RECENZE: Baví snowboarďáci, sněhuláci i tatíci

Vzdali se jich předem, záměrně a důsledně. „Pouze“ baví, aniž se za to stydí či toho litují. Navíc vědí jasně, koho chtějí naladit na svou strunu.

Jde o film z kategorie „rodičům nepřístupno“, ačkoli probouzení hormonů tu má ráz nevinnější a střevní potíže vkusnější než v amerických Prci, prci, prcičkách, neřkuli jejich německých či francouzských nápodobách. Což neznamená, že by Snowboarďáky nemohl bez újmy strávit i člověk po pubertě.

Nevychutná si však plně ono bezstarostné opojení adrenalinovým sportem, hudbou - mimochodem výtečnou - a uvolněným módním stylem od titulků po barvy. Do ryze generační říše patří i rozehrávka příběhu v počítačové herně, dlouhá, leč nutná k přestupu hrdinů z virtuálního snu, kde jsou králi hor, do záludnější reality.

Ale už následný pytlácký rybolov kapra či štědrovečerní obřad s kouzelně příšerným zpívajícím stromečkem navodí typ smíchu pro celou rodinu, byť slouží spíše jako odrazový můstek k názornému obrázku, jak se náctiletí okázale otravují při čekání na Ježíška a ožívají teprve v partě coby supermanové se slunečními brýlemi kráčející ve zpomalené parodii vstříc horským dobrodružstvím a povolným kráskám.

Snowboarďáci totiž křísí věčně vděčné téma, kterak si dojemně směšní kluci hrají na drsné chlapské světáky a mezi sněhuláky si utahují z tatíků, kterým se za pár let budou podobat.

Dvojice hrdinů do téhle rovnice dobře zapadá. Vojtěch Kotek stvrzuje postavení známé hvězdy, kdežto Jiří Mádl je velmi slibným objevem, novým typem přirozeného Aleše Hámy s něžnějším výrazem. Komedie vyloženě těší i slavnější tváře. Ester Geislerová v roli sestry, která klukům výlet ztrpčuje, umí být skvostně protivná a přezíravá. Jiří Langmajer jako správce chaty popravuje sněhuláky s rozkošnou sveřepostí a Pavla Tomicová coby postrach paniců si přesně hlídá míru.

 Zato trojice dívek - s výjimkou osobité Lucie Vondráčkové - je tu jen pro okrasu. A skřípou i jiné prvky. Janák má sice smysl pro vtipný detail, řadu černých podprsenek, zplihlých praporů ženství, staví proti růžovým dívčím, do mytí nádobí vnese tón hororu, zvládá akci od honičky na sněžných skútrech po únos psa, ctí generační jazyk a sponzorské „vzkazy“ zlehka sází do děje s vědomím, že mládež přivyklou reklamním klipům nezaskočí.

Ale v prosté historce, jak panicové bojují o lásku dívek se svalnatými náfuky, se může držet opravdu jen situací. A mezi těmi zejí v druhé půli náhlé hluché okamžiky, zkratky a skoky - jako by se do střižny vnutil dav samozvaných rádců a z jejich pokynů se zrodil chaos ústící v rozpad tvaru i rytmu. Snad v seriálové verzi Snowboarďáků bude víc místa na vyhrávání situací i jejich logickou návaznost. Nicméně první české „Prcičky“ jsou tu - a rozhodně neurazí.