Nevím, jestli se Poláček ještě dnes vůbec čte, ale sochy jeho pěti hrdinů stojí jako jeho zhmotněný odkaz v Panského ulici v Rychnově nad Kněžnou, odkud Poláček pocházel a kde se jeho knihy odehrávají. A dalo by se říct, že „jich je pořád pět“.
Ano, nejvíc vlevo je Zilvar z chudobince, který má kalhoty s tou jednou kšandou a pískovcový žralok na pískovcové botě. Čeněk Jirsák má u nohou malého psíka a vypravěč Petr Bajza (Poláčkovo alter ego) působí v kabátu nejseriozněji. Hochy vytvořil akademický sochař Michal Moravec v roce 2003.
Ve městě si lze projít i naučnou stezku s 11 zastaveními po stopách kluků a Karla Poláčka. Je to legrace, protože na tabulích jsou humorné úryvky z Poláčkových knih. Každé místo v Rychnově má v Poláčkových knihách svou roli.
U zvonice jsem se dozvěděl, že tam otec Jirsák zvonil jako kostelník. Kluky, kteří zlobili v kostele, vyváděl ven za uši se slovy: „Zbrojnoši římský, neruš v Chrámu Páně“.
O spisovatele ve městě zakopnete na každém rohu. Na Poláčkově náměstí stojí jeho busta na podstavci, v bývalé synagoze zve na návštěvu Památník Karla Poláčka. A co se mi líbí nejvíc, místní pivovar v údolí pod zámkem nabízí desítku Rychnovský Zilvar.
Pomohl jsem najít Rychnov
Zámek Rychnov nad Kněžnou je šlechtický protipól lidové Poláčkovy knihy a dnes patří rodu Kolowratů-Krakovských, kteří se odvozují od hradu Krakovce, nikoli od polského Krakova. Jako je Konopiště synonymem loveckých trofejí, Rychnov je synonymem obrazů.
Zámek Rychnov nad Kněžnou vyniká hlavně svou sbírkou obrazů. Kolowratové kolekci budují už od roku 1745.
Podle průvodkyně tam mají na pět set obrazů a na prohlídkovém okruhu jich uvidíte několik desítek.
Zapamatoval jsem si portrét svatého Václava od barokního malíře Karla Škréty. Pak tam mají třeba obrovský obraz popravy 27 českých pánů na Staromáku, který vypadá jako obrovský „komiks“. Je rozdělen do několika po sobě jdoucích výjevů, a jak nám slečna průvodkyně vysvětlila, je to nepřesný název, protože opravdoví „páni“ v aristokratickém slova smyslu z nich byli asi jen tři.
V jiné místnosti visí šlechtický portrét jiného „pána“. U něho totiž průvodkyně nezapomene návštěvníkům prozradit, že je to ve skutečnosti dáma. Holt ne každý krásu pobral. V jídelně visí lovecká zátiší se zastřelenými zvířaty, která měla vzbudit v tehdejším člověku chuť k jídlu a v dnešním člověku vzbudí možná spíš nechuť k jídlu.
Obrovský zámek má i jednu z nejdelších českých „enfilád“. Správně, to je ten průhled skrze otevřené dveře několika komnat v řadě.
Nádvoří zámku v Rychnově nad Kněžnou. Zámek je rodovým sídlem Kolowratů a je přístupný veřejnosti.
Kašna v areálu rychnovského zámku
A ještě jedna zajímavost: Jinde na hradech visí historické lovecké trofeje, ale sem věší současný majitel Jan Egon Kolowrat-Krakovský to, co ulovil v posledních letech – mimo jiné přímorožce z Afriky. Zámek je tedy proklatě moderní.
Na zámku jsem byl užitečný. Návštěvník tam vidí i jeden starý tisk Klaudiánovy mapy, což je ta slavná mapa vzhůru nohama s jihem nahoře. Průvodkyně se zmínila, že tam zatím nedokázala najít Rychnov nad Kněžnou, tak jsem jí pomohl Rychnov nalézt.
Příští rok se otevře i II. Okruh rychnovského zámku, který zahrnuje především zámecký kostel.
Dvě Portuše s Benediktem
Pokud už bude mít někdo obrazů až nad hlavu, stojí za to zamířit na něco k jídlu a pití. Přímo v zámku mohou návštěvníci posedět v kavárně a bistru se zvláštním názvem Portuše, která má ještě jednu pobočku ve městě nedaleko náměstí.
Zámek stojí na návrší, kterému se přezdívá Rychnovské Hradčany.
„Často se mě lidé ptají, proč Portuše. Je to další varianta mého jména, jmenuji se Pavlína. Specializujeme se na snídaně a brunche. Dominantou našeho menu je Vejce Benedikt. Vyšperkovali jsme ho uzeným pstruhem z kolowratských rybníků,“ říká majitelka obou podniků Pavlína Brandejsová. Portuše nabízí i pivo Clock z blízkého Potštejna.
Na hřbitově straší
Ale zpět na Poláčkovu stezku v Rychnově. Ta mě dovedla symbolicky až na konec města, na židovský hřbitov. Zarostlý, zavřený, ale s výhledem na zámek. Jsou tam pohřbeni Poláčkovi rodiče a hoši z knihy byli přesvědčeni, že tam straší. „Strašit“ začalo ale až o mnoho let později, po nástupu nacistů. Karel Poláček byl jako Žid deportován do Terezína a zemřel v koncentráku, ani se přesně neví, kterém.