Jedenáct let. Tak dlouhá doba od sebe dělí dvě mistrovství světa v biatlonu, které hostilo a bude hostit Nové Město na Moravě. V roce 2013 historicky první světový šampionát ve Vysočina Areně odstartoval biatlonový boom v České republice, který v následujících letech katapultoval českou reprezentaci mezi absolutní světovou špičku. „Měli jsme pět závodníků, kteří byli schopní vozit medaile z mistrovství světa,“ vzpomíná prezident Českého svazu biatlonu Jiří Hamza na Michala Šlesingra, Ondřeje Moravce, Jaroslava Soukupa, Gabrielu Soukalovou a Veroniku Vítkovou.
Celý magazín |
Už za pár dní budou na domácím mistrovství světa startovat nástupci této skvělé generace. A znovu myslí vysoko. „Doufám, že si splníme sny, kvůli kterým jsme to dělali. Což je medaile z mistrovství světa,“ přeje si Hamza.
V aktuálním ročníku Světového poháru jsou ale výsledky českých závodníků spíše skromnější. Věříte, že se to právě na mistrovství světa může změnit?
Stále jsem optimista a věřím, že stát se to může. Loni například Hanna Öbergová jezdila ve Světovém poháru úplné nic a na mistrovství světa měla dvě zlata a další dvě medaile. Letos bych řekl, že Hanna i Makula (Markéta Davidová – pozn. red.) jedou na podobné vlně, trajektorii výsledků mají podobnou. Myslím, že také Markéta ukázala, že když se jí bude dařit, může klidně vyhrávat.
Dokáže se ale poprat s velkým očekáváním českých fanoušků?
Nemyslím si, že by to mělo být o tom, že by teď byla pod tlakem. Musí se dát do kupy, vzít si z toho jen to pozitivní a věřím, že vše může začít fungovat. Protože biatlon je hodně o psychice.
Současná reprezentace je první generací, která věkově vzešla právě ze světového šampionátu v roce 2013. Vidíte v ní následovníky Moravce a Koukalové?
Generace kolem Jonáše Marečka, Terezy Voborníkové nebo Tomáše Mikysky je nová vlna. Jsou to závodníci, kteří potřebují dozrát. Já jsem věřil, že to přijde už teď. A třeba to ještě bude. Loni, před mistrovstvím světa, by taky nikdo neřekl, že Terka bude ve stíhačce sedmá. Opravdu věřím, že je to zvládnutelné.
Vědí, co mají dělat: Jiří Hamza je šéfem zkušeného organizačního týmu biatlonového mistrovství světa v Novém městě na Moravě. | foto: Petr Slavík, Český biatlon
Dá se tedy říct, že boomu z roku 2013 jste dokázali dobře využít?
Myslím si, že z hlediska členské základny jsme toho boomu využili dobře. Určitě ale nejsme dokonalí. Navíc proti severským zemím, Italům, Francouzům nebo Němcům máme zásadní nevýhodu: oni se mohou na sněhu pohybovat celý rok a hlavně ho mají ve velké části země. Takže si k tomu sportu může najít cestu daleko více dětí. Ale to jsou zkrátka věci, které nijak neovlivníme.
Co dalšího, kromě závodníků, se za těch jedenáct let u českého biatlonu změnilo?
Český biatlon se změnil zásadně. Tenkrát jsme byli na začátku cesty. Vše bylo takové spíš kamarádské, přátelské. Teď se to daleko více zprofesionalizovalo. Předtím to bylo takové ochotnické, amatérské divadlo. Dnes už je z toho profesionální tým lidí. Není to o mně, ale o spoustě lidí, celém organizačním týmu, kterému musím poděkovat. Protože nejužší jádro jede na plné obrátky už dlouho. Patnáct, dvacet let jsme všichni spolu, už to není taková euforie, jaká to bývala. Ale je to o tom, že všichni víme, co a jak máme dělat. To je asi nejpodstatnější.
Biatlon se dostal do jiného zorného pole také u fanoušků, očekávaní jsou zcela odlišná než před jedenácti lety.
Myslím, že z biatlonu se stal zimní fenomén, zakotvili jsme mezi lidmi. I přesto, že výsledky nemáme tak dobré jako dřív, kdy Gábina (Koukalová – pozn. red.) vyhrávala závody jak na běžícím pásu, sledovanost nejde vůbec dolů. Kromě čtrnácti dnů, kdy je mistrovství světa v hokeji, je biatlon nejsledovanější sport. A to je pro všechny, co biatlon dělají a snaží se mu pomoct, ta největší odměna. Samozřejmě, výsledky závodníků jsou třešnička na dortu. Ale ve sportu je to vždy tak, že jste chvilku nahoře, chvilku dole. Hvězdy se nerodí každý den.
Jak jste byl spokojený s předprodejem vstupenek? Sledoval jste ho? Máte přehled o tom, kolik do Nového Města dorazí cizinců?
Určitě více než před jedenácti lety. Sleduji to a vím, že u víkendových závodů se bavíme třeba o dvou, třech, možná až čtyřech tisících fanoušků ze zahraničí denně. Hlavně druhý týden mistrovství bude zastoupení diváků z ciziny o hodně větší než při minulém mistrovství. Ale je potřeba si férově říct, že tenkrát jsme pro zahraniční fanoušky byli absolutně neznámé centrum. Nikdo nevěděl, do čeho vlastně jede. Dneska už si myslím, že patříme mezi top centra, mezi top organizátory. I samotní závodníci se vyjadřují, že se sem těší.
Zázemí určitě prospěla i nedávná modernizace Vysočina Areny.
Myslím, že s ní můžeme být spokojení. Samozřejmě, že někomu se to může líbit, jinému nemusí. Ale z hlediska pořádání velkých akcí to splňuje, co potřebujeme. To, že se na NSA (Národnísportovní agentura – pozn. red.) otevřel program národních sportovních center, že stát chce investovat do těchto větších sportovišť, která mají sloužit mezinárodnímu sportu a pro přípravu reprezentace, je dobře. Vysočina Arena je první vlaštovkou.
Už jste to trochu naznačil, ale s čím budete po mistrovství světa spokojený?
Když se nikomu nic nestane, což je základní předpoklad. Protože člověk nikdy neví, co se může stát, kde komu rupne v hlavě, když to řeknu hloupě. Samozřejmě si přeji, ať si to lidé užijí, ať jsou spokojení, ať jim nachystáme – a v to doufám – co nejlepší servis. Kapacity jsme se vůbec nesnažili šponovat nahoru, aby lidé měli daleko větší komfort. Když je někde lidí až přespříliš, tak si myslím, že to zážitek z akce spíš pokazí. Když budou fanoušci spokojení, když cinkne nějaká medaile, pak není důvod, abychom nebyli spokojení i my.
Jak moc je pro vás uklidňující, že už před šampionátem vidíte na celý rozpočet?
Zatímco v roce 2013 nám ministerstvo školství schvalovalo dotace až po mistrovství světa, dnes už máme předběžný rozpočet, který je 260–270 milionů, ekonomicky zajištěný. A to se jinak pracuje, když člověk má finanční jistotu.