,Stříleli i po nás.‘ Česká studentka popisuje, jak byla před 36 lety u masakru na náměstí Nebeského klidu
Před 36 lety vjely tanky čínské lidové osvobozenecké armády na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Davy lidí, které zde už několik týdnů demonstrovaly za přijetí demokratických reforem, utíkaly před bojovými vozidly i střelbou. Ta ale pokračovala a s ní rostl i počet obětí. „V celém týdnu poté se střílelo náhodně. Stříleli i po nás,“ vzpomíná pro iROZHLAS.cz na masakr Magdalena Klimovičová, která v Pekingu v té době studovala.
Na Pekingskou univerzitu, která je historicky považována za jednu z nejprestižnějších v celé Číně, přijela Magdalena Klimovičová v září roku 1988 na postgraduální studium archeologie. Prvních pár měsíců na vysoké škole, kde byla jako jediná Češka, má spojené hlavně se zahraničními studenty, se kterými sdílela kolej, s kulturním šokem, všudypřítomnými šváby, kteří si úkryt našli i v rádiu, ale i krásným kampusem a milým přístupem čínských studentů.
Z Hongkongu mizí další památníky za oběti na náměstí Nebeského klidu, o kterém se nesmí mluvit
Číst článek
První náznaky změny se objevily až v polovině dubna následujícího roku, kdy zemřel Chu Jao-pang, dříve vysoce postavený politik, který byl přinucen k rezignaci. Studenty, kteří za něj drželi pietu, vláda označila za chuligány. V té době si studentka z Československa všimla, že se po kampusech začaly objevovat plakáty vyzývající k protestu.
„Strašně se jich to dotklo,“ popisuje Klimovičová pro iROZHLAS.cz, proč byla reakce studentů tak velká. „Byly to naivní děti, idealisté, ekvivalent našich 15 a 16letých studentů,“ vysvětluje.
„Žili v nesnesitelných podmínkách, v pokojích po šesti nebo dvanácti, kde měli všechen svůj majetek na posteli. Zhaslo se jim v deset večer, takže se v noci učili za světla lampy v parku. Dostávali kupony na to, aby se jednou v týdnu osprchovali, měli i kupony na jídlo a nesměli se ani držet za ruku,“ popisuje život čínských vysokoškoláků konce 80. let minulého století.
Běžní Číňané, často z dělnických profesí, si jich proto podle Klimovičové velmi vážili a považovali je za to nejlepší, co země má. I je proto komentář vlády o chuligánech, za který se navíc odmítla omluvit, naštval a postavili se na stranu studentů. Cítili povinnost je chránit.
Proběhlo proto několik pochodů, kde mezi miliony účastníků byla i Klimovičová. Rozšířily se také požadavky na uvolnění přísných pravidel v rámci systému jedné strany. Počet lidí na náměstí Nebeského klidu, pro které se používá i čínský název Tchien-an-men, rostl. Peking zároveň čekala velká diplomatická návštěva Michaila Gorbačova, na kterou se sjeli novináři ze všech velkých světových médií.
Vládnoucí komunistická strana proto vyhlásila stanné právo a doufala, že tím protesty skončí a média nebudou mít o čem psát. Místo toho se ale na náměstí dál sjížděli lidé i z venkova, kteří zde stanovali, k protestům se přidávali i někteří policisté a vojáci.
Střelba začala před půlnocí
Na přelomu května a června se podle Klimovičové však začala vůle lidí lámat. Vzpomíná, že když v té době několikrát navštívila náměstí, extázi a nadšení vystřídala tíseň. Náměstí bez stromů bylo rozpálené, lidem bylo špatně, šířil se zápach i hmyz. „Existovala představa, že pokud se to podaří udržet ještě pár týdnů, tak to bude mít nějaký efekt. Nebyla tam deprese, ale člověk si kladl otázky, jestli jsou ještě schopni to takhle ještě dva tři týdny dát,“ popisuje své tehdejší pocity.
Že se něco reálně děje, si všimla 3. června, tedy jen pár hodin před začátkem masakru, kdy doprovázela přítele na letiště. Taxík musel jet polem, protože cesty byly obsazené stovkami nákladních automobilů mířícími do centra metropole, kde stály zástupy vojáků v civilním oblečení.
Zpět na náměstí se Klimovičová už nedostala, přestala jezdit i hromadná doprava, nemohla se vrátit ani na kolej. Některé silnice blokovaly tanky a lidé začali stavět barikády, Klimovičová šla proto do lobby hotelu, kde bydlela zahraniční média a odkud bylo náměstí na dohled.
Od deseti nebo jedenácti od večera už byla slyšet neustálá střelba, bylo jasné, že vláda požadavkům demonstrantů nevyhoví. „Celé město bylo v ulicích a změnilo se to v horor,“ líčí.
Blokování udavačských linek
Z hotelu odcházela Klimovičová až ráno. „Mezi Tchien-an-menem a tím hotelem jsem viděla tak deset patnáct mrtvol,“ vzpomíná. Místo své koleje ale zamířila na koleje lékařské fakulty, kde bydlel její přítel, zpátky se vydala až 5. června. Nebezpečí ale ještě nepominulo.
„Když jsme vyšli z lékařské fakulty, prosvištěly nám kulky kolem hlavy,“ líčí. „V celém týdnu poté se střílelo náhodně a po celém Pekingu. Viděli hlavu v okně a někdo vystřelil. Podle mě šlo o strategický cíl, aby se lidé báli, aby měli strach, že to může přijít kdykoliv a kdekoliv. Těch úmrtí bylo značně. Možná i víc než přímo na náměstí,“ popisuje. Přesný počet obětí není dosud znám, odhady se pohybují od stovek do tisíců.
Osud muže, který zastavil tanky na náměstí Nebeského klidu, zůstal světu utajen
Číst článek
Po návratu na kolej se dozvěděla, že ji tam hledal zaměstnanec československého velvyslanectví a chtěl ji společně s studenty jazyků evakuovat. „Mezitím ale odjeli a na mě zapomněli,“ popisuje Klimovičová, jak se vyhnula návratu do Československa. „Říkala jsem si, že když odjedu, tak už se nebudu moct vrátit. Kdybych odjela, bylo by po všem. Tak jsem se rozhodla zůstat a pozorovat, co se stane.“
Sledovala tak, jak učitelé, kteří ještě nedávno zavřeli předčasně školy, aby se studenti mohli vrátit domů a vyhnuli se tak zatčení, byli vystavení tlaku a začali udávat své kolegy a jak to stejné probíhalo i v rodinách. „To bylo jedno z nejpříšernějších období,“ přiznává. K tomuto účelu vznikly i speciální telefonní linky. „Tak jsme chodili telefonovat a blokovat ty linky, aby byly co nejobsazenější.“
Přesto se prý nikdy nebála a brzy nechala vystavit vízum pro svou desetiletou dceru, aby za ní mohla na zbývající rok studia do Pekingu přijet. Do Číny se pak Magdalena Klimovičová vrátila už jen jednou, v roce 2003. Současnou politickou situaci, která blokuje všechny informace o masakru, v zemi považuje za tragickou.
„Když jsem Číňany zažila jako velmi lidské a kultivované, kteří toužili po důstojnosti a svobodě, tak je strašně tragické vidět, jak je režim dokázal totálně zlomit, vygumovat a udělat z nich roboty,“ líčí. „Vzal jim duši,“ uzavírá.