Sólový debut jste vydal pod názvem Honza Křížek, dvojka se jmenovala Revoluce, což je poměrně úderný titul. Z jakého důvodu se třetí album jmenuje jen číslovkou?
Anabáze názvu je taková, že když jsem album začal na jaře 2022 psát, založil jsem si na něj v počítači složku pojmenovanou III. Tušil jsem, že se tak deska nakonec asi jmenovat bude, ale během natáčení jsem chvíli koketoval se jménem Stopy, podle jedné písničky. Vymyslel jsem si k tomu takovou analogii, jakože ty písničky jsou určité hudební stopy, které po sobě zanechávám, pak jsem šel dál, jakože každý člověk po sobě zanechává stopy svých činů, svého chování, ale nakonec se mi to nezdálo až tak nosné, takže jsem se vrátil k číslovce.
Říká se, že třetí album bývá zlomové nebo určující – přistupoval jste k desce takhle? Jakože debutem jste něco začal, Revolucí to rozvedl a trojka je pak definitivní Honza Křížek? Který se ale samozřejmě chce a může vyvíjet dál...
Vlastně jste odpověděl za mě. Přesně tak to je. Pracoval jsem na ní opravdu zodpovědně, protože mi bylo jasné, že tady se láme chleba. Debut byl spíš popový, nebo přesněji pop rockový, Revoluce ze mě vytryskla naprosto spontánně, byl jsem ovlivněný covidovou dobou, kdy jsme byli všichni zavření a naštvaní na celý svět. Takže jsem to ze sebe vykřičel.
Mám obě ty desky moc rád, ale přiznám se, že poté, co jsem odjel koncerty k Revoluci, se mi začalo hrozně stýskat po melodiích. Protože těch bylo na té desce fakt poskrovnu, je to hodně štěkaná, rapová nahrávka. Bylo mi jasné, že se chci vrátit ke zpívaným písničkám. Ale ne k popu, ale úderným, rockovým věcem se silnými refrény a trochou elektroniky na dochucení. Melodie byly klíčové, protože díky nim má muzika skutečné emoce. A ty jsem do své hudby chtěl dostat.
Album začíná mluveným poselstvím Kokoro v podání japonského senseie Kinjiho Nakagawy. Kde se vzal samuraj na vaší desce?
Hráli jsme na festivalu bojových umění, kde byl Kinji hostem. Celou dobu našeho koncertu nehnutě stál a poslouchal hudbu v jazyce, kterému nerozuměl ani slovo. Ale asi jsme se na sebe nějak vzájemně napojili, takže jsem se s ním po koncertě bavil stylem ruce-nohy a lámaná angličtina. Slovo dalo slovo, spřátelili jsme, když byl u nás doma na návštěvě, hned se převlékl do toho jejich tradičního kimona.
No a jelikož jsem chtěl mít na desce intro, napadlo mě, že bych ho poprosil, aby mi nějaké namluvil. On zprvu moc nechápal, co po něm přesně chci, tak mi namlouval něco v tom smyslu kdo je, proč jsem jezdí, že tady vede kurzy japonského bojového umění. Ale pak jsme si to ujasnili a v tom jeho poselství zní, že jeho technika sekání samurajským mečem je prostá jakýchkoliv zbytečných pohybů. Protože jeden pohyb navíc rovná se třeba useknuté ucho. Vaše nebo protivníkovo. Což se samozřejmě dá vztáhnout i na současný svět, v kterém jsme zahlceni často zbytečným informačním smogem.
S tím souvisí sociální sítě, které, předpokládám, využíváte?
Samozřejmě, že jsem toho součástí, ale stejně mi přijde bizarní, jak o všech všichni všechno vědí, každý jen kouká, kde je ten druhý na dovolené a podobně. Nebylo by špatné se od toho občas oprostit, mě třeba až v padesáti letech došlo, jak úžasné je nebát se někdy prostě jen být. Nechtít pořád dokola od života nějaké bonusy, ale užívat si chvíle klidu uprostřed kruhu svých nejbližších.
Zajímal jste se někdy hlouběji o východní duchovní nauky?
Právě že vůbec ne, tohle přišlo jako blesk z čistého nebe. Já vlastně v životě dost často jednám pudově a intuitivně. I co se skládání muziky týče – moc nad tím nespekuluju, nekonstruuju, a když se mi někde něco zalíbí, klidně si to vypůjčím a použiju to po svém. Takhle mi to vyhovuje, líbí se mi, když mi osud píše můj životní příběh po svém a občas mi do cesty postaví ne snad přímo překážky, ale patníky nebo zastávky, a pak pozoruje, jak s tím naložím. Když se ještě vrátím k tomu Kinjimu, tak jeho rodovým znakem je takový křížek, který se velmi nápadně podobná mému logu. I díky tomu jsem pochopil, že jsem na správné cestě, když jsem se s ním spřátelil.