- život je plnej náhod. Dneska ráno mi poštou přišla krabice autorskejch výtisků knihy Katka, na které jsme s tátou v podlední době pracovali.
Odpoledne jsem jel na nějakou schůzku do Košíř, tak sem si jeden výtisk vzal jen tak do auta. Když jsem se vracel, rozpršelo se. Přibylo aut a já se pomalu sunul dolu směrem k tunelu Vrchlického ulicí, pozoroval stěrače a poslouchal stále dokola Watercolour od Pendulum a bubnoval k tomu prsty do volantu. Na kraji silnice u parku jsem ...si všiml dvojice v kapucách, jak čekaj, až je někdo pustí, ale protože stáli dost daleko od silnice, aby je vodou z kaluží neohodil někdo rychle projíždějící pruhem pro autobusy, nikdo je moc nepouštěl..
Zpomalil jsem a bliknul na ně, aby přeběhli. Až podle specifické kulhavé chůze mi došlo, že je to Katka. Nechal jsem je přejít, zajel k chodníku, pustil blikačky a zatroubil. Řekli jsme si rychle pár věcí, neviděli jsem se asi měsíc. Vypadala výborně. Má se dobře, pes je ok, teče jim do bydlení. Půjčil jsme jim na večeři a podal Katce okýnkem knížku, co mi ležela na sedadle spolujezdce. Předtím totiž viděla jen finální maketu. Vypadala, že z toho má fakt radost.
Takže tak.