V USA je důležitější, jak umíte cokoli prodat, než výsledek práce, říká fotografka

Nedá mi to a hned na úvod se musím zeptat na tenis. Kdo vás k bílému sportu přivedl? A jaká jste hráčka?
K tenisu jsem se dostala úplnou náhodou přes kamarádku, herečku Zuzanu Stivínovou. Potkaly jsme se v jedné pražské restauraci, kde slavila narozeniny a byla úplně nadšená z dárků, které dostala. Rakety a další všechno možné vybavení na tenis. Vůbec jsem neměla tušení, že je taková hráčka. Říkala mi, že začala teprve nedávno. Divila jsem se, že se do toho pustila až po čtyřicítce. Ale její nadšení a euforie mi v hlavě zůstaly. Vrátila jsem se do Ameriky a jednoho dne jsem seděla na hřišti a koukám na cedulku s výzvou: Přihlaste se na skupinové lekce tenisu. Přihlásila jsem se, dostala do ruky raketu a byl konec. Byla jsem totálně lapená. Do tenisu jsem se zamilovala.

Čím si vás zrovna tenis tak získal?
Celý život jsem si myslela, že pro něj nemám talent. Nemám tušení, proč jsem si to myslela. Je možné, že ho nemám dodnes, ale hraju. První věcí, která mě na tenisu jako umělkyni chytla, je čistota a grafické linie kurtu. To je úplná zenová zahrada. Když hrajete, musíte vylézt ze svojí hlavy, z kolotoče svých myšlenek. Být přítomný v daném okamžiku a soustředit se jen na hru. Pro mě je to téměř něco jako terapie.

Jako kreativní umělkyně totiž neustále přebývám ve své hlavě a jedině na kurtu z ní dokážu vylézt. Navíc učit se jakoukoli novou činnost, a to v jakémkoli věku, je silně obohacující. Začít hrát tenis nebo na klavír můžete klidně v padesáti. Může to být skutečně cokoli, na co dřív člověk neměl odvahu nebo čas to zkusit. Nebojte se a pusťte se do toho, to bych doporučila všem.