Pro Olgu Havlovou to musel být pořádný životní veletoč, když se z manželky režimem pronásledovaného disidenta během pár revolučních týdnů stala první dámou republiky. Na takovou roli se asi nijak ani ve skrytu duše nepřipravovala, že?
Olga Havlová rozhodně neočekávala, že by se někdy mohla stát první dámou, proto na tuto roli nebyla vůbec připravená. Ostatně ani Václav Havel nikdy nečekal, že se jednou stane prezidentem. Byla to obyčejná žena ze Žižkova, šička, která dělala uvaděčku v Divadle Na zábradlí. Zároveň to ale byla žena, jež navzdory tomu, že neměla žádné klasické vzdělání, byla neuvěřitelně sečtělá, empatická a velmi sociálně vnímavá. A právě tyto vlastnosti umožnily, že když se 29. prosince 1989 stala první dámou, tak se dokázala vyrovnat se všemi požadavky, které pro ni vstup do tohoto velkého světa představoval.
Co pro ni bylo v počátcích nejsložitější?
Nejobtížnější komplikací pro ni byla především skutečnost, že neuměla anglicky. Ale také to, že třeba nikdy nenosila dlouhé róby, nikdy nebyla v žádném pozlaceném salonu či v nějakém královském paláci. Ovšem díky své osobnostní výbavě, kterou jsem zmiňoval, se s tím dokázala velice rychle vyrovnat. Ocitla se v pozici, jež by málokterá žena zvládla bez karambolů. Paní Olze se to podařilo.
Vzhledem k její přímočaré povaze tuším, že mnohé společenské formality, které vyžadoval hradní protokol, jí musely být značně protivné. Které to byly?
Nejhorší pro ni byly takové ty bohapusté formality, kdy prezidentský pár na státní večeři stojí, podává ruku třem stům padesáti hostům, na všechny se usmívá a říkají se přitom různé obvyklé zdvořilostní fráze. To pro ni bylo nekonečné utrpení. Podobné to bylo s konverzací při oficiálních událostech. Říká se tomu small talk, tedy takové ty bezduché věty, jejichž tématem je počasí, dovolená, poznávání cizích zemí. Zkrátka se říkají hlouposti. Nenáviděla to, ale nikdo to na ní nepoznal.
Olga Havlová po čtyřiceti letech komunismu oživila roli první dámy v oblasti charity. Do té doby snad s výjimkou Ireny Svobodové – ženy Ludvíka Svobody – se manželky prezidentů od 50. let do takových aktivit nepouštěly.
Role paní Olgy je v tomto ohledu skutečně nesmírně zasloužila. V Československu jsme do té doby neměli první dámy, to byly prostě manželky prezidentů, které byly někde v pozadí, v ústraní, nikdo o nich nevěděl. Najednou ale Olga přišla s tím, že po vzoru prvních dam v zahraničí bude provozovat charitativní činnost. Vždy k tomu tíhla a vždy se snažila pomáhat lidem kolem sebe. A teď najednou měla tu příležitost i institucionální, založila proto Výbor dobré vůle, který má dodnes velmi zvučné jméno.
Ladislav Špaček* Narodil se 17. srpna 1949 v Ostravě, vystudoval pedagogiku, vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. * Někdejší dlouholetý mluvčí prezidenta Václava Havla a nyní hlavně popularizátor etikety a autor mnoha publikací. * Působil také jako novinář a televizní moderátor. Pro Českou televizi připravoval spolu s Petrem Studenovským pořad o etiketě. Přednáší nejen o společenském vychování, ale i o komunikaci s médii. Školí top manažery i politiky. * Je otcem režiséra Radima Špačka. |
Když necelý rok po úmrtí Olgy Havlové vstoupila na scénu nová manželka prezidenta Havla – Dagmar, neměla zrovna jednoduchou pozici. Asi musela očekávat, že bude s velmi populární Olgou srovnávána na každém kroku, že?
Ano, Olga byla ženou, která vytvořila prototyp první dámy, proto také měla Dagmar Havlová tak obtížnou roli, když do tohoto veřejného prostoru vstupovala. Pan prezident se domníval, že Dagmar Havlová bude všemi milována. Argumentoval, že je to nejoblíbenější česká herečka, milována všemi vrstvami. Že je ženou, kterou všichni znají a kterou všichni mají rádi. My jsme jej upozorňovali na to, že teď ji ale lidé uvidí v jiné roli. Nyní že už to nebude ta oblíbená komediální herečka, ale první dáma, která stojí na piedestalu společenské významnosti, úcty a respektu a jejíž prototyp vytvořila asketická paní Olga. A také se tak stalo – Dagmar Havlová nebyla přijata veřejností příznivě, a to i proto, že Václav Havel neuposlechl rad, které jsme mu dávali: „Vyčkejte, nechtějte ji hned prezentovat veřejnosti.“
Prezident Havel byl tedy přesvědčený, že lidé paní Dagmar přijmou od začátku pozitivněji, než se nakonec stalo?
Věřil, že proto, jak je Dagmar oblíbená, tak že hned od prvního dne lidé budou jásat a budou šťastni, že mají tuto novou milou veselou první dámu. Lid ji ale místo toho přivítal chladně a agresivita médií, zejména bulváru, zbavovala Václava a Dagmar chuti do života. Mnozí se zkrátka nemohli smířit s tím, že se tato komediální herečka najednou stane tím, čím byla paní Olga. A trvalo to hodně dlouho, než tento přerod Dagmar Havlová absolvovala a než si získala srdce české veřejnosti. Pro paní Dagmar to znamenalo dva tři velmi krušné roky.
Na druhou stranu by se ale dalo čekat, že pro Dagmar Havlovou bude jako pro herečku jednodušší ustát novou „roli“ první dámy, když na zájem lidí, kamer a novinářů byla zvyklá.
Byla sice zvyklá na světla ramp, na kamery, ale ukázalo se, že to není stejný svět, v jakém žila předtím. Tento nový svět byl zlomyslný, agresivní, v mnohém nepřátelský, velmi kritický a záludný. Když dříve dávala rozhovory z pozice herečky nějakému lifestylovému časopisu o své herecké kariéře či o nové roli v divadle, šlo o rozhovory vesměs vedené mile. Ovšem teď na ni vlítli zpravodajští vlčáci, kteří si chtěli získat ostruhy tím, že zesměšní nebo skandalizují první dámu. Však znáte to pravidlo – čím výše kopete, tím máte pocit, že jste důležitější. Ostouzet manželku pana starosty v malém městečku, to nikoho nedojme. Jo ale kopnout si do první dámy a pokoušet se ji zesměšnit nebo zdiskreditovat, to je velké sousto.
Jak tyto situace snášel Václav Havel?
Velmi tím trpěl, protože svou ženu miloval, byla to poslední láska jeho života. Doufal, že Dagmar bude u veřejnosti oblíbená. To hluboké zklamání, že se to nepodařilo, se na něm podepisovalo a bezpochyby tím trpěl jeho zdravotní stav. A co si musela vytrpět Dagmar Havlová, tak to je nám jasné. Bylo to opravdu slzavé údolí, kterým si prošla a až teprve po několika letech se vše změnilo k lepšímu. Veřejnost si začala zvykat, že tato žena se vlastně chová ušlechtile, že už to není ta střelená holka z porcelánu, ale dáma, kterou všude ve světě přijímají s velkou úctou a respektem a která důstojně reprezentuje naši zemi.
Předpokládám, že Livia Klausová byla na svou pozici na Hradě oproti Havlovým manželkám připravena lépe. Vždyť Václav Klaus byl v nejvyšších politických funkcích v podstatě od začátku 90. let, takže ideální podmínky?
Je pravdou, že paní Livia měla spoustu let na to, aby se na roli první dámy natolik připravila, aby ji poté dokázala rychle vstřebat. Navíc k tomu měla osobnostní předpoklady, hovořila anglicky, takže se mohla na státních večeřích skvěle projevovat, což první dámy Václava Havla neuměly.
A které další osobnostní předpoklady, kromě znalosti angličtiny, podle vás měla?
Je velmi vzdělaná, kultivovaná, uměřená ve svém chování i v oblékání a také při veřejném vystupování. Přitom je velmi veselá, společenská a příjemná v osobním kontaktu, takže roli první dámy přijala s naprostou samozřejmostí a myslím si, že ani veřejnost na vteřinu nepochybovala o tom, že tato žena se na první dámu hodí.
To Ivanu Zemanovou, manželku současného prezidenta, na veřejnosti příliš nevídáme a s médii nekomunikuje téměř vůbec. Je to vzhledem ke zvyklostem v pořádku?
Je to jeden z modelů, jak může první dáma působit. Model skromnější, kdy manželka prezidenta zůstává v pozadí a neúčastní se prakticky ničeho, čeho nemusí. A to je případ paní Zemanové, která se nechá vidět téměř výhradně jen při protokolárních záležitostech, státních návštěvách a podobně.
Není takový odstup už spíš na škodu?
Paní Zemanová se patrně necítí být disponována k tomu, aby žila bohatým veřejným, společenským, kulturním životem, a pokud se jí do toho nechce, je lepší, že raději volí tuto uměřenější cestu, než aby se do toho nutila kvůli svému okolí.
V případě našich sousedů na Slovensku je manželka prezidenta Kisky vidět ještě méně než Ivana Zemanová. Tedy skoro vůbec…
Manželka pana Kisky se neúčastní žádných akcí, dokonce ani protokolárních povinností. Okamžitě po zvolení svého manžela prohlásila, že ona se nebude ničeho účastnit, že bude pečovat o děti. Její muž na hradě je tak vlk samotář, což je ve světě mimořádně neobvyklé. Když přijíždí na Slovensko zahraniční návštěva v páru, vítá ji pouze prezident, případně po jeho boku, jak se u našich sousedů zavedlo, stojí manželka ministra zahraničních věcí. Ta zastupuje dámský prvek, jenž je u takových příležitostí podle protokolu nezbytný.
Zaznamenal jste v západních evropských státech nějaký nový trend v tom, jakou roli manželky prezidentů mají?
Tradiční pojetí role první dámy je v západní Evropě a v Americe už dávno fixováno. Jsme to my, kdo jsme si museli prodělat v uplynulých třiceti letech období učení a zrání. Zaujal mě však ve své době francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Ten jezdil se svou partnerkou Carlou Bruniovou na státní návštěvy ještě v době, kdy spolu nebyli sezdáni. Sarkozy tím jasně deklaroval: „To je první dáma, přátelé. To je první dáma Francie, neboť je to moje partnerka.“ A v tu chvíli ji všichni, nejen celá Francie, ale i zahraniční hostitelé při státních návštěvách, brali jako první dámu. A to se všemi poctami, které jí náležely. Takže ženu, kterou označí politik za svoji partnerku, na Západě berou jako první dámu, což je u nás ještě trošku nezvyklé. To Václav Havel se musel s Dagmar oženit, aby byla pojímaná jako první dáma – a ještě pak stejně měla několik let problémy, aby vůbec v té roli byla veřejností uznána.