Pochovaný Čapkem
František Nepil rád vzpomínal na své dětství, jehož část prožil na venkově ve Výbrnicích u Nižboru. Mívali spoustu letních hostů, kteří chválili španělské ptáčky i bramborové knedlíky s cibulkou Nepilovy maminky. „Já měl svůj životní vrchol hned mezi druhým a třetím rokem svého věku, protože tenkrát mě pochoval na klíně Karel Čapek, který do té Výbrnice chodil s paní Olgou, Dášeňkou a Iris,“ vyprávěl spisovatel v rozhlasovém nedělním ránu.
V Čapkových rodných Svatoňovicích ho potom oslovila mladá dáma v kavárně: „Pane Nepil, já jsem vám tak záviděla, že vás choval na klíně Karel Čapek! Mě chovat nemohl, já jsem ještě nebyla na světě, ale nepochoval byste mě vy?“ Milerád vyhověl, takovému přání nelze odolat. „A tak jsem za potlesku celé kavárny pochoval mladou dámu, jak jsem nejlíp uměl,“ dodával Nepil.
Velepříjemný dobroděj i lišák
Laskavý a důvěrný tón používal František Nepil jak v knižní, tak v rozhlasové tvorbě. Ne nadarmo o něm kdysi Miroslav Horníček řekl: „Jeho hlas zabrání člověku spěchat. A teprve potom pochopíme, že jsme vlastně nikam nespěchali a čas, kdy jsme se zastavili s Františkem Nepilem, byl časem dobrým a požehnaným.“ Fejetonista Rudolf Křesťan o značil jeho hlas za dobrácký a zároveň trochu lišácký. Nepilovy texty mají neotřelý humor, originální práci s jazykem i vybroušenou vypravěčskou techniku. Výrazy jako „předobře, přerád či velepříjemně“ těšil v promluvách svých rozhlasových cyklů Dobrého jitra.
„Píšu, abych projasnil a povzbudil,“ ujišťoval autor. Stačí se začíst do jeho povídání Jak se dělá chalupa, Střevíce z lýčí, Dobré a ještě lepší jitro, Kněžnin prsten, Lipová alej nebo dětských knížek Makový mužíček, Polní žínka Evelínka, Já Baryk. Psal i scénáře pro Spejbla a Hurvínka.
Přeškrtnutý půllitr s čepicí pěny
Jako sparťanský nadšenec a talentovaný mládežnický atlet miloval sport. Zároveň ale figurou menší a podsaditý Nepil přiznával: „Svými fyzickými dimenzemi připomínám Luciana Pavarottiho.“ Dietami se netrápil. „Už jsem za život shodil celkem 120 kilo a furt nic,“ rezignoval před dámami v nakladatelství Albatros. Coby vášnivý chalupář odpočíval aktivně.
„Já nesportuju, zato pravidelně,“ říkával. Spisovatel Ondřej Suchý vzpomíná na Nepilovy nenapodobitelné novoročenky. „Sušenou kapičku z lesní studánky, abyste se mohli napít alespoň Vy, když já jsem Nepil, posílá František,“ napsal na PF 1981. Do kroužku pak nalepil kousek celofánu vystřiženého do tvaru kapičky. „Péefko“ mu nakreslili třeba i Vladimírové Jiránek a Renčín. Suchý také připomíná originální Nepilův podpis: „On se mi podepsal jako ,František, co Nepil’ a za tato slova přikreslil malý půllitr s čepicí pěny, který pak dvěma tahy pera přeškrtl.“
Na bramboračku vždycky bylo
Čtyřiačtyřicet let prožila Zdena Nepilová se svým mužem spokojeně. „Měl tolik dobrých vlastností, že zcela překrývaly ty špatné,“ řekla Českému rozhlasu. „Život s ním byla procházka růžovou zahradou.“ Chodili spolu devět let, než se vzali. Bylo prý vidět, že František má „ chytrou palici“. Od roku 1972 mu coby spisovateli na „volné noze“ občas chyběly finance. „Já říkala, že na tu bramboračku mít budeme, a on pronesl, že má peníze na cestě. Přes veškeré komplikace té doby říkal vždy pravdu,“ dodala Zdena pro rozhlas.
Nepil zesnul v šestašedesáti letech na zástavu srdce 8. září 1995. „Zemřel na silný infarkt stejně jako jeho matka a otec,“ vysvětlila. „Byl to člověk velice soustředěný a laskavý, který neměl rád hluk a miloval ticho,“ shrnula povahu svého manžela Zdena Nepilová.