RECENZE: Romové dobyli Cannes a vstupují do domácích kin

Petr Václav je typicky festivalový filmař. Za prvotinu Marian, jejímž hrdinou byl romský chlapec, přivezl ceny z Locarna či Angers, následující Paralelní světy bodovaly v Chotěbuzi či Bratislavě. Ale diváci se na jeho opusy zrovna nehrnuli a také do třetice lze sotva čekat fronty u pokladen, byť Cesta ven vstupuje do domácích kin po premiéře v Cannes s dotekem světovosti.

Cesta ven 60 % režie Petr Václav Kinobox: 61 %

Vypráví totiž opět o Romech – dokonce se tu vrací Milan Cifra, již dospělý někdejší představitel Mariana. A proč si lhát, na rozdíl od festivalových porot se publikum nad sociálními dramaty outsiderů příliš nerozněžňuje; nedávný osud Cigána v režii Martina Šulíka je toho důkazem.

Šulík vyprávěl poeticky "Hamleta z romské osady", Václav naopak volí prostředí víc městské, styl spíš dokumentárně věcný a do popředí staví ženu, mladou matku usilující o lepší životní perspektivu pro sebe i malou dceru.

9 fotografií

Na jedné straně jí však brání dost uniformní "zlí bílí", zakyslé úřednice, exekutoři či správce ubytovny plné štěnic, na straně druhé – a daleko zajímavější – její vlastní prostředí, které hrdinku strhává zpátky. Neboť kdo zkusí odejít, jako by zradil rodinu.

Šedé ráno, doma kouř z cigaret, venku kouř z komínů; hned první záběry nastolí bezútěšnou náladu, z níž není úniku. Ženu bolí u srdce, za sebou má tři potraty a před sebou  nejistotu, neboť bez praxe ji nikde nezaměstnají.

I její partner se bez práce topí v dluzích, mladší sestra chodí za školu a hádky jsou na denním pořádku. Včetně hodně hrubých nadávek, které však muž se ženou vnímají zcela samozřejmě, jejich cit nijak nenarušují.

A tak to jde den za dnem; Cesta ven zosobňuje jakýsi záznam každodennosti, kde se vrší problémy. Pro dávky si nepřišli včas, lichvář poslal vymahače, z televize, kterou jim už brzy zabaví, se linou zprávy o protiromských nepokojích.

Sousedka živící se prostitucí pláče, protože jeden z jejích zákazníků, právě v rasové otázce angažovaný politik, "po mně chce čuňárny". Což je motiv hodně umělý včetně sexuálních hrátek ve vaně, zřejmě sázejících na úchylný trend festivalů.

Nastaveno folklorem

Obsazení Romů je dvousečné, drží věrnou náladu, leč v epizodách někteří postrádají hereckou jistotu – s výjimkou Klaudie Dudové v hlavní roli ještě přitažlivé, ale už únavou poznamenané ženy.

Prochází předvídatelným bludným kruhem od zastavárny přes dočasné útočiště v otcově špinavé špeluňce až po útěk za samostatností se silným okamžikem: sama okradena zřejmě Romy v zapadlé hospodě, hodí to za hlavu. Teď se tančí, zpívá, nebudeme si kazit noc.

Ve vystižení sklonu nechat věci plynout, neřešit, neměnit, nebojovat je Cesta ven nevtíravě přesná; také vypráví střídmě, s odstupem, neútočí okatě na city. Ovšem líčí pouze a právě to, co čekáme i známe, nenachází žádný nový překvapivý klíč.

Kromě hrdinky – a k ní zase film dluží hlubší motivaci. Divák se nedoví, proč zrovna ona je jiná, odhodlaná, vědoucí, cílevědomá, což vzpouru trochu oslabuje. O nastavování folklorem nemluvě.