O PROMĚNLIVOSTI VĚCÍ A VĚKŮ
„A to je to, čemu se říká Proměnlivost věcí“– tak zní závěr jedné taoistické básně staré přes dvě tisíciletí od čínského filosofa-básníka-vtipálka Čuang C‘. Posloužiš mi jako název malinké úvahy.
Když mi bylo asi šest až osm let, zněl často z rádia umírněný charlestonový hit (anglické slovo hit se ještě nepoužívalo, to až od osmašedesátého) v podání našeho bingcrosbyovského barytona Richarda Adama (spolu s Rudolfem Cortésem a kapelníkem Karlem Vlachem byli idoly tehdejších paní a dívek) se slovy:
„Spadl mi měsíc do vína, když jsem ho večer pil, povídám počkej měsíci…“. Cítil jsem se u toho stísněný, bylo mi do breku. Vše od dospělých jsem ještě přijímal jako nezvratnou pravdu, a jak tedy mohl někomu spadnout měsíc do hrnečku vína?! (Skleničky jsem ještě neznal.) A pak se ještě schovat za keřem?! A jak si s měsícem mohl ten pan zpěvák vůbec povídat? O básnických příměrech jsem tehdy neměl tušení. O pár let později, když jsem nabyl odvahy ke kritizování, to byl pro mne zpětně prostě „trapně pitomej text“. A navíc, konvenční nudné swingové podání - do éry „vodvazů“ amerického rock‘n‘rollu a poslechu Radia Luxembourg chybělo ještě několik let.
A hle: po dalších třech desetiletích, kdy jsem s nadšením objevil starou čínskou poezii (díla „lidových básníků“ a filosofů spřátelených komunistických zemí, stará i nová, se tehdy směla vydávat), jsem tento text, který ona píseň převzala, nalezl v knize klasické čínské poezie. A zjihnul jsem: Jaká to krása!: Ovíněný pradávný čínský filosof-poeta zírá kdesi venku do své skleničky, v ní se mu zrcadlí měsíc, a on si s ním přátelsky rozpráví. A chce aby něco hezkého vyřídil jeho milé. Úplně jsem se v tom viděl.
„Nuž, a to je to, čemu se říká proměnlivost věcí“, ale i proměnlivost věků: v chápání, úsudku, hodnocení. Malinko mne to poučilo o nutnosti tolerance a pokory před uměním a myšlenkami, kterým zrovna nerozumíme.