Na úvod – omlouvám se předem, ale je to nutné – dvě nudné pasáže z právních norem. V Listině základních práv a svobod, schválené 9. ledna 1991, se v článku 10, odstavci 2 říká, že každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. A už 20. listopadu 1989 byla v New Yorku přijata Úmluva o právech dítěte: k ní se připojila i Česká republika a její aplikace má přednost před běžnými zákony. Článek 3 této úmluvy stanoví, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí.
Je mýtus, že jsme si rovni ve všem. Stejně jako manželství není pro všechny, tak ani děti nemůžeme mít každý. Víme totiž, že otec si nemůže vzít svou dceru a mít s ní dítě, bratr se sestrou také ne. Proč? Protože to pro dítě není vhodné.