechnické zkoumání tohoto balíčku. Tato expertíza mohla být provedena díky stopám, věcem a listinám, které byly získány cestou právní pomoci z Francouzské republiky. V rámci odborného vyjádření, které představovalo výsledky technického zkoumání balíčku, byl štrasburský atentát českým vyšetřováním poprvé doslova označen jako teroristický útok. Závěry této expertízy tedy zněly: • balíček j e možné označit j ako nástražný výbušný systém, • tento systém byl umístěn v krabici na doutníky, jako výbušnina byl použit acetonperoxid, přičemž systém byl s nej větší pravděpodobností sestrojen tak, aby k iniciaci došlo při otevření zásilky, • k sestrojení tohoto typu výbušného systému nejsou z dnešního hlediska potřeba žádné větší odborné znalost, nicméně z hlediska doby spáchání atentátu je určení potřebných znalostí problematické určit, • na základě dostupných informací není možné zcela jednoznačně určit případné účinky výbušného systému na okolí (ÚDV, Odborné vyjádření 2001) Výrobu tohoto nástražného výbušného zařízení měl zřejmě v gesci výše jmenovaný Miloslav Kouba. Kouba působil na M V jako odborník v oblasti chemie, přičemž od roku 1952 byl zařazen ve funkci speciálního chemika na 15. odboru I. správy M V . V době štrasburského atentátu byl náčelníkem technického oddělení IX. správy M V (zaměření na 50 operativní techniku). 1. prosince 1957 byl pak přeložen přímo k I. správě, kde byl ustanoven do pozice náčelníka 4. oddělení 14. odboru. Služební posudek z roku 1955 o něm říká: „Dovede se výborně přizpůsobit ve změnách směru práce. Proto řeší s úspěchem i takové úkoly, které s chemii téměř nesouvisejí. Další cennou vlastností je jeho manuální zručnost, jež mu umožňuje provádět i mnohé jeho návrhy osobně. " V návrhu na vyznamenání „za službu vlasti", se pak o jeho osobě ještě uvádí: „ Ve vlastní odborné činnosti se zabývá speciálními úkoly, vyžadující zpravidla originální řešení a tyto plní úspěšně. " (ÚDV, Úřední záznam 2001). Samozřejmě vyvstává otázka, do jaké míry souviselo jeho povýšení z roku 1957 s úspěchem štrasburské operace z května stejného roku. Jasné však je to, že Kouba byl svými znalostmi pro úspěch štrasburského atentátu zcela určitě užitečný. Na základě výše zmíněného lze tedy předpokládat, že technická část operace byla v jeho režii. Pokud jde o osobu Milana Michela, který byl v době štrasburského atentátu náčelníkem IV. odboru I. správy, tak v jeho velitelském posudku se o něm říká: „Por. Michel je velmi chytrý a velmi bystrý, uvažuje nad svou prací, dovede vymýšlet různé plány a návrhy, které jsou celkem dobré"... "Podřízeným orgánům radí a zúčastňuje se akcí." V I . správě působil Michel od roku 1955, přičemž ještě téhož roku byl jmenován náčelníkem jejího IV. Odboru. V návrhu na vyznamenání z roku 1959 je uvedeno, že: „Soudruh Michel provádí svědomitě kontrolu podřízených a sám se osobně podílí na řízení některých významných akcí." Rozkazem prezidenta republiky č. 4/1959 byl pak Michel vyznamenán medailí „Za zásluhy o obranu vlasti" (ÚDV, Úřední záznam 2001). Z toho co uvádí Michelův spis je tedy jasné, že se na akcích zvláštní významnosti skutečně podílel. Štrasburk 1957 do této oblasti jednoznačně spadá a Michelovo obvinění tak má reálné základy i v kontextu těchto skutečností. Ladislav Bittman se v rozhovoru pro ÚSTR vyjádřil kMichelově osobě jako o příslušníkovi, který nebyl příliš schopný v oblasti operativní práce a který neměl dobré schopnosti komunikace s lidmi mimo rozvědku. Michel však podle Bittmana měl velmi kvalitní teoretické schopnosti a výborně se hodil na plánování a přípravu operací. Bittman ho v tomto ohledu označil za „brilantní mozek" (Žáček 2012). Stanislav Tomeš působil ve funkci zástupce náčelníka IV. odboru I. správy. B y l tedy přímým podřízeným Milana Michela. V Tomešově služebním hodnocení za období od 1.1. 1956 do 31.12. 1957 je uvedeno: „Osobně prováděl několik akcí v zahraničí, kde jasně potvrdili, že je oddaný soudruh, se kterým je možno počítat na nejvážnější důležité akce. " 51 V roce 1957 byl Tomeš vyznamenán medailí „Za službu vlasti" (ÚDV, Úřední záznam 2001). Tomešův osobní spis asi nejvíce prokazuje, že se obvinění s největší pravděpodobností podíleli na přípravě a uskutečnění studovaného případu. Skutečnost, že Tomešovo ohodnocení za inkriminované období de facto přiznává jeho působení v zahraničí a medaile „Za službu vlasti" obdržená ten samý rok naznačuje, že Tomešův podíl na tomto případu byl zřej mě nejvýznamnej ší. Všechno tedy do sebe zdá se zapadá. Michel coby „brilantní mozek" v oblasti plánování operací, Tomeš „oddaný soudruh" operující v zahraničí a Kouba specialista v oboru chemie, který „s úspěchem řeší úkoly, které s chemií téměř nesouvisejí." I na základě zmíněných profilových charakteristik je tedy možné říct, že spolupráce těchto mužů mohla zcela jistě vést k úspěšně provedené operaci v zahraničí. Významným momentem pro vyšetřování byla skutečnost, že se podařilo zajistit archiválii prokazující, že příslušníci československé I. správy se velmi podrobně zajímali o způsoby, jakými se ve Francii nakládá s poštovními zásilkami. Jednalo se o utajenou korespondenci mezi kmenovými příslušníky I. správy. Mimo jiné i tento důkaz poukázal na fakt, že I. správa jednoznačně měla ve Francii své zájmy a cíle (Gregor 2014). Závěry českého vyšetřování štrasburského atentátu nakonec vycházely zejména z francouzských materiálů a spisů, které Ú D V získala cestou právní pomoci od Francie. Významná byla hlavně právní pomoc od styčného soudce při Ministerstvu spravedlnosti ve Francii, který o případ projevoval zájem v průběhu celého vyšetřování. Důležitý byl fakt, že francouzské úřady umožnily přístup do svých archivů (Gregor 2014). Na základě vyhodnocení získaných informací, zahájilo Ú D V v roce 2001 trestní řízení proti posledním dvěma žijícím aktérům atentátu - bývalému náčelníkovi německého IV. odboru I. správy M V Milanu Michelovi a jeho zástupci Stanislavu Tomešovi. Nutno říci, že ani jeden z obviněných se k vyšetřovanému skutku nedoznal a oba se pokládali za svědomité pracovníky bývalé StB, kteří se nemají za svou kariéru absolutně za co stydět (Gregor 2014). Vzhledem k povaze štrasburského případu byli Michel s Tomešem v září 2001 nejprve obviněni z trestného činu obecného ohrožení podle § 179/1,3a trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odstavce 2 trestního zákona. Toto sdělení obvinění bylo opatřením Městského státního zastupitelství (MSZ) ze dne 18. září 2001 zrušeno. V prosinci téhož roku bylo sdělení změněno a bývalí příslušníci I. správy byli obviněni z trestného činu vraždy podle § 219 odstavce 1 trestního zákona, kterého se měli dopustit ve spolupachatel ství podle § 9 odstavce 2 trestního zákona (ÚDV, Evidence trestního řízení 2014). 52 Obvinění z trestného činu vraždy bylo Tomešovi s Michelem doručeno 20.12. 2001. Sdělení uvádí, že Michel dne 24.4. 1957 vycestoval z C S R do Francie s šestidenním pobytovým vízem. Tomeš měl dne 9.4. 1957 převzít na IX. správě M V připravený nástražný výbušný systém umístěný v mrtvé schránce „Habana". Tento balíček byl ve formě poštovní zásilky dne 12.5. 1957 podán prostřednictvím vnější schránky pro tiskoviny. V této době měli oba obvinění ve Francii pobývat, přičemž Tomeš zde měl pobývat rovněž ve dnech 2.-8.5. 1957. 13.5. 1957 byla pak zásilka poštovním úřadem v Paříži odeslána na vedoucí sekretariát prefekta departmentu Bas-Rhin. Výbuch nástražného systému, který usmrtil prefektovu manželku, se odehrál o čtyři dny později. Sdělení bylo odůvodněno „obsahem archivních materiálů MVCR a listinnými materiály získanými cestou právní pomoci z Francie" (ÚD V, Sdělení obvinění z trestného činu 2001). Skutečnost, že Tomeš ve Francii nějaký čas pobýval již od 2. května., svědčí zřejmě o tom, že zjišťoval, popř. ověřoval, jakým způsobem funguje odesílání poštovních zásilek ve Francii, jakým způsobem francouzské pošty pracují apod. Zřejmě to bylo zapotřebí s ohledem na to, aby se nástražný výbušný systém dostal na místo určení ve správnou dobu, potažmo aby byl otevřen ve správný čas. Od sdělení obvinění uběhly téměř čtyři roky, než se soudní proces posunul dále. Na Michela s Tomešem byl 1.11. 2005 předložen M S Z v Praze návrh na podání obžaloby, na základě kterého rozhodl v lednu 2006 státní zástupce M S Z o jejich postavení před soud. Městský soud (dále MS) v Praze však při předběžném projednání obžaloby dne 31.1. 2006 rozhodl o vrácení věci M S Z v Praze k došetrení. Proti tomuto rozhodnutí následně podal státní zástupce dne 23.3. 2006 stížnost, které bylo Vrchním soudem (dále VS) o měsíc později vyhověno a rozhodnutí pražského M S bylo zrušeno. Hlavní líčení proběhlo 12.6. 2006, nicméně další jednání bylo odloženo na neurčito s ohledem na zdravotní stav jednoho z obžalovaných, v tomto případě Michela. 6. října 2006 pak M S v Praze vydal usnesení, na základě kterého bylo trestní stíhání obou obžalovaných přerušeno, vzhledem k jejich vysokému věku a zdravotního stavu. I proti tomuto rozhodnutí byla státním zástupcem podána stížnost, které V S v prosinci 2006 opět vyhověl a rozhodnutí M S zrušil. M S soud v Praze však ze stejných důvodů jako říjnu přerušil v březnu 2007 trestní stíhání znovu. I v tomto případě podal státní zástupce stížnost, kterou však tentokrát V S v dubnu 2007 zamítl jako nedůvodnou (ÚDV, Evidence trestního řízení 2014). 53 Z průběhu soudního procesu je patrné, že M S v Praze neměl vůli k tomu, aby byl případ s konečnou platností vyřešen a měl spíše tendenci odkládat jeho řešení na neurčito, o čemž svědčí to, že trestní stíhání bylo během jednoho roku třikrát přerušeno. Nabízí se tedy otázka, zda pro podobné případy neměla v ČR vzniknout specializovaná soudní instance, která by podobné případy, spjaté s komunistickým režimem, řešila. Takovéto soudní tribunály jsou jedním z hlavních mechanismů tranziční spravedlnosti. ČR sice v rámci těchto mechanismů vytvořila speciální policejní útvar v podobě U D V , nicméně jeho snaha často přichází vniveč, jelikož klasické soudy nemají s případy takového charakteru zkušenosti a zřejmě ani nemají nějaký eminentní zájem na jejich vyřešení. To ostatně potvrzuje i vyšetřovatel Gregor (2014), který v rozhovoru konstatoval, že přerušení trestního stíhání ze zdravotních důvodů je pro vyšetřovatele něco, s čímž musí u stíhaných osob vyššího věku vždy počítat, byť to vzhledem k vynaloženému času a práci nemůže být nic potěšujícího. Problém v průběhu řízení před soudem mnohdy podle něj spočívá právě v určité nezkušenosti jednotlivých soudců s podobnými případy, jelikož jejich vyhodnocování je poměrně problematické a občas se může projevit určitá snaha mít takový případ co nejrychleji vyřešený a uzavřený. V rámci vedení statistik dosud pravomocně nerozhodnutých případů byl potom v červenci roku 2010 na M S Z v Praze vznesen dotaz, v jakém stádiu se štrasburská kauza nachází. Odpověď sdělila, že případ je momentálně u Okresního soudu pro Prahu 1, a že stíhání je stále přerušeno, přičemž soud nařídil průběžný přezkum zdravotního stavu obžalovaných. Zároveň bylo sděleno, že došlo ke změně původního žalobce z Mgr. Omelky na Dr. Zmatlíkovou (UDV, Evidence trestního řízení 2014). 11.1. 2011 bylo trestní stíhání Milana Michela oficiálně zastaveno, na základě jeho úmrtí. Michel zemřel 13.9. 2010. Tomešovo stíhání zůstalo z důvodu jeho vážné nemoci, na základě které ho nebylo možné postavit před soud, přerušeno. Odpověď na dotaz na Tomešův zdravotní stav z dubna 2011 tvrdila, že stav obžalovaného je podle jeho ošetřujícího lékaře stále vážný a spíše se zhoršuje. Podobný výsledek přinesla i další zprávy o zdravotním stavu obžalovaného z ledna 2012. V srpnu 2012 pak M S v Praze vydal usnesení o zastavení trestního stíhání Tomeše. N a základě této události, zaslalo U D V v říjnu 2012 na Nejvyšší státní zastupitelství stanovisko k případnému podnětu k podání mimořádného opravného prostředku. N S Z však v listopadu 2012 konstatovalo, že podání mimořádného opravného prostředku není přípustné a podání stížnosti pro porušení zákona bylo shledáno neúčelným. Na základě závažných námitek ze strany U D V však N S Z nakonec iniciovalo u Vrchního 54 státního zastupitelství v Praze výkon dohledu nad postupem státní zástupkyně M S Z v Praze, a to při výkonu dozoru ve věci obžalovaného Tomeše. Výsledkem výkonu dohledu bylo zjištění, že usnesení o zastavení trestního stíhání nemělo být akceptováno, přičemž byly zjištěny i nedostatky obecnějšího charakteru v činnosti M S Z (ÚDV, Evidence trestního řízení 2014). V září roku 2013 podala tehdejší Ministryně spravedlnosti Marie Benešová do pravomocného rozhodnutí soudu, který stíhání zastavil, stížnost pro porušení zákona v neprospěch stíhané osoby. Tato stížnost argumentovala zejména tím, že soud nesprávně posoudil znalecké posudky o Tomešově zdravotním stavu. V dubnu 2012 byl totiž vydán nový doplněk ke znaleckému posudku o zdravotním stavu obžalovaného, z jehož obsahu vyplynuly zcela zásadní pochybnosti o věrohodnosti znalcem předtím přijatých závěrů ohledně vyloučení obžalovaného z hlavního líčení. Část posudku popisující klinické vyšetření obžalovaného z 30.3. 2012 totiž např. uvádí, že obžalovaného bolí v kříži, protože to podle jeho vlastních slov „přehnal s prací na chalupě." Tomeš byl navíc od roku 2009 uznán způsobilým k řízení motorových vozidel skupin „B", vlastnil zbrojní průkaz, přičemž jednou do roka docházel na střelnici. Znalec rovněž konstatoval, že obžalovaný je zcela soběstačný a překvapivě čilý. Tyto části posudku tak pochopitelně vedly k vážným pochybnostem o správnosti znalcových závěrů, které tvrdí, že obviněný není schopen účasti na hlavním řízení, a to ani v případě zajištění speciálních podmínek (Benešová, Stížnost pro porušení zákona 2013). Oprávněnost této stížnosti následně uznal Nejvyšší soud v Brně. Ten konstatoval, že povinností nalézacího soudu bylo předložený posudek vyhodnotit ve všech souvislostech a rozpory, na něž důvodně stěžovatelka poukazuje konstatovat, ale současně je i odstranit. To bylo možné jedině podrobným vyhodnocením tohoto důkazu (znaleckého posudku), k čemuž je soud v neveřejném zasedání oprávněn, ve vztahu ke všem jeho částem. Soud měl znalce na tyto nesrovnalosti písemně upozornit a vyzvat jej k jejich odstranění či vysvětlení. V případě, že by tento způsob nebyl dostačující, pak bylo povinností soudu vyžádat si revizní znalecký posudek či vyžádat posudek od ústavu. Tyto skutečnosti vedly Nejvyšší soud k přesvědčení, že M S v Praze věnoval minimální pozornost zjištění skutkového stavu věci a spokojil se s rozporným důkazem, jehož zjevné vady se ani nepokusil odstranit. Vzhledem ke všem zmíněným argumentům se následně Nejvyšší soud vyslovil ve smyslu, že pravomocným usnesením M S v Praze ze dne 9.7. 2012 a v řízení, které jeho vydání předcházelo, byl porušen 55 zákon ve prospěch obviněného. Vzhledem k tomu, že porušení zákona bylo výlučně ve prospěch obviněného, musel se Nejvyšší soud omezit pouze na tzv. akademický výrok, aniž mohlo dojít ke zrušení napadeného rozhodnutí (Nejvyšší soud Brno, Rozsudek 2013). Akademický výrok brněnského NS byl poslední událostí v rámci vyšetřovací procesu v ČR. Skutečnost, že NS uznal, že posouzení důkazního materiálu, v podobě znaleckého posudku o zdravotním stavu obžalovaného Tomeše, byla věnována pouze minimální pozornost, jen potvrzuje výše zmiňovanou myšlenku o nezkušenosti a možná i neochotě českého soudnictví zabývat se podobnými kauzami. Přestože vyšetřování a soudní proces probíhalo v ČR již od roku 1996 a byly předloženy velmi pádné důkazy, potrestání viníků nebylo dosaženo. Je možné argumentovat tím, že v konečném důsledku byli stíháni pouze „pěšáci" mnohem větší hry v podobě studené války, nicméně to neznamená, že by neměli za své činy nést svůj díl odpovědnosti. 7.1. Percepce českými médii Česká média o případu informovala především v souvislosti se soudním procesem, resp. jeho výsledkem. Poměrně obsáhlý rozbor případu přinesly v roce 1999 Lidové noviny. Ty označily podezřelé jako „české teroristy", přičemž se pozastavují nad otázkou, z jakého důvodu se orgány činné v trestném řízení začaly kauzou zabývat až v roce 1996, když Frolíkova publikace, kde uvádí jména pachatelů, vyšla v Československu již v roce 1990. Lidovky dále uvádí, že akci vymyslela ruská K G B , zatímco StB ji pouze provedla. V telefonickém rozhovoru měl Tomeš lidovkám říci, že pro StB nikdy nepracoval a s atentátem z roku 1957 nemá nic společného. Závěr článku konstatuje, že atentát měl v rámci vyvolání protiněmeckých nálad ve Francii jednoznačně úspěch (Zídek 1999). M F Dnes publikoval článek, kde informuje o zahájení soudu „s šéfy StB kvůli teroru." Článek informuje i o dalších atentátech, které StB měla provést, přičemž v této souvislosti již o nich píše jako o teroristických činech (Gazdík 2006). Server idnes.cz zase publikoval článek, ve kterém informuje, že „teroristický čin v režii StB zůstane bez trestu" (Navarra 2013). Deník.cz také o případu informoval v souvislosti s přerušením trestního stíhání, přičemž v článku cituje historika Petra Blažka, který o případu říká, že to byla ukázka krajních teroristických metod, které používala komunistická rozvědka (Adamec 2007). 56 Novinky.cz zase informovaly o tom, že soud v rámci zastavení trestního stíhání chyboval, přičemž konstatují, že akademický výrok brněnského Nej vyššího soudu může mít význam pro další kauzy (ČTK 2013). Většina českých médií psala o štrasburském případu jako o terorismu, přičemž ze stylu psaní bylo často zřejmé, že autoři vnímají obviněné, navzdory jejich neodsouzení, jako neoddiskutovatelné pachatele. Zajímavý je v tomto ohledu report o případu na serveru týden.cz, který se jako jeden z mála vůči obviněným jednoznačně nevymezuje, přičemž uvádí i stanovisko Tomešova právníka, který tvrdí, že on sám svým šetřením došel k závěru, že atentát byl dílem ruské a německé rozvědky, jelikož ta československá neměla oprávnění ve Francii působit. Týden.cz rovněž jako jeden z mála nepíše o akci jako o terorismu (týden.cz 2012). Obecně lze tedy říci, že česká média se případu věnovala především v souvislosti s probíháním trestního stíhání, resp. s jeho zastavením. Média o případu často referovala jako o terorismu, stavila se spíše na stranu žalobce a vyšetřovatelů a zastavení stíhání pokládala spíše za chybu. Obžalovaní byli větší částí médií vnímáni jako jistí viníci. 8. Zhodnocení Následující část práce bude věnována zhodnocení celého zkoumaného případu z hlediska teoretických konceptů terorismu, státního terorismu a tranziční spravedlnosti. Úvodem je třeba zmínit, že pokud bude práce dále operovat s termíny jako „operace Štrasburk" nebo „štrasburská akce" apod., tak jsou tím myšleny všechny její úrovně a fáze, včetně kampaně Kampfverband. N a Štrasburk 1957 totiž není možné nahlížet pouze jako na izolovanou akci v podobě atentátu, ale je třeba j i vnímat komplexně. Pokud tedy nebude řečeno jinak, tak v sobě obraty jako „operace Štrasburk" apod. pro zjednodušení obsahují vše od vytvoření fiktivní organizace Kampfverband, přes její letákovou kampaň, až po atentát samotný a jeho důsledky. 57 8.1. Zhodnocení z hlediska terorismu Jedním z cílů této práce bylo zhodnocení štrasburského případu z hlediska terorismu. Na základě toho byla stanovena první výzkumná otázka, která zní: „Jaké charakteristické znaky terorismu, které se nejčastěji objevují vjeho jednotlivých definicích, je možné ve zkoumaném případu identifikovat a v jaké podobě?" Myslím, že je na první pohled jasné, že na štrasburský atentát lze nahlížet jako na akt terorismu a není se možné divit, že tak byl často označován, zejména pak ze strany médií. Teroristických definic je celá řada, nicméně některé prvky se v jejich rámci opakují častěji než jiné. Z tohoto důvodu se tato práce na štrasburský případ podívá nejprve z hlediska jednotlivých charakteristik, které vygeneroval výše zmiňovaný výzkum Schmida a Jongmana, který analyzoval 109 různých teroristických definic. Násilí, síla - Prvek násilí a síly se v rámci definic terorismu objevuje nejčastěji. Je celkem jasné, že jeho absence v rámci teroristického činu by mohla významně ovlivnit jeho psychologický efekt a možná i snížit význam jeho poselství. Je otázkou, zda bychom nějaký čin, v jehož rámci nebylo použito násilí, mohli pokládat za terorismus. Za určitých okolností by sem šly zřejmě řadit nějaké typy psychického teroru, nicméně je jasné, že prvek násilí je pro terorismus klíčový a v rámci štrasburského atentátu je zcela jasně identifikovatelný. Použití nástražného výbušného zařízení je zcela určitě možné klasifikovat jako akt násilí, který navíc způsobil smrt člověka. Jednalo se o poměrně sofistikované použití násilí, jelikož nikdo z pachatelů nemusel být jeho přímým účastníkem. Vzhledem k použití výbušného zařízení, které způsobilo smrt prefektovy manželky, je tedy možné říci, že prvek násilí je ve štrasburském případu zcela jasně přítomen. Pokud jde o prvek síly, tak atentát zcela určitě posloužil i jako demonstrace síly. Toto tvrzení může být sporné, na základě počátečních nejasností ohledně pachatelů atentátu, nicméně lze ho vnímat i tak, že tato demonstrace síly jedné skupiny, poukázala na slabost a neobezřetnost skupiny druhé, v tomto případě francouzských úřadů, veřejných osobností apod. Dále je v tomto ohledu třeba zmínit, že hrozby užití násilí byly často součástí celkové východní strategie „Podniku vyvolání zmatku a rozvratu", potažmo konkrétně operace „Kampfverband", která s atentátem ve Štrasburku bezprostředně souvisela. Prvky násilí a síly jsou tedy identifikovatelné ve všech rovinách zkoumaného případu. 58 Politický motiv - Politický motiv představuje druhý nejčastěji se objevující prvek definic terorismu. O jeho přítomnosti v kontextu štrasburského atentátu nemůže být sporu. Už skutečnost, že atentát byl součástí „Podniku vyvolání zmatku a rozvratu", který byl směřování proti západním mocnostem, svědčí o jeho politickém motivu. Vypovídá o tom i Plán práce I. správy na období 1957-1958, který mimo jiné říká, že úkolem rozvědky je „rozkládat a zpomalovat činnost existujících nebo vznikajících vojensko-politických a ekonomických imperialistických seskupení, vyvolávat rozpory a nedůvěru mezi jednotlivými imperialistickými mocnostmi navzájem, jejich vládami, představiteli nebo institucemi, vytvářet situace vedoucí v kapitalistickém táboře k politickým, hospodářským, vojenským nebo jiným rozporům a krizím." Atentát ve Štrasburku měl v prvé řadě narušit francouzskoněmecké sbližování, které bylo úzce spjaté s vytvářením a formováním nových evropských politických struktur. Atentát měl působit tak, že byl spáchán německými neonacisty, což zákonitě mělo vést k francouzské zdrženlivosti ohledně další spolupráce. Záměr se úplně nezdařil, zejména díky tomu, že francouzskému vyšetřování se podařilo poměrně věrohodně prokázat, že původ atentátu a letákové kampaně „Kampfverband", není německý, ale český, potažmo sovětský. Přítomnost politického motivu je tedy neoddiskutovatelná. Země východního bloku neměly samozřejmě na jakémkoliv sbližování západních demokracií žádný zájem a cítily se jím přímo ohroženy. To je patrné i ze skutečnosti, že operace „Kampfverband", potažmo štrasburský atentát nebyl ani zdaleka jedinou podobnou akcí východního bloku. Strach - Vyvolání strachuje dalším podstatným prvkem terorismu. Je jasné, že atentát typu jakým byl Štrasburk, vyvolá zcela zákonitě ve společnosti strach, nicméně snaha vyvolat celospolečenské obavy byla spíše primárním cílem operace „Kampfverband." Fakt, že výhružné letáky byly zasílány nejen významným osobnostem veřejného života, ale i drobným živnostníkům, měl zřejmě vyvolat u lidí pocit, že nikdo není v bezpečí a každý může být potenciálním cílem. Samotný atentát už byl pouze vrcholem pomyslného podniku vyvolání strachu. Svědčí o tom i např. poznatky francouzského vyšetřování o „Podniku vyvolání zmatku a rozvratu", jehož akty měly zpravidla čtyři fáze, přičemž každá z nich měla zejména vyvolat strach. Jednalo se o tyto fáze: rozesílání letáků, anonymních dopisů, buď s nebo bez falešných dokumentů nebo fotokopií falešných dokumentů - vyhrožování násilnou smrtí po neprovedení příčin zastrašovaní - vlastní atentát - využívání tohoto atentátu. Už z této obecné základní strategie východního bloku je možné říci, že i prvek strachu je v akci Štrasburk přítomen a to opět ve všech jeho rovinách, potažmo jednotlivých fázích, přičemž strach měl být vyvolán u mnohem širšího cílového publika, než pouze u těch, kteří byli jeho spácháním a 59 s tím spojenými hrozbami poškozeni (srov. Mareš 2005). V tomto ohledu bylo zřejmě cílem vyvolat strach a obavy ze spojení se Západním Německem v celé tehdejší Francii. Výhrůžky - V práci již bylo několikrát naznačeno, že atentát ve Štrasburku nelze vnímat jako nějakou izolovanou operaci, jejímž jediným cílem bylo odstranění prefekta Treamauda. Kromě toho, že atentát byl součástí mnohem rozsáhlejší a dlouhodobější strategie „Podniku vyvolání zmatku a rozvratu", tak je třeba si uvědomit, že ho prakticky nejde oddělit od operace „Kampfverband", která měla mimo jiné posloužit atentátu jako zástěrka, v jejímž rámci měla tato reálně neexistující organizace posloužit nastrčený viník. Není sice možné říci, že výhrůžky byly bezprostřední součástí štrasburského atentátu, jelikož žádný z letáků a dopisů Kampfverbandu přímo nehrozil spácháním atentátu na pana Tremaud, nicméně letáková kampaň „Kampfverband" výhrůžky pochopitelně obsahovala, byť ve skutečnosti byly především manévrem. Element výhrůžek tedy nebyl přímou součástí štrasburského útoku, nicméně je možné ho v jisté specifické podobě identifikovat v rámci dlouhodobějšího charakteru zkoumané operace. Psychologické efekty a očekávané reakce — Opět se jedná o prvek, který můžeme ve štrasburském případě identifikovat a který je do značné míry spjatý s výše zmiňovaným elementem strachu. Cílem celé operace bylo hlavně vyvolat ve Francii dojem, že spojení se SRN je stále potenciálně nebezpečné a že v jeho strukturách jsou stále přítomny nacistické myšlenky a hodnoty. Očekávanou reakcí pak ze strany východního bloku zřejmě bylo zastavení francouzsko-německého sbližování a s tím spojená destabilizace vznikajících evropských struktur např. v podobě E S U O apod. Výše však již bylo řečeno, že tento záměr byl narušen relativním úspěchem francouzského vyšetřování, které sice nebylo v konečném důsledku schopno postihnout konkrétní pachatele, nicméně se mu podařilo rozkrýt skutečný původ operace a významně zpochybnit existenci nějaké západoněmecké neonacistické organizace v podobě Kampfverbandu. V tomto ohledu se česká rozvědka dopustila poměrně zásadní chyby, když činnost fiktivního Kampfverbandu v klíčovém Alsasku-Lotrinsku po provedení atentátu výrazně utlumila a v listopadu 1958 prakticky úplně ukončila, což bylo z pohledu proklamovaných cílů neopodstatněné. Psychologického efektu tedy bylo atentátem zcela jistě dosaženo, nicméně východním blokem očekávaná reakce se nedostavila. Nic to však nemění na tom, že i tyto elementy byly součástí zkoumaného případu. Psychologický efekt navíc neměla pouze operace samotná, ale třeba i následný soudní proces v ČR, kdy nikdo z pachatelů nebyl potrestán, což pochopitelně vyvolalo silnou reakci médií, veřejnosti i vyšetřovatelů z U D V . 60 Nesoulad mezi cíli útoků a jejich oběťmi - O přítomnosti tohoto prvku v rámci Štrasburku je možné hovořit nejen v souvislosti s tím, že obětí se nakonec nestal samotný prefekt, ale jeho manželka, ale jde především o to, že prefekt Treamaud, jakožto skutečný cíl, neměl v zásadě žádný jiný, než symbolický význam. Skutečným cílem útoku byla celá francouzská veřejnost, zejména pak její volení představitelé, kteří se měli pod vlivem domnělého viníka v podobě západoněmeckých neonacistu, odvrátit od myšlenky ekonomického a vojenského sbližování se SRN, které východní blok pokládal za bezprostřední hrozbu. I tento prvek je pro štrasburský případ relevantní, jelikož oběť zde měla pouze symbolický význam, zatímco reálným cílem bylo mnohem širší publikum v podobě francouzské veřejnosti. Úmyslná, plánovaná, systematicky organizovaná akce — Zřejmě nej charakterističtější rys celé štrasburské akce. Operace měla zcela jasný úmysl v narušení francouzsko-německých vztahů, byla ze strany československé rozvědky velmi pečlivě naplánována, přičemž její systematičnost jednoznačně vyplývá z dlouhodobé letákové kampaně uměle vytvořeného Kampfverbandu, na který měla za tento čin spadnout vina. Je zajímavé, že záměr československé rozvědky byl, aby francouzské vyšetřování vedlo právě ke Kampfverbandu, jakožto viníkovi, nicméně v první fázi panoval ve Francii předpoklad, že atentát je dílem alžírských povstalců, jelikož Alžírsko v inkriminované době stále patřilo mezi francouzské kolonie a povstalci dlouhodobě bránili Francouzům v další okupaci a kolonizaci (Pacner 2010). Nicméně vyšetřování nakonec vedlo ke Kampfverbandu, takže plán československé rozvědky vyšel, byť se Francouzům nakonec povedlo tento cíl odhalit. Tento element terorismu je tedy pro studovaný případ velmi charakteristický, ne-li úplně nej zásadnější. Metody boje, strategii, taktika - Význam tohoto charakteristického rysu v rámci Štrasburku je zvýše zmíněného jednoznačně patrný. Ze všeho řečeného je jasné, že atentát nebyl žádnou náhodnou izolovanou akcí, ale že byl naopak součástí dlouhodobého systematicky uplatňovaného způsobu boje východního bloku se západními mocnostmi. Celá akce vycházela ze strategie „Podniku vyvolání zmatku a rozvratu", přičemž taktický element jde identifikovat např. z jeho zmiňované čtyřfázové dimenze (viz výše). Vycházíme-li tedy z výzkumu Schmida a Jongmana, dojdeme k závěru, že teroristický aspekt je ve štrasburském případu přítomen ve všech rovinách. V určité podobě v n ě m lze identifikovat všechny výzkumem vygenerované rysy terorismu, což o něm umožňuje uvažovat jako o terorismu nejen z pohledu mediálního, ale rovněž z pohledu akademického a 61 odborného. Pro správné pochopení je třeba na operaci Štrasburk nahlížet nejen jako na izolovaný atentát, aleje třeba j i vnímat jako komplexní akci, úzce propojenou s „Podnikem vyvolání zmatku a rozvratu" a přímo související s kampaní Kampfverband, přičemž samotný atentát byl až vrcholem celé operace. Nabízí se argument, že výše zmiňované a analyzované charakteristiky terorismu pocházejí z výzkumu, který je příliš zastaralý (1988) a neodpovídá současnému chápání fenoménu. Je však třeba říci, že jádro problematiky zůstává stejné. Navíc je třeba říci, že štrasburský případ v mnoha ohledech naplňuje i znaky terorismu, jak je chápe Rada E U , ve svém strategickém dokumentu uvedeném v teoretické části práce. Rada E U zde teroristický skutek chápe jako akt, jehož cílem je „vážně ohrozit chod konkrétního státu nebo mezinárodní organizace." V popisné části práce bylo několikrát zmíněno, že cílem operace Štrasburk v celém jejím rozsahu bylo především narušení francouzsko-německého sbližování a nově se formujících evropských struktur. Rada E U pak dále říká, že dalšími cíli terorismu je např. vážně zastrašit obyvatelstvo nebo nenáležitě přimět vládu nebo mezinárodní organizaci ke konání či nekonání konkrétních kroků. I tyto elementy jsou ve studovaném případu jasně identifikovatelné a opět poměrně úzce souvisí se snahou o narušení vznikajících evropských struktur. Konkrétněji je možné zmínit, že prvek zastrašení obyvatelstva lze ve Štrasburku spatřovat ve snaze odradit francouzské představitele od spojení se S R N , jelikož v jeho řadách jsou stále bývalí nacisté, kteří mohou být pro Francii potenciálně nebezpeční. Zastrašení francouzského obyvatelstva pak mělo vést k nabourání francouzsko-německých vztahů a ideálně zřejmě i zastavit proces evropské integrace. Rada E U pak dále formuluje i některé nástroje terorismu, přičemž i v tomto případě je možné nalézt takové, které štrasburský případ obsahuje. V tomto ohledu se jedná zejména o „ útoky na lidské životy, které mohou zapříčinit smrt; výrobu, držení, obstarávání, přeprava, dodávání nebo používání zbraní nebo výbušnin jaderné, chemické nebo biologické povahy. " Tyto akce pak mají vést k „destabilizaci či zničení základní politické, ústavní, hospodářské nebo sociální struktury země nebo mezinárodní organizace." V e Štrasburku jsou tyto prvky jasně patrné. Útok na lidský život byl proveden formou atentátu a přítomen byl i element přepravy výbušniny chemické povahy, a to v souvislosti s převozem nástražného výbušného systému (výbušná směs vyrobena z acetonperoxidu) z C S R do Francie. Rada E U pak ještě zmiňuje problematiku vedení teroristické skupiny a účast v teroristické skupině, přičemž 62 v rámci studovaného případu představovali teroristickou skupinu státní agenti a její vedení bylo navázáno na nejvyšší státní struktury ČSR, potažmo zřejmě i SSSR. Cílem výše zmíněného je ilustrovat, že operace Štrasburk nenaplňuje skutkovou podstatu terorismu pouze z hlediska již staršího výzkumu Schmida a Jongmanna, aleje možné ji vysledovat i v protiteroristickém dokumentu Rady E U , což dodává používání pojmu terorismu v kontextu štrasburského případu větší opodstatnění. Zároveň se však také více potvrzuje skutečnost, že terorismus je zřejmě potřeba vnímat spíše jako strategii či taktiku. Je třeba více se věnovat jeho skutkové podstatě, než orientaci na jeho aktéry (srov. Blakeley 2010:13). 8.2. Zhodnocení z hlediska státního terorismu Práce již naznačila, že tajné služby východního bloku se poměrně významně zapojovaly do teroristických aktivit nejrůznějšího charakteru. Kromě toho, že se tyto služby často podílely na samotném provedení teroristického činu, tak často z jejich strany docházelo i k různým formám podpory západoevropským ultralevicovým teroristickým hnutím, jejímž cílem mělo být mimo jiné další šíření socialismu (Prudiková 2011). „Československá StB za dobu svojí existence realizovala, podporovala anebo kryla nejrůznější teroristické aktivity, skupiny i jednotlivce a odůvodňovala to jako pomoc „antiimperialistickému, národně-osvobozeneckému, pokrokovému hnutí". „Internacionální pomoc" se uskutečňovala různými způsoby, často šlo o finanční podporu, vyzbrojovaní, nezřídka se ale také jednalo o zajištění výcviku" (Prudiková 2011: 66). Ačkoliv např. Mareš (2005) uvádí, že ČSR nebylo ve své podpoře teroristických aktivit aktivní tolik jako třeba Bulharsko či Maďarsko, tak je třeba říci, že Francouzský sektor špionáže připisoval většinu teroristických atentátů spáchaných do roku 1960 právě československým zpravodajským službám (viz výše). Skutečnost, že Maďarsko či Bulharsko bylo v této oblasti v konečném důsledku aktivnější, však může být způsobena např. výše zmiňovaným útlumem, čistkami a demoralizací uvnitř československé rozvědky, které byly spojeny zejména s rokem 1968 a s obdobím normalizace. Tato okolnost mohla znamenat, že se československé služby omezily spíše na nějakou formu podpory jiným teroristickým skupinám, než že by jejich agenti prováděli teroristické operace přímo. Je rovněž možné, že 63 Bulharsko a Maďarsko byli po celou dobu aktivnější v podpoře terorismu (bez přímé účasti jejich agentů), zatímco ČSR byla aktivnější v samotném provádění teroristických operací. V tomto kontextu se tedy opět dostáváme k problematice vymezení státního terorismu, potažmo terorismu státem sponzorovaného. Terminologická část práce se již pokusila vymezit některé ze základních přístupů k této problematice, přičemž následující část práce by měla identifikovat, které z uvedených prvků státního terorismu lze v rámci operace Štrasburk spatřovat. Souvisí to s druhou výzkumnou otázkou této práce: „Jaké prvky státního terorismu lze v kontextu zkoumaného případu identifikovat?" Štrasburský případ potvrzuje tvrzení, že termín represivní terorismus nelze ztotožňovat s problematikou státního terorismu. Zkoumaný případ měl jednoznačně charakter subversivního terorismu vykonaného v zahraničí. Jeho povahou se jednalo mezinárodní terorismus, vykonaný státní entitou (viz Kraus 2013:20). Pokud jde o klasifikaci cílů teroristických akcí, tak analyzovaný případ odpovídá variantě útoku jednoho státu proti státu druhému. Z hlediska vztahu terorismu vzhledem k danému teritoriu se pak jednalo o skutek spáchaný mimo území útočícího státu a obsahující tak určitý „mezinárodní prvek" (viz Mareš 2005: 36-37). Je třeba konstatovat, že v rámci štrasburského případu je možné do značné míry uvažovat o Laquerově (2004) argumentaci, že prakticky každý velký stát by mohl být obviněn ze státního terorismu, jelikož v rámci svého imperiálního chování často zabije velké množství lidí. N a základě toho by pak pod studium a výzkum terorismu spadala prakticky celá historie lidstva. Skutečnost, že Štrasburk nebyl izolovanou akcí, ale naopak součástí rozsáhlé sovětské strategie znamená, že o něm lze hovořit jako o součásti „imperiálního chování." V tomto ohleduje však třeba si opět uvědomit, že vnímání terorismu, včetně toho státního, by nemělo být tolik orientováno na jeho aktéra, ale mělo by se více soustředit na charakter teroristického skutku, jehož podstata je pořád stejná. Práce již ukázala, že skutková podstata terorismu byla ve Štrasburku naplněna, což o něm ve spojení se skutečností, že byl spáchán státní entitou, umožňuje uvažovat jako o státním terorismu. V souvislosti s Laquerem lze pak ale možná ještě spekulovat do jaké míry, by měl být v rámci teroristického činu posuzován kontext a doba jeho spáchání. Alex P. Schmid např. vymezuje termín terorismus „jako ekvivalent válečného zločinu v době míru" (Supreme Court of India 2003). Štrasburský atentát byl samozřejmě součástí studené války, nicméně to v tomto kontextu není až tak relevantní, jelikož se nejednalo o válku v pravém slova smyslu. 64 Zřejmě tak asi není možné ho pokládat za válečný zločin, nicméně je možné uznat, že byl spáchán za dosti specifických okolností, na jejichž základě je možné polemizovat o jeho klasifikaci jakožto státního terorismu. Pokud však od těchto faktorů odhlédneme a budeme se dále soustředit na jeho skutkovou podstatu, tak jak k ní přistupuje Blakeley (2010), tak s touto klasifikací není výraznější problém. Z obsáhlé definice státního terorismu Clinea a Alexandera (1986) vyplývá, že aby bylo možné o určité události uvažovat jako o státním terorismu, tak jeho akt musí obsahovat tři základní prvky - využití státními či na stát navázanými aktéry, politická motivace a šíření strachu u cílové populace mimo přímé svědky činu. Štrasburk 1957 splňuje tyto podmínky v každém ohledu. B y l spáchán Státními zpravodajskými službami, s politickým motivem narušení francouzsko-německého sbližování a s cílem rozšířit strach ze spojení se s S R N v celé francouzské společnosti, prostřednictvím fiktivní organizace Kampfverband, jakožto nastrčeného viníka. Ve studovaném případu je možné identifikovat i prvky státního terorismu na mezinárodní úrovni, jak je vymezuje Stohl (2003). Štrasburk 1957 by z hlediska jeho chápání spadal do kategorie „skrytého státní terorismu", resp. do její subkategorie „tajný státní terorismus", v jehož rámci jsou teroristické akce prováděny přímo agenty daného státu. Stohl (2003) pak dále říká, že účelem těchto akcí je zastrašení vládních představitelů jiného státu, a to např. prostřednictvím bombových útoků, atentátů apod. Aktér státního terorismu tím chce docílit vytvoření podmínek pro pád vlád, změnu režimu, oslabení národních států atp. Z tohoto pohledu je Štrasburk o něco více specifický, jelikož měl vytvořit podmínky pro oslabení vznikajících evropských struktur, nicméně i tak ho lze v tomto ohledu do Stohlova vymezení bez problému řadit. Stohl (2003) ještě zmiňuje skutečnost, že přestože jsou tyto státní akce proti cizím vládám často poměrně zjevné, tak z jejich strany dochází k jejich jednoznačnému popírání. I tento element je možné ve Štrasburku spatřovat. Přestože závěry francouzského vyšetřování byly poměrně přesvědčivé, ve smyslu, že celá operace byla dílem československých státních služeb, tak ze strany C SR nikdy nedošlo k doznání. Podobně dopadl i vyšetřovací proces v ČR, kdy se ÚDV nepodařilo od podezřelých získat otevřené přiznání k této operaci. Další prvky státního terorismu, které štrasburský případ obsahuje, můžeme identifikovat v rámci přístupu Guse Martina (2006). Ten státní terorismus chápe tak, že může být vykonáván pouze vládou nebo kvazivládním orgánem na státní příkaz. Z tohoto pohledu 65 je štrasburský případ, jednoznačným aktem státního terorismu už např. z podstaty toho, že byl iniciován československým ministerstvem vnitra. Martin pak ale také operuje smyšlenkou státem sponzorovaného terorismu, který je většinou prováděn státní tajnou policií. V souvislosti s tím dále pracuje s termínem „patronace", která podle něj spočívá v aktivní státní participaci na teroristických akcích, prostřednictvím státních zaměstnanců. Všechny tyto elementy jsou v rámci zkoumaného případu zcela jasně identifikovatelné, jelikož StB, potažmo její I. správa, byla svým charakterem v podstatě tajnou policií, přičemž příprava i realizace štrasburské akce byla provedena přímo státními agenty, čímž je rovněž naplněno Martinovo chápání státní patronace. Martin (2006) pracuje také s tzv. mezinárodní patronací, která spočívá v násilí na mezinárodní úrovni na státní příkaz. Je zajímavé, že v tomto ohledu Martin explicitně nezmiňuje možnost, že by akci tohoto charakteru provedli přímo tajní agenti konkrétního státu, ale vládní příkazy zde mají vykonávat určitá hnutí nebo skupiny. Pokud však vezmeme v potaz, jak Martin vymezuje problematiku patronace obecně, tak je třeba říci, že ve Štrasburku se jednalo o patronaci mezinárodního charakteru, spáchanou přímo státními zaměstnanci. V souvislosti s Martinovým chápáním státního terorismu pak je možné ještě zmínit strategii „aktivní participace", kdy se stát v teroristických akcích přímo angažuje, např. prostřednictvím přímé kooperace s nějakou teroristickou skupinou, popř. se přímo účastní prací na útoku. Tohle vymezení se však týká spíše způsobu, jakým může stát pomáhat teroristickým organizacím, na základě čehož je třeba zmínit, že do štrasburské operace nebyla zapojena žádná reálně existující teroristická organizace a jednalo se čistě o akci československé rozvědky. Z tohoto pohledu již není Martinova klasifikace pro analyzovaný případ tolik relevantní, byť i podstata této myšlenky je v jeho rámci více méně naplněna. Samozřejmě, že existuje důvodné podezření, že rozvědka spolupracovala s určitou skupinou informátorů přímo ve Francii, ty však z jejich podstaty zřejmě nelze klasifikovat jako teroristickou skupinu. Z hlediska identifikace prvků státního terorismu ve štrasburském případu podle různých odborných přístupů k této problematice je ještě možné zmínit přístup Boaze Ganora (1998). Ten podobně jako Martin operuje zejména s myšlenkou státní podpory terorismu, přičemž mimo jiné zmiňuje, že jednou z variant je, že se stát přímo zapojuje do teroristických útoků, prostřednictvím svých státních zpravodajských složek. Ve studovaném případě se však 66 stát ani tak nezapojoval, jelikož celou akci sám inicioval, plánoval i realizoval, nicméně je naplněna Ganorova idea přímé participace státních zpravodajských služeb. Z hlediska státní podpory terorismu lze na Štrasburk možná částečně nahlížet způsobem, že státním podporovatelem bylo SSSR, zatímco československá rozvědka představovala podporovanou teroristickou skupinu, nicméně tento přístup je komplikovaný, a to minimálně ze dvou důvodů. Je velmi pravděpodobné, že příkaz k operaci Štrasburk byl vydán v SSSR a že ruská K G B mohla československé rozvědce poskytnout minimálně jistou informační podporu, nicméně důkazy vedoucí k této skutečnosti nejsou reálně dostupné, byť se může jevit jako nepravděpodobné, že by C S R podobnou akci iniciovala sama od sebe. Druhým důvodem je pak to, že zpravodajskou službu určitého státu nelze považovat za teroristickou organizaci, jelikož tím by bylo příliš odhlédnuto od skutkové podstaty terorismu, kterou mohou naplňovat akce nej různějších organizací, které není možné jednoznačně označovat za teroristické. Je tedy jasné, že ve štrasburském případu lze identifikovat celou řadu elementů státního terorismu a jeho subtypů. Jedná se zejména o přístupy Clinea a Alexandera, Martina, Ganora a Stohla, jejichž chápání státního terorismu vždy do určité míry odpovídá charakteru analyzovaného případu ze Štrasburku. Minimálně z jejich pohledu je možné štrasburskou operaci označit za akt státního terorismu, jelikož v ní lze identifikovat celou řadu elementů, které jsou pro něj podle zmiňovaných autorů charakteristické. Problémem je terminologická nevyjasněnost v kontextu státního terorismu a státem sponzorovaného, popř. podporovaného terorismu. Odhlédneme-li však od tohoto dlouhodobého problému a budeme oba termíny vnímat v podstatě jako synonyma, jak činí např. Martin ve své publikaci Understandig Terrorism (Kraus 2013), pak nepředstavuje označení operace Štrasburk za státní terorismus žádný zásadnější problém. V rámci objektivity je však třeba také zmínit, že např. Byman (2009), v souvislosti s problematikou sponzorství terorismu tvrdí, že přímé teroristické akce vykonané státními agenty či zaměstnanci do definice terorismu nespadají. Z Bymanova pohledu by tak operace Štrasburk do koncepce státního terorismu nespadala, nicméně z pohledu ostatních autorů je její označení za akci státního terorismu určitě možné. 67 8.3. Zhodnocení z hlediska tranziční spravedlnosti Terminologická část práce již naznačila, že tradiční mechanismy tranziční spravedlnosti nemají v ČR příliš velkou tradici. V postkomunistické Evropě obecně panovaly rozpaky nad tím, jakým způsobem se vypořádat s dědictvím a zločiny minulého režimu a obecně se uplatňovala zásada „zapomenout ale neodpustit". Principy tranziční spravedlnosti v ČR jsou uplatňovány zejména dvěma klíčovými zákony - předpisem 480/1991 Sb. - Zákon o době nesvobody a předpisem 198/1993 Sb. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu. Přestože Č R nikdy nevytvořila speciální soudní instanci, která by se zabývala výhradně vyšetřováním a posuzováním zločinů minulého režimu, tak zájem o nějakou formu vypořádání zde zcela určitě byl, což plyne i ze schválení výše zmíněných zákonů, byť je jim často vyčítána přílišná obecnost a existuje i názor, že reálně ničemu nepomáhají a nepředstavují reálný základ pro hledání konsensu v rámci posuzování faktů o minulosti (viz výše). Česká legislativa tedy v podstatě říká, že politicky motivované zločiny spáchané v době komunistického režimu a dříve nepotrestané útoky a postihy by měly být vyšetřovány a řešeny standartními soudy. V ČR lze rovněž identifikovat i elementy „hledání pravdy" a „komisí pravdy", které tranziční spravedlnost považuje za jedny ze svých klíčových prvků. Prvek hledání pravdy, spočívá v různých iniciativách, které vyšetřují minulé zločiny a usilují o nápravu pro jejich oběti. Tento element je reprezentován zejména existencí USTR, ustanoveného zákonem č. 181/2007 Sb. o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů a potom také ÚDV, který vznikl rozhodnutím ministra vnitra 1. ledna 1995 sloučením Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB, který byl součástí M V, se Střediskem dokumentace protiprávnosti komunistického režimu, které pracovalo pod Generální prokuraturou a později bylo převedeno pod Ministerstvo spravedlnosti (Policie ČR 2014). Ú D V zároveň představuje element, který v rámci tranziční justice v Č R můžeme zařadit i do kategorie „komise pravdy", jelikož jeho vyšetřování se často zabývá problematikou zneužívání moci komunistických představitelů. V ČR můžeme v kontextu prvků tranziční spravedlnosti dále zmínit např. roli vzpomínkových akcí, přičemž tou v tomto ohledu nejvýraznej ší je zřejmě Den památky obětí zločinu 68 komunismu, který byl v roce 2004 ustanoven na 27. června, na den výročí popravení Milady Horákové. Je tedy patrné, že ČR měla a má ambice k dosažení některých cílů tranziční spravedlnosti, tak jak je vymezuje např. Center for transitional justice. Existence a fungování U D V a U S T R souvisí zejména se snahou o vyšetření minulých zločinů, identifikaci osob zodpovědných za porušování lidských práv a postihnutí odpovědných osob (v případě, že je to možné). Snahu o podporu individuálního a národního usmíření lze potom spatřovat ve zmiňovaných vzpomínkových akcí a zároveň v umožnění existence a pokračování Komunistické strany. Vůle poskytnout reparace obětem pak můžeme spatřovat např. v církevních restitucích apod. Obecně tedy lze říci, že vůle dosahovat v ČR cílů tranziční spravedlnosti tu zcela určitě existuje, jen je tak dosahováno jinými prostředky, než se kterými pracuje Center for transitional justice, jehož mechanismy se vztahují spíše k postkonfliktním zemím. V ČR jsou klíčové zejména dva výše zmiňované zákony a působení U D V a USTR. Třetí výzkumná otázka této práce zní: „Jakým způsobem byl zkoumaný případ řešen v rámci principů tranziční spravedlnosti v České republice?" Myslím, že zvýše uvedeného je jasné, že klíčová byla v tomhle ohledu role U D V . Základním posláním U D V je odhalovat a stíhat trestné činy v spáchané v období mezi 25. únorem 1948 a 29. prosincem 1989, které nebyly z politických důvodů pravomocně rozhodnuty (Policie ČR 2014). N a základě toho byla role U D V v kontextu štrasburského případu naprosto zásadní. U D V zde plnila roli „hledačů pravdy" i „komise pravdy", ve smyslu jak tyto pojmy a jejich funkci chápe Center for transitional justice. Operace Štrasburk významně spadá do kategorie zločinů porušujících lidská práva a úkolem U D V zde tedy bylo „vyšetření tohoto zločinu, identifikace osob zodpovědných za porušování lidských práv a postihnutí odpovědných osob (v případě, že je to možné)." U D V ve spolupráci s francouzskými orgány provedla vyšetřování, přičemž se mu podařilo identifikovat, resp. poměrně věrohodně prokázat vinu pachatelů, nicméně s jejich postihnutím již byly problémy. V prvé řadě nebylo možné postihnutí všech pachatelů, z důvodu jejich smrti, což je zřejmě faktor, se kterým tranziční spravedlnost počítá z důvodu, že většina zločinů se odehrála již dávno a jejich pachatelé už nemusí být naživu (viz formulace „v případě, že je to možné"). V rámci zkoumaného případu se však objevil ještě jeden poměrně zásadní problém. Výše popsaný soudní proces s posledními žijícími aktéry štrasburské operace vykazuje celou řadu pochybení, které vyvrcholily podáním stížnosti ze strany bývalé ministryně spravedlnosti 69 Benešové, které sice bylo vyhověno, nicméně Nejvyšší soud v Brně se musel omezit pouze na akademický výrok, který již nemohl nic reálně změnit na skutečnosti, že poslední žijící obviněný byl zproštěn obžaloby. Rozhovory s vyšetřovatelem Ú D V Vladimírem Vašulkou a bývalým vyšetřovatelem Pavlem Gregorem naznačily, že české soudnictví má s případy štrasburského charakteru jen velmi malé zkušenosti a obecně panují rozpaky nad tím, jakým způsobem takovéto případy posuzovat. Často to pak vede k tomu, že daný soudce má tendenci mít tyto případy co nejrychleji vyřešené a uzavřené a často pak není věnována dostatečná pozornost předkládaným důkazům. To je ostatně právě případ Štrasburské akce. Problémem je často vysoký věk obžalovaných a výroky podobného rázu, jako tomu bylo u štrasburského případu, nejsou v českém soudnictví úplně neobvyklé.3 Nabízí se tedy otázka, zda v rámci principů tranziční spravedlnosti neměl být v ČR (resp. již v ČSR, hned po roce 1989) přece jen zřízen specializovaný soud zabývající se výhradně zločiny komunistického režimu. Problém v této otázce je zejména vtom, že vzhledem ke stavu soudnictví a bezpečnostních sborů v době po roce 1989 je otázkou, kdo by zločiny komunismu vlastně vyšetřoval a soudil. Aby tak činili samotní bývalí představitelé minulého režimu, se jeví jako nesmyslné a disidentské struktury na to neměly kapacity a v mnoha případech ani potřebné vzdělání. Bylo tedy potřeba, aby se objevila nová generace odborníků, kteří již se strukturami minulého režimu nebyli tolik spjatí. Ve světle těchto skutečností je současný způsob fungování mechanismů tranziční spravedlnosti v ČR celkem pochopitelný. Hlavním způsobem, kterým byl zkoumaný případ řešen v rámci principů tranziční spravedlnosti v ČR, bylo tedy jeho vyšetřování ze strany Ú D V a následný soudní proces, který probíhal v rámci klasických soudních postupů, mimo jakoukoliv specializovanou soudní instituci. Zatímco vyšetřování Ú D V se ukázalo jako poměrně úspěšné, byť proces probíhal relativně dlouho, tak soudní proces již za úspěšný pokládat nelze. Délka jeho trvání, která způsobila, že jeden ze dvou obžalovaných během procesu zemřel, není snad ani tolik problematická, jako spíše faktor procesních chyb a nevěnování dostatečné pozornosti předkládaným důkazům. Lze tedy do značné míry souhlasit s Teitelem (2003), že v postkomunistických zemích východní Evropy si jejich noví představitelé nevěděli rady s problematikou vypořádání se se svou zločinnou minulostí. Zatímco v ČR se vyšetřovací orgány v podobě Ú D V a později i 3 Viz např. statistika vyšetřovaných případů ÚDV na http://www.policie.cz/clanek/resene-pripady.aspx 70 orgány akademické, reprezentované ÚSTR ukázaly jako pomerne efektivní nástroje tranziční spravedlnosti, tak to samé nelze říci o českém soudnictví a jeho přístupu k této problematice. 9. Závěr Případ Štrasburk je starý již více než padesát let, nicméně historický význam podobných zločinů je v postkomunistickém prostředí stále velmi aktuální. Akce tohoto charakteru nebyly v období studené války ničím neobvyklým a je zřejmě dobře, že v dnešní době existuje vůle tyto případy řešit, jelikož zločin nepřestává být zločinem jen proto, že se odehrál již dávno a pachatele by měly jejich činy dohnat, a to bez ohledu na věk nebo zdravotní stav, jelikož každý by měl nést odpovědnost za své skutky. Cílem této diplomové práce bylo komplexně a ve všech souvislostech zachytit a popsat operaci Štrasburk ve všech jejích fázích. V kontextu tohoto cíle zachycuje tato práce nejen operaci samotnou, ale představuje rovněž struktury bývalé Státní bezpečnosti, potažmo její I. správy v podobě rozvědky, její působnost, aktivity, fungování apod. Představení těchto funkčních mechanismů je velmi důležité, pokud chceme štrasburskému případu lépe porozumět a pochopit jeho význam v kontextu tehdejší doby. Působnost StB je v rámci práce dokreslena představením dalších operací, aby tak bylo patrnější, že letákové kampaně, popř. atentáty, nebyly ani zdaleka jedinou strategií StB. Práce v rámci štrasburského případu rovněž představila vyšetřovací a soudní procesy, jak ve Francii, tak v ČR. Vzhledem k tomu, že média často hovořila o štrasburském případu jako o teroristickém činu a obviněné označovala jako teroristy, tak dalším cílem práce bylo analyzovat tento případ z hlediska konceptů terorismu, aby závěrem mohlo být určeno, zda lze tuto akci označovat za terorismus nejen z mediálního hlediska, ale i z hlediska odborného či akademického. Analýza případu z hlediska jednotlivých charakteristických rysů ukázala, že většinu z nich lze v jeho rámci v určité podobě identifikovat. Z tohoto pohledu je však třeba si uvědomit, že na operaci Štrasburk není z hlediska jejího posuzování možné nahlížet pouze jako na samotný atentát, aleje třeba j i chápat jako dlouhodobou akci, jejíž nedílnou součástí je podvratná činnost v podobě vytvoření fiktivní organizace Kampfverband, následné letákové kampani atd., přičemž atentát byl pouze vyvrcholením celého snažení. Analýza myslím dobře prokázala, že pokud budeme na terorismus nahlížet z hlediska skutkové podstaty, tak štrasburský případ můžeme za terorismus jednoznačně označit. 71 Na základě toho, že operace byla naplánována a realizována státními aktéry, tak se rovněž nabízí posouzení případu z hlediska jednotlivých přístupů ke státnímu terorismu. Pokud zde odhlédneme od některých názorů, které tvrdí, že akce spáchané přímo státními agenty nelze za státní terorismus považovat a také od hlubší problematiky nejasného dělení na státní a státem sponzorovaný terorismus, tak dojdeme k závěru, že řada elementů státního terorismu podle značného množství autorů je ve Štrasburku jasně identifikovatelná. Obecně o něm lze hovořit jako o státním subversivním terorismu na mezinárodní úrovni, spáchaném přímo agenty státu na vládní příkaz. V kontextu povahy studovaného případu bylo poslední ambicí této práce se na případ podívat z hlediska principů tranziční spravedlnosti. Ukázalo se, že v ČR rozhodně existuje vůle se s minulým zločinným režimem a jeho činy nějakým způsobem vypořádat, nicméně úplně jí není jasné jak. Přijaté zákony mají příliš obecný charakter a k vytvoření specializované soudní instance rovněž nedošlo. Klíčovým prvkem tranziční spravedlnosti v ČR, v kontextu zkoumaného případu, byla práce ÚD V, který se od svého založení začal zločiny komunismu nejen intenzivně zabývat, ale také se snaží dohnat jejich aktéry k právní odpovědnosti. Zatímco práce ÚD V se jeví jako poměrně efektivní, což ostatně vyšetřování štrasburského případu ukazuje, tak o českém soudnictví to již není možné jednoznačně říci. Často z jeho strany převládá snaha mít takovéto případy co nejrychleji uzavřené, což má samozřejmě vliv na správnost a pečlivost soudního procesu. Je to dáno mimo jiné tím, že čeští soudci nemají s těmito případy příliš velké zkušenosti a neví, jakým způsobem se k nim postavit. Štrasburk je toho jasným důkazem, jelikož v rámci soudního procesu byla odhalena řada procesních pochybení, na základě čehož nebyl nakonec nikdo z obviněných potrestán, navzdory přesvědčivým důkazům. Domnívám se, že komplexní zpracování této operace, které vychází zejména z vyšetřovacích spisů a materiálů, soudních rozsudků, znaleckých posudků ale i rozhovorů, by mohlo být pro akademickou i laickou veřejnost poměrně zajímavé, jelikož v takovém rozsahu to nebylo zatím nikdy provedeno. Cílem této práce bylo rovněž posoudit štrasburský případ z hlediska konceptů terorismu, potažmo státního terorismu a tranziční spravedlnosti. Všechny tyto elementy lze ve zkoumaném případu identifkovat a práce by tak mohla být přínosná i z hlediska dalšího výzkumu a analýzy těchto fenoménů. 72 10. Zdroje 10.1. Literatura a tištěné zdroje 1. Blakeley, R. (2010): „State Terrorism in the social sciences: Theories, methods and concepts," In Jackson, Richard; Murphy, Eamon; Poynting, Scott (ed.), Contemporary State Terrorism: Theory and practice, London: Routledge. 2. Broussard, P. (2006): Operation Strasbourg 1957, L'Express 3. Byman, D. (2009): Deadly Connections: States that Sponsor Terrorism, New York: Cambridge University Press. 4. Cline, R. a Alexander, Y . (1986): Terrorism as State-Sponsored Covert Warfare, Arlington: H E R O Books. 5. Disman, M . (2002): Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. 6. Frolík, J. (1990): Spion vypovídá. Praha: Orbis 7. Martin, G. (2006): Understanding Terrorism, Thousand Oaks: Sage Publications. 8. Gazdik, J. (2006) Začal soud s šéfy StB kvůli teroru, M F Dnes 9. Hendl, J. (2005): Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál. 10. Hladík, R. (2009): Between resentment and forgiveness public histories in the Czech and South Africa transitions. Praha: Teorie vědy 11. Hoffman, B . (2006): Inside Terrorism, New York: Columbia University Press. 12. Hussain, Asaf (1988): Political Terrorism and the State in the Middle East, New York: Mansell Publishing Limited. 13. Kraus, J. (2013): Konceptualizace státního terorismu na příkladu Iránu, Brno: Masarykova univerzita 14. Laqueur, W . (2004): No End to War, New York: The Continuum International Publishing Group Inc. 15. Mareš, M . (2005): Terorismus v ČR, Brno: Centrum strategických studií. 16. McAllister, B., Schmid, A . (2011): Theories of Terrorism, in Schmid, Alex (ed.), The Routledge Handbook of Terrorism Research, New York: Routledge. 17. Misztal, B . A . (2003): Theories of Social Remembering. Philadephia: Open University Press 73 18. Prudíková, D. (2011): Násilné prosazování zájmů vůči EU: Analýza evropeizace ozbrojené opozice. Brno: Masarykova univerzita 19. Reichel, J. (2009): Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada Publishing a.s. 20. Sadurski, W . (2005). Rights Before Courts: A study of Constitutional Courts in Postcommunist States of Central and Eastern Europe. Dordrecht: Springer. 21. Schmid, A . & Jongman, A . (1988, 2nd ed. 2005). Political Terrorism. SWIDOC and Transaction Books. 22. Strmiska, M . (2001): Terorismus a demokracie: pojetí a typologie subverzívního teroristického násilí v soudobých demokraciích, Brno: Mezinárodní politologický ústav. 23. Supreme Court of India (2003): Madan Singh vs. State of Bihar 24. Stake, R. E. (1995), The Art of Case Study Research, Thousand Oaks, C A : Sage Publications 25. Tomek, P. (2009): Život a doba ministra Rudolfa Baráka, Praha: Vyšehrad 26. Wolton, T. (1986): Le KGB en France. Grasset 27. Zarecka, 1.1. (1994): Frames of Remembrance. New Jersey: Transaction Publishers. 28. Zídek, P. (1999): Čeští teroristé zůstávají nepotrestáni, Lidové noviny 10.2. Online zdroje 1. Adamec, T. (2007): Atentát StB ve Štrasburku zůstane bez trestu, online http://www.denik.ez/z domova/aktualne419745.html ověřeno ke dni 26.4. 2014 2. ČTK (2013): Soud chyboval, když zastavil stíhání příslušníka StB za atentá z 50. Let, online http://www.novinky.cz/krimi/319667-soud-chyboval-kdyz-zastavil-stihaniprislusnika-stb-za-atentat-z-50-let.html ověřeno ke dni 26.4. 2014 3. Ganor, B. (1998): Countering State-Sponsored Terrorism, International Institute for Counter-Terrorism, online http://www.ict.org.il/Articles/tabid/66/Articlsid/701/currentpage/34/Default.aspx ověřeno ke dni 26.4. 2014 4. Hladík, R. (2009): Between resentment and forgiveness public histories in the Czech and South Africa transitions. Praha: Teorie vědy, online http://teorievedv.flu.cas.cz/index.php/tv/article/view/31/28 ověřeno ke dni 26.4. 2014 74 5. Navara, L . (2013): Teroristický útok v režii StB zůstane bez trestu, rozhodl soud, online http://zpravy.idnes.cz/utok-ve-strasburku-ktery-pripravovala-stb-zustane-beztrestu-pby-/domaci.aspx?c=A 130402 123818 domáci jav ověřeno ke dni 26.4. 2014 6. O B P MVČR (2009): Definice pojmu terorismus, online http://www.mvcr.cz/clanek/definice-poimu-terorismus.aspx ověřeno ke dni 26.4. 2014 7. Pacner (2010): Přísně tajné vraždy, Česká televize, online http://www.ceskatelevize.cz/poradv/10267422798-prisne-tajnevrazdv/410235100221035-strasburk/video/ ověřeno ke dni 26.4. 2014 8. Policie ČR (2014): Řešené případy, online http://www.policie.cz/clanek/resene-pripady.aspx ověřeno ke dni 26.4. 2014 9. Růžička, D. (2014): Státní bezpečnost - akce Neptun, online http://www.totalita.cz/stb/stb a neptun.php ověřeno ke dni 26.4. 2014 10. Stohl, M . (2003): Expected Utility and State Terrorism, Oslo: Root Causes of Terrorism International Expert Meeting, online http://www.comm.ucsb.edu/faculty/mstohl/Expected%20Utility%20and%20State%20 Terrorism.pdf ověřeno ke dni 26.4. 2014 11. Teitel, R. G. (2003): Transitional Justice Genealogy, Harvard: Human Rights Journal, online http://www.hcdh-togo.org/documentation/hcdh-26082011151336-tigenealogy.pdf ověřeno ke dni 26.4. 2014 12. Trousilová, A . (2010): Státní bezpečnost, online http://tema.novinky.cz/statni-bezpecnost ověřeno ke dni 26.4. 2014 13. Týden.cz (2012): Atentát režírovaný StB: kauza vraždy skončila. Bez trestu, online http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/atentat-rezirovany-stb-kauza-vrazdy-skoncilabez-trestu 254724.html#.U 1 ujZaL8vxg ověřeno ke dni 26.4. 2014 14. Zákon o době nesvobody, online http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1991-480 ověřeno ke dni 26.4. 2014 15. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu, online http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-198 ověřeno ke dni 26.4. 2014 16. Žáček P. (2009): Lustrační zákony v České republice, Mezinárodní konference, online http://www.ustrcr.cz/data/pdf/konference/201et-pote/twenty-years-after-zacek.pdf ověřeno ke dni 26.4. 2014 17. Žáček P. (2012): Defektorem ve svobodném světě, ÚSTR, online 75 http://www.ustrcrxz/data/pdf/pamet-dejiny/padl204/043-050.pdf ověřeno ke dni 26.4. 2014 10.3. Archivní zdroje 10.3.1. České dokumenty (zdroj ÚD V): Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu - citované dokumenty: 1. Akce "Neptun" - její průběh a dosavadní výsledky, I. Správa M V , 8. odbor, 19. března 1965 2. Evidence trestního řízení 2013 3. Čuka, P. (1996): Založení spisu, Praha 2.10. 1996 4. Dopis Ladislava Bittmana vyšetřovateli Pavlu Gregorovi, 12.2. 2002 5. Obvinění M . a spol. - tr. řízení - podnět k podání žádosti o právní pomoc do U S A , 8.7.2003 6. Obvinění M . a spol. - vražda manželky prefekta ve Štrasburku Tremaud v r. 1957 žádost o sdělení. 30.8.2002 7. Odborné vyjádření ve smyslu § 105 odst. 1 věta druhá trestního řádu. Kriminalistický ústav Praha. 17.10.2001) 8. Plán práce I. správy MV-ČSR na rok 1957-58 9. Sdělení obvinění z trestného činu, 19.12. 2001 10.3.2. Francouzské dokumenty (zdroj ÚD V): 1. Dozor nad územím - sektor kontrašpionáže, (1960): Vyšetřování o „Kampfverband fur unabhangiges Deutschland." Mety, 14.6. 1960 2. Rieber, P. (1964): Zastavení vyšetřování v trestním řízení, Štrasburk 17.2. 1964 3. Soud vyšší instance Štrasburk (1964): Návrh prokurátora na zastavení trestního stíhání J.9568/56. 14. února 1964 4. Tribunál první instance ve Štrasburku (1959): Záležitost vědomého zabití, 5.1. 1959 76 10.3.3. Dokumenty ÚZSI: 1. Odbor spisové a archivní služby ÚZSI (2000): První správa: Československá rozvědka v dokumentech 1945-1990. Praha: ÚZSI 2. Tajný rozkaz ministra vnitra č. 100/154 10.4. Právni dokumenty 1. Benešová, M . (2013): Věc obv. S. T. - Stížnost pro porušení zákona. Praha: Ministerstvo spravedlnosti 2. Novotná, D. (2013): Rozsudek jménem republiky. Brno: Nejvyšší soud 10.5. Rozhovory 1. Rozhovor s Mgr. Pavlem Gregorem, vyšetřovatelem případu, 20. března 2014 v Praze, autorizace přepisu dne 26. března 2014, přepis v držení autora práce. 2. Rozhovor s pplk. Ing. Bc. Vladimírem Vašulkou, vyšetřovatelem případu, 1. dubna 2014 v Brně, autorizace přepisu dne 4. dubna 2014, přepis v držení autora práce. 77 11. Seznam nejčastěji používaných zkratek: ČSR - Československá republika KSČ - Komunistická strana Československa StB - Státní bezpečnost SNB - Sbor národní bezpečnosti ÚDV - Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu ÚSTR - Úřad pro studium totalitních režimů ÚZSI - Úřad pro zahraniční styky a informace V B - Veřejná bezpečnost 78 12. Přílohy Rozhovor s Pavlem Gregorem Kompletní poznatky z rozhovoru s bývalým policistou zařazeného na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Služby kriminální policie a vyšetřování, vyšetřovatelem štrasburského případu Mgr. Pavlem Gregorem, který v současnosti působí jako asistent senátora Parlamentu České republiky PhDr. Milana Pěšáka. Podle pana Gregora působili oba obvinění obecně jako inteligentní muži. Nutno říci, že ani jeden se k vyšetřovanému skutku nedoznal a oba se pokládali za svědomité pracovníky bývalé StB, kteří se nemají za svou kariéru absolutně za co stydět. Pokud jde o otázku, odkud přišel k celému činu podnět, tak to z vyšetřování zcela jasně nevyplynulo, ale vzhledem k charakteru a závažnosti celé akce je velmi pravděpodobné, že příkaz přišel z těch nejvyšších míst, přičemž zřejmě existovala i linie na vedoucí představitele Sovětského svazu, jelikož zájem na narušení francouzsko-německého sbližování byl logickým cílem těch nejvýznamnějších sovětských představitelů. Právě narušení vztahů mezi Francií a Německem, které se v tomto období začaly výrazně zlepšovat, mělo představovat klíčový motiv vedoucí k provedení tohoto činu. Vyšetřování vzešlo interně z Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, potažmo z jeho dokumentace. Tehdy byl tento úřad členěn na dva odbory, přičemž jeden měl na starosti právě dokumentaci, resp. archivní šetření, zatímco druhým odborem byl odbor vyšetřovací, který se pak případem, jakožto policejní orgán, zabýval dále. Prováděl výslechy, zahajoval trestní stíhání atp. Tohle členění se změnilo v momentě založení Ústavu pro studium totalitních režimů, který na sebe vzal značnou část agendy odboru dokumentace, na základě čehož na U D V zůstala prakticky pouze jeho policejní část. V současnosti však již značná část podnětů k vyšetřování přichází od různých nevládních organizací, jako např. od České křesťanské akademie apod. ÚD V ale stále vychází i zvláštních podnětů pramenících z průběhu archivních šetření, jež jsou nedílnou součástí realizovaných prověřovaní. Co se týče samotného vyšetřovacího procesu, tak značně problematické bylo především dohledávání jednotlivých bývalých příslušníků I. správy StB. Za tímto účelem bylo prováděno velmi rozsáhlé šetření, v jehož rámci poskytly právní pomoc i francouzské orgány. V tomto kontextu byla rovněž velmi významná úloha Úřadu pro zahraniční styky a informace, díky kterému se podařilo strukturu tehdejší I. správy velmi dobře rozkrýt. N a základě tohoto šetření byly ustanoveny a následně ztotožněny osoby všech pracovníků příslušných součástí 79 tehdejší I. správy StB a po dohledání žijících osob provedeny výslechy zhruba třiceti bývalých příslušníků StB, které měly zejména poodhalit způsob fungování I. správy a další její funkční mechanismy. Výslechy těchto bývalých příslušníků však nepřinesly zásadní zjištění. U většiny vyslýchaných se patrně projevovala určitá solidarita s bývalými kolegy, na základě čehož neuvedli takřka nic, co by vyšetřování zásadním způsobem posunulo. Nicméně bylo nutno se u vyslýchaných vypořádat s argumentem, že obvinění vzhledem ke svému služebnímu zařazení nikdy nikam do zahraničí cestovat nemohli, z čehož plyne, že vyšetřovaný čin nemohli spáchat. V průběhu výslechů to však bylo vyvráceno a bylo doloženo, přinejmenším u jednoho z obviněných, že navštívil jistou rezidenturu v jedné západoevropské zemi. Nešlo o to, že by vyslýchané osoby chtěly něco prozradit, nicméně v dané situaci netušily, že by tato informace mohla být pro postup ve vyšetřování významná. Tyto výslechy tak přeci jen přinesly určitý posun. Naproti tomu výslech bývalého příslušníka StB, který uprchnul do U S A a mimo jiné i o štrasburském případu dokonce publikoval knihu, žádný zásadní průlom ve vyšetřování nepřinesl. V zásadě disponoval pouze obecnými informacemi a informacemi „z druhé ruky". Ve své knize však uvedl jména některých podezřelých. Významným momentem pro vyšetřování byla skutečnost, že se podařilo zajistit archiválii prokazující, že příslušníci československé I. správy se velmi podrobně zajímali o způsoby, jakými se ve Francii nakládá s poštovními zásilkami. Jednalo se o utajenou korespondenci mezi kmenovými příslušníky I. správy. Mimo jiné i tento důkaz poukázal na fakt, že I. správa j ednoznačně měla ve Francii své zájmy a cíle. Dále pak byla velmi významná zmiňovaná právní pomoc od styčného soudce při Ministerstvu spravedlnosti ve Francii, který o případ projevoval zájem v průběhu celého vyšetřování. Důležitý byl také fakt, že francouzské úřady umožnily přístup do svých archivů. Zásilka s výbušným zařízením sice nevybuchnula v rukou francouzského prefekta, ale v rukou jeho ženy, nicméně lze předpokládat, že případná smrt jiné oběti mohla představovat pro agenty I. správy pouze určité kalkulované riziko, nicméně jasným cílem atentátu byl zcela určitě prefekt. Pokud jde o přerušení trestního stíhání ze zdravotních důvodů, tak to je pro vyšetřovatele něco, s čímž musí u stíhaných osob vyššího věku vždy počítat, byť to vzhledem k vynaloženému času a práci nemůže být nic potěšujícího. Problém v průběhu řízení před soudem mnohdy zřejmě spočívá v určité nezkušenosti jednotlivých soudců s podobnými 80 případy, jelikož jejich vyhodnocování je poměrně problematické a občas se může projevit určitá snaha mít takový případ co nejrychleji vyřešený a uzavřený. Rozhovor s pplk. Vladimírem Vašulkou Kompletní rozhovor s vyšetřovatelem pplk. Vladimírem Vašulkou z brněnské expozitury ÚDV o operaci Kameny. Akce Kameny byla ze strany StB namířena zejména proti podnikatelům z Československa, kteří se po únorovém převratu v roce 1948 pokusili emigrovat do zahraničí, resp. byli vyprovokováni k nelegálnímu přechodu státní hranice. Jejich emigrace byla od prvopočátku pod kontrolou Státní bezpečnosti a mnohdy byla agenty StB vyprovokována. Cílem těchto lidí byla emigrace do americké okupační zóny Německa. Příslušníci StB zde vystupovali v roli převaděčů, kteří měli za úplatu poskytovat zájemcům o emigraci svou pomoc při odchodu z komunistického Československa. Příslušníci StB za součinnosti příslušníků SNB převáděli tyto zájemce ve svých autech na fiktivní státní hranici, která byla v blízkosti skutečné státní hranice. K tomu aby jejich praktiky nebyly odhaleny, jim významně napomáhala skutečnost, že zájemci o emigraci neznali daný terén a to, že se tyto akce odehrávaly v noci a za tmy. V rámci těchto akcí pak docházelo k předání čs. občanů čs. státním orgánům, což pro tyto občany mělo fatální důsledky. V případě fiktivního přechodu státní hranice byly oběti předvedeny do inscenované úřadovny CIC. Tato úřadovna byla příslušníky StB zařízena velice věrohodně, aby budila dojem opravdové kanceláře americké služby, aby v uprchlících nevzbudila jakékoliv podezření, aby získali pocit bezpečí a především aby neměli problém vypovědět veškeré informace, na které byli dotázáni, a které byly pro příslušníky StB klíčové. Při zařizování těchto falešných amerických služeben vycházela StB ze vzhledu a zařízení skutečných služeben CIC. Příslušníci StB měli americké uniformy zapůjčeny z Barrandovských ateliérů. Zde byly dotyčné osoby vytěženy a byly vyzvány k vyplnění dotazníku. V rámci vytěžení pak uprchlíci obvykle prozradili veškerou svou činnost proti komunistickému režimu, kterou si buď vymysleli, nebo zveličili, aby měli větší šanci pro přiznání statutu uprchlíka. Zmínili i jména spolupracovníků ev. osob, s nimiž byli ve styku. Tyto osoby byly následně ze strany StB perzekuovány. Příslušníci StB se obohacovali tím, že uprchlíkům vzali veškeré osobní věci, cennosti, šperky a veškeré finanční prostředky, které si ponechali 81 pro vlastní potřebu. Na základě svých výpovědí pak byli uprchlíci odsuzováni k vysokým trestům vězení a jejich rodinní příslušníci perzekuováni. Akce Kameny měly být prováděny úřadovnami StB z Českých Budějovic, Plzně a Karlových Varů, přičemž jejich počet se dá počítat v řádu desítek. 82 Anotace: Práce s využitím konceptů výzkumu terorismu a tranziční spravedlnosti analyzuje okolnosti bombového útoku StB ve Štrasburku v roce 1957, jeho vyšetřování a navazující soudní proces v České republice po pádu komunismu. Klíčová slova: Československá Státní bezpečnost, komunismus, rozvědka, Štrasburk, terorismus, státní terorismus, tranziční spravedlnost Annotation: This work analyzes the circumstances of the bomb attack commited by Czechoslovakian secret police in Strasbourg in 1957, its investigation and subsequent trial in the Czech Republic after the fall of communism with using the concepts of terrorism and transitional justice. Key words: Czechoslovakian Secret police, communism, intelligence service, Strasbourg, terrorism, state terrorism, transitional justice 83