Kaczorowski, ročník 1969, se věnuje české literatuře dlouhodobě a soustavně: jako esejista, překladatel a čilý promotér. V češtině jsou k mání jak jeho knižní portréty Václava Havla a Oty Pavla, tak esejistický „slabikář“ jeho literárních favoritů počínaje pozdním Rakouskem-Uherskem a konče érou po devětaosmdesátém roce: od Kafky a Haška přes Čapka po Škvoreckého, Kunderu nebo zmíněného Havla.
Kaczorowski není literární vědec, komparatista, je spíš „čechofil“, jak se v Polsku říká – fanoušek české kultury, zejména literatury a filmu, podobně jako Mariusz Szczygieł a Mariusz Surosz. Všichni mají podobnou metodu: pracují nejblíž žánru reportáže – a pracují s nadšením, zanícením, elánem. Prostě ve prospěch věci. Navíc Hrabal je v Polsku už dlouhé dekády persona grata, víc než vítaný host ze sousední země. Hrabal se v Polsku čte, diskutuje, žije.
Šel proti duchu Dikobrazu, psal Hrabal o Menzelově normalizačním filmu |
Nejnovější hrabalovská monografie je napsaná příběhově, s výraznou dějovou linkou. A taky dostředivě, s jasným záběrem na autora, jeho život a dílo; méně pak na širší souvislosti, ať ty kulturní, společenské nebo politické. Prim tady hraje sám Hrabal: jako člověk a jako spisovatel. Jako majitel výjimečného životního osudu i literárního talentu.
To má své výhody i nevýhody. Tou hlavní nevýhodou je fakt, že Kaczorowski svou monografii napsal primárně pro polské publikum. V českých souvislostech je to trochu limitující. Jednoduše řečeno: jakkoli čtivě autor píše, nepíše nic nového. Čte a prožívá, co už bylo prožito a přečteno řadou jiných: počínaje odbornými pracemi Milana Jankoviče, Jiřího Pelána nebo Jakuba Češky – a konče nadšeneckými monografiemi Radko Pytlíka, Tomáše Mazala nebo Moniky Zgustové.
Hrabal. Sladká apokalypsaAleksander Kaczorowski překlad Martin Veselka XYZ, Praha 2023, 272 strany |
Ta práce může posloužit jako úvodní slovo. Pokud někdo hledá první knížku, která by mu otevřela obzory, hodí se k tomu Kaczorowskiho studie skvěle. Zachycuje všecko podstatné: Hrabalovy avantgardní kořeny, jeho pábitelské vrcholy, kde se civilismus míchá s existencialismem – i únavu a vyčerpání pozdních textů. Zapisuje autorův opožděný publikační nástup, jeho zlatý věk v 60. letech, jeho zoufalé potýkání s tlaky normalizace, jeho vzestupy i pády.
Zachycuje klíčové události a osobnosti jeho života: těžký úraz v kladenských hutích, dvacetiletí na libeňské „hrázi věčnosti“, manželku Pipsi, bratra Břetislava, přátele Maryska, Bondyho, Boudníka. Zapisuje Hrabalovy návratné myšlenky na sebevraždu, hlubinnou fascinaci alkoholem a hospodou, ataky melancholie a deprese. Jeho vzdělanost i plebejství, pokoru stejně jako rabiátství…
Ta monografie ale může mít ještě jeden důvod. Závěrem autor píše, jak se nad Bohumilem Hrabalem v 90. letech v Česku pomalu zavírala voda. Jak mu kdekdo vyčítal jeho normalizační oportunismus, zbabělost, kolaboraci. Jak vlastně mizel z kánonu. Jak dneska už moc nerezonuje. Na rozdíl od světa, kde jeho popularita strmě narostla. Takže Kaczorowskiho knižní portrét slavného spisovatele je taky zkouška: Zvládnou Češi přijmout své špatné svědomí? Vyrovnají se s ním? Vezmou Hrabalova nepochybného literárního génia na milost?