Vejce se samozřejmě nejdříve musí vyfouknout, potom pořádně vymýt a nechat vysušit. Takto připravený „základ“ zkušená malérečka natírá speciálními lihovými barvami, které nicméně není jednoduché sehnat. „Vajíčka se nechávají vyschnout a ztvrdnout minimálně rok. Do čerstvých by se vyrývat nemělo,“ upozorňuje Nádeníčková.
Když se potom pustí do práce a má vyryté základní mřížky, začne kouzlit třeba květinové motivy. „Některé malérečky se do toho pustí přímo, ale já si obrazce nejdřív raději jemně načrtnu. Vyrývám zpaměti, jak mě napadne. Tak to dělají všichni,“ usmívá se.
I v tom jsou vyškrabané – nebo jak se říká v Borkovanech „vyrésované“ – kraslice jedinečné. Na světě totiž nenajdete dvě stejné. „I kdyby chtěl člověk nějaký vzor okopírovat, nepovede se mu to. Vždycky z toho vyjde něco jiného,“ říká Nádeníčková a přitom pilníkem na vajíčku stínuje okvětní lístky růže.
Velikonoční kraslice jsou pro Borkovany tak typické, že jednu mají ve znaku obce. Před patnácti lety dokonce ve zdejší víceúčelové budově zřídili malé muzeum kraslic.
Pštrosí vejce jsou samý kráter
Každý, kdo se chce pokochat ručním uměním borkovanských žen, může expozici navštívit. „Nemáme pevnou otevírací dobu, zájemci přicházejí takřka kdykoliv po telefonické domluvě,“ pozvala k návštěvě Marcela Čutová, která má zdejší muzeum na starosti.
I po mnoha letech od otevření je o kraslice zájem. Jezdí se dívat malé i větší skupiny, občas rovnou celé zájezdy. „Vždy kolem Velikonoc je poptávka logicky největší,“ poznamenává Čutová.
Malérečka zasvětila kraslicím kus života, jen slámových vzorů vytvořila padesát |
Při vstupu do místnosti však zájemci vajíčka neuvidí, jsou zakrytá ve speciálních vitrínkách. „Barvy jsou citlivé na světlo a mohly by vyblednout. O Velikonocích je lze vystavit nebo dát do ošatky, ale po svátcích je musíme zase schovat,“ zdůrazňuje.
V expozici mají stovky kraslic – od nejmenších z křepelčích vajec přes slepičí nebo husí až po velké pštrosí. „Résovat“ právě ta obří přitom není žádná legrace. „Je to samý kráter. Pokud se pořádně nevybrousí, po škrábání tam zůstávají malé ďubky. A ono to právě úplně dobře vybrousit nejde,“ usmívá se malérečka Nádeníčková, která se techniku naučila v jedenácti letech a vajíčka vyškrabuje pro zálibu už půl století.
Jedno dílo zabere hodinu
Zajímavostí je, že nepochází přímo z Borkovan, ale z nedalekého Krumvíře. „Naučila jsem se vše od jedné staré paní, která se přestěhovala kousek od našeho domu. Se sestrou nám řekla, ať ji dojdeme navštívit a že nám to předvede. Tak jsme došly,“ povídá. Do Borkovan se později provdala a žije tam čtyřicet let.
Na bílé skořápky čekají malérečky v pořadníku, tradici však jistě udrží |
Expozice kraslic, které vytvořily výhradně borkovanské ženy, nezůstává stejná, průběžně ji doplňují. „Stává se také, že někdo zemře a pozůstalí najdou kraslice třeba po babičce. Nevědí, co s nimi, a my si je rádi vystavíme,“ podotýká správkyně muzea.
Místní tradice přetrvává, navzdory uspěchané době se trpělivé práci stále věnuje asi padesátka maléreček, v některých rodinách i tři generace. A jak dlouho trvá „vyrésovat“ jedno vajíčko? Klasické slepičí se dá zvládnout za hodinu, nejzkušenější ženy to stihnou i rychleji. V Borkovanech se každý může přesvědčit.