To mlhavé pondělí ráno 28. října 1918 se předseda Národního výboru československého Antonín Švehla a jeho kolega z vedení tohoto sice samozvaného, ale obecně uznávaného orgánu čs. politické reprezentace, František Soukup vydali na poněkud zvláštní misi.
Zamířili do ústředí Obilného ústavu, který sídlil v paláci Lucerna na pražském Václavském náměstí. Právě zde se řídilo přerozdělování obilí pro různé části monarchie. V době všeobecného nedostatku potravin šlo tedy o klíčový úřad. A Češi se jej rozhodli ovládnout.
Trpělivá dřina a hozená svorka. Co předcházelo vzniku republiky |
Švehla se Soukupem nakráčeli před rakouské úředníky a prvně jmenovaný spustil: „Pánové, na základě manifestu Jeho Veličenstva se vytváří československý stát a my dnes jeho jménem přebíráme správu Obilního úřadu. (…) A proto je třeba, abyste nám jako představitelům tohoto státu složili slib věrnosti,“ uvádí spisovatel Karel Pacner ve své knize Osudové okamžiky.
Švehla vytvořil dojem, že převzetí Obilného ústavu zástupci československého Národního výboru je vlastně plnění příkazu císaře Karla I., který předávání pravomocí vídeňské vlády do rukou místní vlády ustanovené císařem formuloval ve svém manifestu o autonomii jednotlivých zemí.
Přítomní úředníci byli zmatení, o císařově manifestu ale věděli, a tak Švehlovi přitakali a úřad předali. Národní výbor tak získal kontrolu nad mimořádně důležitou institucí.
„Navždy lámeme pouta“
Jen o několik desítek minut později, kolem desáté hodiny dopolední, se na nedaleké budově redakce deníku Národní politika objevila velká cedule s nápisem „Příměří“. A posléze i podrobnější zpráva, v níž bylo na základě informací redakčního vídeňského zpravodaje uvedeno, že mocnářství souhlasilo s podmínkami míru, které Rakousku-Uhersku navrhl americký prezident Woodrow Wilson.
Jak ale vysvětluje historik Jan Rychlík, ve skutečnosti to bylo tak, že předcházejícího dne – tedy v neděli 27. října – Rakousko-Uhersko přijalo pouze podmínky, na základě kterých se teprve mělo o příměří jednat. Uzavřeno nakonec bylo až 3. listopadu. „Lidé, kteří si toto oznámení četli, jej špatně pochopili a začaly se ozývat výkřiky: To je konec, Rakousko se rozpadlo, jsme svobodni,“ popisuje Jan Rychlík.
Nic nepomohla snaha představitelů Národního výboru volat do redakcí, aby zprávu dementovaly. Tisíce lidí už byly v ulicích, na domech se začaly objevovat červenobílé prapory. Nadšení Pražané začali strhávat z budov symboly nenáviděné monarchie, především rakouské orlice a posléze se vydali k soše svatého Václava.
Právě u sochy patrona české země agrární poslanec Isidor Zahradník proklamoval nezávislý československý stát. Spisovatel Karel Pacner citoval jeho slova takto: „Navždy lámeme pouta, v nichž nás týrali věrolomní, cizáčtí a nemravní Habsburkové! Jsme svobodní!“
Místo rabování oslava samostatnosti
Dav poté zamířil k hlavnímu nádraží, které tehdy neslo jméno Františka Josefa I. V té době byla telegrafická síť jediným funkčním telekomunikačním systémem. Železničáři měli rozeslat do stanic po celé zemi telegram, v němž byla uvedena informace o proklamování čs. státu a k tomu dovětek: „Odstraňte ihned všechny znaky a značky bývalého státu rakousko–uherského. Do Vídně a do Německa všechno zboží zadržte!“ Co na tom, že Národní výbor žádnou takovou akci neschválil ani neorganizoval. Převrat se v těch dopoledních hodinách 28. října 1918 zkrátka odehrával značně živelně.
Vznik ČSR zvěstoval v Olomouci i slovanský prapor, politici málem zaspali |
To vůdcové Národního výboru měli ještě hodně práce s tím, aby celé předání moci proběhlo v klidu a bez krveprolití. Jednali s místodržitelstvím, zemskou správní komisí či s pražským vojenským velitelstvím.
Aby udrželi v revoluční Praze klid, zabránili rabování obchodů či vyřizování účtů se zaměstnanci státního aparátu, nařizují Alois Rašín a Jiří Stříbrný, aby do ulic vyšly kapely. Měly vyhrávat a lidé zpívat vlastenecké písně. Převrat měl mít spíš podobu slavnosti, oslavy samostatnosti.
„Mužem 28. října“ tak trochu náhodou
Důležitou, i když do určité míry náhodnou, roli sehrál v oněch revolučních hodinách a dnech Vavro Šrobár, řazený spolu s Jiřím Stříbrným, Antonínem Švehlou, Aloisem Rašínem a Františkem Soukupem mezi takzvané Muže 28. října. Před polednem 28. října 1918 Šrobár dorazil do Prahy a z pověření zatím ještě formálně neustavené Slovenské národní rady (SNR) měl udržovat spojení s pražským Národním výborem.
„Osmadvacátý říjen 1918 připadl na pondělí, ale Šrobár vyrazil z Ružomberka do Prahy už v sobotu, protože se rozhodl zastavit na neděli v Přerově, kde v mládí studoval na gymnáziu. Teprve v pondělí ráno nasedl na vlak do Prahy a po cestě se od průvodčího dozvěděl, že v Praze se něco děje a jsou tam nepokoje,“ popisuje historik Jan Rychlík.
Když Šrobár do Prahy dorazil, nevěděl, co dělat, a tak šel navštívit svého přítele novináře Františka Votrubu. Ten jej zavedl do Obecního domu, kde zasedalo předsednictvo Národního výboru. „V něm zrovna potřebovali také nějakého zástupce Slovenska, a tak jej hned kooptovali. Tím se stal Šrobár jedním z ´mužů 28. října´ a pak ministrem zdravotnictví a ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska,“ přibližuje Jan Rychlík.
Zajímavé přitom je, že o vyhlášení samostatného československého státu 28. října odpoledne nikoho z politiků připravujících ustavení SNR telefonicky ani telegraficky neinformoval, takže když se SNR sešla ve středu 30. října v Turčianském Sv. Martině na svém prvním zasedání, její členové nevěděli, že československý stát už byl vyhlášen.
„Noviny vycházející v českých zemích bylo od jara 1918 zakázáno dovážet do Uher a vídeňské ani budapešťské noviny o vyhlášení československého státu zprávu nepřinesly. Uvedly jen, že v Praze jsou demonstrace a moc se rozhodl převzít Národní výbor,“ přibližuje Jan Rychlík historický paradox těch překotných revolučních dní závěru října 1918.