Catron & Fisk CF-10
„Na trojplošníku by chtěl létat každý,“ řekl Lothar von Richthofen (1894–1922), bratr nejslavnějšího esa velké války. A vzápětí dodal: „Teda než přišel famózní dvojplošník Fokker D.VII.“ Příhodou, která se možná ani nestala, jsme si nenásilnou formou připomněli, že hvězdná doba trojplošníků se odehrála v krátkém časovém úseku během první světové války.
Létající cirkus, jeho první velitel Manfred von Richthofen a stíhací trojplošníky Fokker Dr.I jsou mezi širokou veřejností dostatečně známé. Mnozí potom znají i britský stíhací Sopwith Triplane, na který vlastně Němci odpovídali. A tím jsme si víceméně vyčerpali portfolio trojplošníků stojících za poklonu.
Novodobé repliky prvoválečných trojplošných stíhaček Sopwith Triplane a Fokker Dr.I. Typů trojplošníků však vzniklo mnohem více, a to nejen za války, ale i před válkou v době leteckého průkopnictví a dokonce i po válce, kdy bychom je už nečekali.
Nemá smysl se zde příliš nořit do výhod a nevýhod trojplošníků. Stačí si uvědomit, k čemu u letadla křídlo je, a co nám tedy křídlo navíc přinese, ať už dobrého, nebo naopak. A při pro tuto chvíli zavrženém hlubokém noření bychom museli počítat i s rozměry křídla, zda porovnáváme dvojplošník a trojplošník se stejnou celkovou plochou křídel nebo s křídly se stejnými rozměry (pro zjednodušení uvedeny krajní možnosti).
Obecně lze říct, že u trojplošníků dosáhneme většího vztlaku a/nebo větší obratnosti. Na druhou stranu křídlo navíc a s tím související další vzpěry (a zpravidla i drátěné výztuhy) přidávají na čelním odporu, a tím ubírají na rychlosti. Zde ještě dodejme, že trojplošníky to nekončilo. Na milost můžeme vzít ještě nějaký ten vzniklý čtyřplošník, přestože ten už byl k ničemu, a více než čtyřplošné úchylky rovnou zahodíme do smetí.
A když si uvědomíme, kolik trojplošníků vlastně známe, jednoduše si z toho odvodíme, že jejich případné výhody nebyly tak zásadní. Dokonce i Fokker Dr.I byl vyroben v pouhých 320 exemplářích, přitom jeho nástupce, již zmíněný dvojplošník Fokker D.VII, se může pochlubit 3 800 exempláři. Objem výroby typu Sopwith Triplane činil 147 kusů.
Během první světové války však vzniklo mnohem víc typů trojplošníků. Většina v prototypech nebo „hrstkovém“ množství pro ostré testování na frontě, jako byl například Pfalz Dr.I vyrobený v deseti exemplářích. A abychom nezapomněli, tak vyzdvihnout za všechna svá tři křídla si zaslouží těžký italský bombardér Caproni Ca.4, vyrobený asi v padesáti exemplářích, který je tedy vedle stíhaček Sopwith Triplane a Fokker Dr.I posledním ze tří sériově vyráběných prvoválečných trojplošníků.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem se nelze divit, že trojplošníky máme spojeny s první světovou válkou. Je ovšem nad slunce jasné, že nějaké trojplošníky se objevily i v dobách průkopnických před válkou. Například Alliott Verdon Roe byl konstruktér průkopník, kterého trojplošníky držely opravdu silně.
Zdánlivě překvapující skutečností je, že s trojplošníky přicházeli letečtí konstruktéři i po první světové válce. Vedle toho samozřejmě byly po válce také dokončeny některé trojplošníky konstruované už v době válečné, ale ty nás moc zajímat nebudou.
I poválečné trojplošníky vznikaly zpravidla pouze v prototypech, i zde se však našly výjimky, například americký bitevní Boeing GA-1 nebo japonský torpédový bombardér Micubiši 1MT (pozn.: v tomto případě se píše „Micubiši“, ne „Mitsubishi“). Zajímavé jsou i letouny dopravní, ať už jednomotorové Avro 547, nebo čtyřmotorový Bristol Pullman, oba z Velké Británie.
V následujících kapitolách si některé z meziválečných trojplošníků stručně a především obrazově představíme. I když hovoříme o letounech meziválečných, je třeba podotknout, že většina jich vzlétla do konce první poloviny dvacátých let.