Když ještě sám závodil, tak si občas dělal legraci, že až s aktivní kariérou skončí, zkusí to coby sportovní komentátor. A dnes Ondřeje Moravce fanoušci biatlonu skutečně slýchávají při přenosech ze závodů Světového poháru celkem pravidelně.
„I když zase tak úplně často nekomentuju, protože razím názor, že by člověk neměl ostatním moc zevšednět, okoukat se,“ říká devětatřicetiletý Moravec, který má doma tři biatlonové medaile z olympijských her a šest dalších ze světových šampionátů.
Z vašeho komentování a postřehů je nicméně patrné, že vás nikdo ke spolupráci moc dlouho přemlouvat nemusel. Nebo se pletu?
Celý magazín |
Máte pravdu, baví mě to, je to změna. Biatlonové prostředí je mi blízké a myslím, že se dokážu vžít do pocitů závodníků docela dobře.
Ještě aby ne, když za sebou máte tolik odzávoděných sezon...
(usmívá se) No právě. Podle mě jsou prostě věci, které člověk, pokud je sám nezažil a nebo ten daný sport nikdy nedělal, jednoduše vidět nedokáže.
Jinými slovy, zatímco biatlonový laik si při špatné střelbě závodníka říká: Bože, jak můžeš střílet tak blbě, vy už odpověď dávno znáte?
(směje se) Je to přesně tak, jak říkáte. Každopádně mi věřte, že závodníci nestřílejí mimo terč schválně.
To doufám, taky by to nedávalo smysl...
Přesně tak. A já věřím, že to takhle chápe i většina fanoušků. (směje se) Důvody, proč někdo střílí hůř, můžou být různé. A přestože se umím do závodníků vžít, můžu se jen domýšlet podle vlastních zkušeností, co je špatně.
A v čem ještě máte oproti běžným televizním komentátorům navrch?
Mám všechny závodníky načtené. Netisknu si startovní listiny, nepotřebuju moc informací, všechno vím z hlavy. Samozřejmě jsou výjimky, ale většinu závodníků opravdu poznám například podle bot, lyží nebo třeba podle kombinézy. Mám docela dobrou paměť.
Takže jste ani nebyl nervózní před svým prvním komentováním?
Z toho, že bych nezvládl mluvit nebo nevěděl o čem, z toho určitě ne. Spíš z toho, jestli stihnu všechno sledovat. Komentátoři musí mít mnohem větší přehled. Nechci se jich nějak zastávat, ale jejich práce není vůbec jednoduchá.
A když tak vidíte své bývalé kolegy, jak si jedou pro další pěkné umístění, nemáte chuť se k nim znovu přidat?
To určitě ne. Za život už jsem odjel tolik závodů, že tohle mi fakt nechybí. Nicméně jsem se letos nechal vyhecovat a pojedu jeden „masák“ (hromadný závod – pozn. red). Ale to už u mě nebude ani tak o závodění, jako spíš o tom, abych ho ve zdraví přežil. (směje se)
Udržujete se stále v pohybu?
V zimě jezdím na běžkách, v létě na kole. Běhat nechodím, protože mě to nebaví. Ovšem daleko nejvíc se věnuju skialpinismu. Mám jeden takový projekt, kurzy pro žáky i učitele.
Když už jsme narazili na téma děti, co vlastně vaši potomci, už si vybrali sport, který je těší?
Jak dcera, tak i syn lyžují, chodí do Sokola a Rozárka navíc hraje na hudební nástroj. Zatím dělají tak nějak všechno, protože všestrannost je podle mě důležitá. Nicméně oba, tedy i Ondra, tvrdí, že jednou budou dělat biatlon jako já.
Jako že až v pozdějším věku?
S biatlonem můžou začít klidně až ve čtrnácti, ale samozřejmě hýbat se musí už předtím. To platí pro všechny děti. Není to tak, že se do čtrnácti budou válet na gauči, pak z něj jednou slezou a řeknou: Jdu dělat biatlon. Tak to nefunguje.
Zmínil jste, že vaše dcera hraje na hudební nástroj, tohle nadání také zdědila po vás?
(směje se) Ne, to určitě ne. A pokud se dobře pamatuju, tak ani moje manželka nikdy na nic nehrála. Tudíž myslím, že hudební sluch bude mít nejspíš po mojí mamince. Každopádně by se mi líbilo, kdyby moje děti vedle sportovních aktivit uměly hrát třeba na kytaru.
Pojďme se zase na chvilku vrátit k nadcházejícímu biatlonovému mistrovství světa, které letos hostí Nové Město na Moravě. Podle dosavadních výsledků ve Světovém poháru to na nějaký výrazný úspěch českých barev zrovna moc nevypadá. Jak to vidíte vy?
Já pořád věřím, že se to ještě může zlomit. Ze své zkušenosti vím, že to jde. V roce 2017 jsem nezajel ve Světovém poháru nic, pak ale přišel šampionát a stal se skoro zázrak. Podle mě máme závodníky, kteří můžou dokázat to samé. Musíme všichni společně věřit v zázrak.
Pomoct by určitě mohla i atmosféra v hledišti, souhlasíte?
Rozhodně. V Novém Městě jsou jedni z nejhlasitějších diváků. A navíc jich chodí strašně moc. Na kulisu ve Vysočina Areně se zase strašně moc těším i já.