Boje ve městě byly vždy velmi vyčerpávající a stály útočníka vysoké ztráty. Z hlediska obránce bylo možné kterýkoli dům nebo hromadu sutin proměnit v odolný opěrný bod. Vysoké ztráty z pouličních bojů vedly k vývoji speciálních vozidel, určených právě pro toto prostředí. Vzhledem k tomu, že se bojovalo na krátké vzdálenosti byly hlavními požadavky solidní pancéřování a zbraň velké ráže schopná vystřelovat těžké granáty s velkým demoličním účinkem. Paradoxně byla předností krátká hlaveň, neomezující manévrování vozidla v úzkých ulicích a možnost střelby vysokými úhly náměru.
Trpké zkušenosti
Popudem k vývoji samohybných děl schopných ničit budovy byly vyčerpávající boje v ulicích měst. Pěchota dostala v lednu 1940 pro svou podporu narychlo vyvinutá samohybná děla vyzbrojená těžkou houfnicí sIG 33 ráže 150 mm (schwere Infanterie Geschütz) s hlavní dlouhou 11 ráží. Tato zbraň dokázala vystřelovat téměř 28kilogramové granáty plněné 8 kg amatolu. Později byly na základě bojových zkušeností do palebného průměru zařazené nadrážové demoliční 90kg Stielgranate 42 obsahující 27 kg amatolu. Houfnice sIG 33 se montovala na podvozky tanků Pz.Kpfw. I, Pz.Kpfw. II, Pz.38(t) a Pz.Kpfw. III.
Nicméně Hitler požadoval mnohem účinnější zbraně. Na jaře 1942 zahájila firma Krupp vývoj těžkého útočného moždíře Bär vyzbrojeného houfnicí ráže 305 mm, schopnou palby horní skupinou úhlů až do náměru + 70°. Tato zbraň byla určena především pro ničení těžkých opevnění z odstupu, čemuž odpovídala hmotnost granátů přes 350 kg, s obsahem 50 kg trhaviny a dostřelem kolem 10 km. Projekt byl zastaven jako příliš nákladný, ještě před dokončením prototypu. Navíc se po zkušenostech od Stalingradu kladl větší důraz na podporu pěchoty při bojích ve městě. Hrozba stálých opevnění prakticky pominula.
První lépe navrženou zbraní pro podporu pěchoty byl Sturmgeschütz IV für 15 cm Sturmhaubitze 43, postavený na podvozku Pz.Kpfw.IV, vyzbrojený krátkou 150mm houfnicí 15 cm StuH 43/L12 firmy Škoda. Zbraň používala stejnou munici jako sIG 33. Vozidlo vyráběné od začátku roku 1943 bylo dobře pancéřované a vcelku pohyblivé. Na ničení větších budov však nestačilo. Navíc došlo k rozvoji protitankových zbraní. Stávající podvozek dosáhl limitu nosnosti a pancéřování nebylo možné dále zesilovat.
Pozornost konstruktérů se zaměřila na zvětšení ráže lafetované zbraně. První volbou byla standardní moždíř 21 cm Mörser 18 ráže 210 mm. Při hmotnosti granátu 120 kilogramů se jednalo o enormní nárůst palebné síly. Ale ani to nebylo Hitlerovi dost. Mnohem větší zalíbení nalezl ve vrhači raket firmy Rheinmetall Borsig z Düsseldorfu, odvozeném od námořního vrhače hlubinných náloží.
Zbraň, oficiálně označená 38 cm Raketenwerfer 61 L/5,4, dokázala vystřelovat 376 kg těžké granáty obsahující 125 kg trhaviny. Tento granát dokázal zbořit celý blok budov. Proti těžkým opevněním byl k dispozici kumulativní granát se zpožďovacím zapalovačem, schopný probít 2,5 m armovaného betonu. Tak těžká zbraň byla pro podvozky Pz.Kpfw. IV příliš těžká, takže bylo nutné sáhnout po těžkém tanku Pz.Kpfw. VI Tiger.
Prototyp vozidla byl hotov v září 1943. Byl postaven na podvozku tanku Pz.Kpfw.VI Ausf.H1 Tiger (Sd.Kfz.181) s hladkými koly a gumovými obručemi. Celá nástavba byla z běžné konstrukční, nikoli pancéřové oceli. Na polygonu v oblasti kolem polského města Orzysz (německy Arys) byl 20. října předveden vůdci.