Je zcela logické, že Miroslav Zikmund na svoje cesty vyrážel ze Zlína. Přišlo by mi divné, kdyby startovali s Hanzelkou třeba z Karlových Varů. Zlín je město inovací, nápadů a techniky.
Film taky patří do Zlína a samozřejmě boty. Zlín má dvě centra – to historické, a pak pár stovek metrů od něj to baťovské.
Tomáš Baťa a Jan Antonín Baťa vybudovali funkcionalistické město z červených cihel, jaké nemá v Česku obdoby. Vévodí mu přirozeně mrakodrap Jednadvacítka, dříve to bylo sídlo firmy Baťa, dnes krajského úřadu.
Sice nemá 21 pater (má jich šestnáct), ale přesto byl a je dominantou Zlína. Název má jednoduchý původ, určuje polohu budovy v areálu. Turisté mohou na vyhlídkovou terasu v nejvyšším patře, odkud je vidět Baťův Zlín jako na dlani. Je tam také na střeše vystavený model centra, na kterém si můžete ukázat, co vidíte za zábradlím a lépe pochopit rozvržení Zlína.
Zlín z terasy Jedenadvacítky se vyrovná leteckému pohledu.
Baťovské domky z výšky vypadají jako vzorovaný červený koberec a je zajímavé, že styl Zlína ctí i obrovské novodobé sídliště Jižní Svahy, hradba na obzoru. I to je částečně červené. Samozřejmě, že Jižní Svahy jsou na severu města, aby to bylo komplikovanější, ale svah je to opravdu jižní.
Baťovský domek
V baťovském domku jsem jednou i bydlel na „airbnb“. Zevnitř působí noblesně, až anglosasky. Zvenku je baťovský domek uniformní, až industriální.
Ve Zlíně je několik čtvrtí baťovských domků. Ta nejdostupnější je jihozápadně od mrakodrapu Jednadvacítky pod kopcem Letná. Stačí ujít pár set metrů. Ale asi nejhezčí a největší je Podvesná, hotové moře baťovských domků.
Baťovské domky bývaly uniformně stejné, dnes už se liší.
Dnes už se hodně liší různými přístavbami, zahradami a anténami, ale dřív se dbalo, aby byly, pokud možno, stejné. Jak říká průvodce seriálem Šumná města David Vávra: „U Bati platil přísný zákaz chovu domácích zvířat, výsadby ovocných stromů, naopak stromy sázel městský zahradník.“
Severně od Jednadvacítky upoutá masa „Centrálního skladu obuvi“. Na téhle budově nejlépe vynikne, jak je Zlín vlastně strašně „americký“. Nechybí železné požární schodiště přilepené k budově. Moravské Chicago.
Baťovské stavby jsou si tak podobné i proto, že se skládají z jakýchsi modulů stejné velikosti 6,15 metru (vypadají jako bílá mříž), které jsou vyplňované cihlami. Jako by je skládaly děti ze stavebnice.
Centrální sklad obuvi je nejameričtější stavbou Zlína. Mohl by klidně stát v Chicagu.
Kousek od skladu obuvi sídlí v další baťovské budově Muzeum jihovýchodní Moravy, které kromě vozu stejného typu, jakým jeli Hanzelka a Zikmund, skrývá i expozici bot z celého světa. Je tu ale také mnoho panelů o životě v baťovském Zlíně, které jsou podle mě nejzajímavější. Odnesl jsem si odtamtud poznatek, že „strýček Baťa“ provázel své dělníky od kolébky do hrobu – podle dnešních měřítek možná až příliš vlezle. Vydělali si v jeho továrně, nakoupili v jeho obchoďáku (ten jediný není červený, ale bílý), večer šli do „jeho“ Velkého kina, pochováni jsou na „jeho“ hřbitově.
Zlínský Slavín
Jestli je město Zlín zhmotněným příběhem Tomáše Bati, tak svůj přirozený vrchol a konec má právě na Lesním hřbitově, který Baťa prosadil a kde je i po leteckém neštěstí v roce 1932 pohřben. Leží pod obrovskou kamennou deskou na druhé straně hřbitova, daleko od vchodu. V okolí je uložená jeho širší rodina.
Centrem Lesního hřbitova je obrovský kříž.
Lesní hřbitov totiž zároveň plní roli i jakéhosi „zlínského Slavína“ a kromě Baťů tu jsou pochováni třeba i tvůrkyně animovaných filmů Hermína Týrlová nebo architekt Baťova Zlína František Gahura. Mimochodem, i kolumbária u zdi jako by v malém ctila baťovskou architekturu z červených cihliček.
Ze všeho nejvíce jsem se ale těšil ve Zlíně na unikátní Baťovu kancelář ve výtahu v Jednadvacítce. Je vidět i z ulice. Prosklený roh budovy je zároveň obří šachtou pro výtah, který byl právě „zaparkovaný v přízemí“. Po chvíli se za šera osvětlený výtah dává do pohybu směrem nahoru a mě přijde, že industriální Zlín je zároveň dokonale romantický.