Je fakt, že když se řekne Cantona, možná i vám tohle extempore z 25. ledna 1995 naskočí automaticky jako první. I devětadvacet let poté platí, že něco tak bláznivého na fotbale třeba už nikdy neuvidíte.
Tak tedy postupně.
Kulisy: Stadion Selhurst Park, útulný domov Crystal Palace, zápas proti slavným United, chladné lednové počasí, nepříjemný vítr.
Okolnosti: Vyhecovaný duel plný ostrých faulů, nasupení hostující hráči, které vytáčel benevolentní kníratý rozhodčí Alan Wilkie.
Hlavní postavy: Samosebou Cantona, Wilkie, ale především dvacetiletý domácí fanoušek v tmavé kožené bundě s přidrzlým výrazem ve tváři, jistý Matthew Simmons.
A teď, jak se to celé seběhlo. Co způsobilo, že fotografové, kteří už obraceli pozornost jinam, najednou zaostřili na postranní čáru a cvakali jako diví?
Čtyři minuty po přestávce Cantona neudržel nervy a dotěrného obránce Richarda Shawa na oplátku skopl v souboji o vysoký míč. Sudí Wilkie vůbec neváhal a tahal červenou kartu, francouzský divoch ani nebrblal, jen si pokorně urovnal límec a celkem bez emocí se loudal k postranní čáře.
Fandové Manchesteru United nezapomněli, v březnu 2005 mávají vlajkou Francie s Cantonovou podobiznou.
Vyloučení? To pro něj žádná novinka nebyla, jen v dresu United mazal předčasně do šatny už popáté. Také kustod Norman Davies už byl na podobné případy připravený, takže ke Cantonovi přiklusal a vedl ho pod tribunou směrem k tunelu v rohu hřiště. Asi nečekal, že za pár vteřin bude mít plné ruce práce.
Když Cantona zmerčil křiklouna Simmonse, který seběhl deset řad, aby na něj mohl prskat nadávky, popadl ho amok. Dobráckému kustodovi se vysmýkl a šokované publikum sledovalo, jak fanouška nakopl ve stylu kung-fu.
Levou nohou se odrazil od země, pravou švihl směrem k Simmonsovi, chvíli v pádu na boku balancoval na reklamním panelu, až pak ho Davies zvládl odtáhnout.
Těm nejpozornějším fotografům se povedlo zachytit Cantonu, jak v netypickém černém dresu se sedmičkou kope křiklouna přímo do hrudníku. Na záběrech vidíte, že vyděšeně se tváří nejen Simmons, ale i spousta diváků okolo: s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima zblízka sledují, jak jeden z nejlepších fotbalistů planety překračuje všechny hranice rozumného uvažování.
I brankář Peter Schmeichel ke spoluhráči doběhl a křičel: „Eriku, co blbneš, sakra? Zešílel jsi, nebo co?“
25. leden 1995: Eric Cantona z Manchesteru United se vrhl na stadionu Crystal Palace na fanouška, který ho měl urazit.
Zkuste si teď představit, že by se Cantonův nejslavnější blikanec odehrál v současnosti. Detailní opakovačka by se přes sociální sítě rozletěla do světa během pár vteřin, okamžitě by se začalo řešit, jaký ho čeká flastr, kdo je jeho oběť, čím ho přesně vyprovokovala.
To se pochopitelně zkoumalo i tehdy, ale chvilku trvalo, než se novinářům povedlo Simmonse vypátrat. Jakmile dostal prostor, snažil se přesvědčit, že nic tak strašného nekřičel: „Mazej, mazej! Můžeš se jít sprchovat o něco dřív, Cantono!“ Asi nepřekvapí, že útočníkova verze byla peprnější: „Řval na mě, že jsem bastard, ať táhnu domů do Francie a že moje máma je děvka.“
Takhle detailně se příběh začal rozplétat (nebo zamotávat?) až s odstupem mnoha desítek hodin. Co se dělo předtím? Zatímco Davies uklidňoval běsnícího Cantonu v kabině šálkem horkého čaje, jelo se dál, skoro jako by se nic nestalo.
Ještě na tiskové konferenci po zápase se mnohem víc řešilo, že United kvůli remíze 1:1 zbytečně ztratili dva body, a trenér sir Alex Ferguson si dokonce myslel, že se incident odehrál opačně: že Cantonu vtáhli do hlediště fanoušci.
I když mu syn Jason potom doma odvyprávěl, co se přesně stalo, nejdřív se kouč rozhodl, že půjde spát. Ráno moudřejší večera!
Legendy Manchesteru United: dlouholetý trenér Alex Ferguson a ikonický kapitán Eric Cantona
Jakmile mu ale začalo v hlavě šrotovat, jaký průšvih hrozí, nemohl zabrat. Kolem páté ráno se odhodlal sejít z ložnice do obýváku, koukl na videozáznam a zhrozil se. Později přiznal, že byl připravený nezvladatelného raubíře vyhodit, ale když se druhý den poradil s právníky, vychladl a od té doby Cantonu naopak bránil, co to šlo.
Bylo to potřeba. Novinové titulky křičely: Noc, kdy fotbal umřel hanbou! Konec šílence?! Hrozivé násilnictví před očima dětí!
United museli reagovat, po poradě nejužšího vedení Cantonu sami suspendovali do konce sezony. A když se v únoru sešla disciplinárka, trest protáhla až do prvního října: devět měsíců stop! Marně klub argumentoval tím, že pár týdnů předtím hráč z nižší soutěže vyfasoval za ránu, kterou provokujícímu fanouškovi zlomil čelist, flastr na nicotné dva týdny.
Cantona ovšem zůstával v klidu. Třeba když se při slyšení před komisí za svůj přešlap ironicky omlouval všem, včetně „prostitutky, se kterou strávil poslední noc“. Měl kliku, že nakonec nemusel do vězení, soud mu původní dvoutýdenní pobyt za mřížemi po odvolání zmírnil na 120 hodin veřejně prospěšných prací.
O Erica Cantonu byl po jeho útoku na fanouška enormní mediální zájem.
Paradoxní je, že za katrem skončil Simmons: soud mu napařil pokutu 500 liber za urážky a navrch přidal roční zákaz vstupu na stadiony, což dvacetiletý fanda nerozdýchal. Nejdřív sprostě vynadal Cantonovu právníkovi, pak dokonce přeskočil lavici, aby nakopl (!) státního zástupce. Když ho v želízkách odváděli, křičel na celou síň: „Jsem nevinný! Přísahám na Bibli!“
Týden si poseděl ve vězení, zatímco United svolali tiskovku, aby Cantona vysvětlil své zavrženíhodné chování. Byla z toho ovšem jen bizarní několikavteřinová one man show, během které si fotbalový buřič zahrál na filozofa. Jakmile se novináři usadili, přednesl se silným francouzským akcentem tajemný projev: „Když rackové letí za rybářskou lodí, je to proto, že čekají, až někdo do moře vhodí sardinky. Děkuji pěkně!“
Novináři se okamžitě začali trumfovat v úvahách, co měl prazvláštní proslov znamenat. Kam tím chlapík s mohutným obočím vlastně mířil? Že by sám sebe viděl jako rybářskou loď, kterou pronásledují rackové, tedy reportéři, aby ulovili sardinky, čili křiklavou odpověď do titulku? To si myslel kdekdo, než o mnoho let později Cantona vysvětlil: „Neznamenalo to vůbec nic. Jen jsem novinářům nastavil zrcadlo. Bavilo mě, jak pak lidi tu větu analyzovali a hledali v ní hloubku.“ Snad i proto, že Cantona byl vždycky speciální případ, se postupně veřejné mínění začalo obracet.
Kromě fanoušků United se ho zastali někteří novináři, experti, také protivníci. Oděvní gigant Nike, který mu dodával kopačky, dokonce kauzu využil a vymyslel slavný reklamní billboard se sloganem: „Zaplatil za své chyby. Teď je na řadě někdo jiný.“
Cantona skutečně ještě dvě sezony trestal soupeře drzými fintami, než ve třiceti překvapivě oznámil: „Končím, budu se věnovat herectví.“ A když se ho později ptali, co by v kariéře udělal jinak, přesvědčoval: „Mrzí mě jen to, že jsem tehdy toho chlapa nenakopnul ještě víc.“
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy ikonických fotografií – ať už vznikly na bojištích, sportovištích, na koncertech nebo „jen“ zachycují obyčejné lidské osudy. Již jsme psali: Šílený pohled syfilitika. Co skrývá poslední Leninova fotka Selfie plné zmaru. Antarktida je strašné místo, napsal Scott před smrtí Stando, ty jsi vyfotil zázrak. Jak vznikl unikátní snímek v louži? „Tak to Palach nechtěl.“ Fotka skauta vyprovodila Čechy do normalizace Otec legendy vyfotil v Moskvě okamžik národní extáze. Rusy uplácel čokoládou |